Plyn je měl vyhladit. Ze zelené mlhy se ale vynořili zohavení Rusové a Němce odrazili

V srpnu 1915 se u pevnosti Osowiec na východě Polska odehrála jedna z nejděsivějších epizod první světové války. Německá armáda tehdy nasadila proti ruským obráncům chlorový plyn a předpokládala, že po chemickém útoku už nenarazí na žádný skutečný odpor. Místo snadného vítězství však přišel šok. Z oblaku jedu vyrazili přeživší ruští vojáci, těžce zasažení plynem, krvácející a na pokraji sil, a přesto se s nasazenými bodáky pustili do protiútoku. Právě tato nečekaná a děsivá obrana vstoupila do historie pod názvem Útok mrtvých mužů.

Pevnost ležela na řece Biebrze v oblasti, která tehdy patřila Ruskému impériu a dnes se nachází na severovýchodě Polska. Nešlo o bezvýznamný opěrný bod, ale o důležitou obrannou pozici v krajině plné bažin a rašelinišť, jež výrazně komplikovaly pohyb vojsk. Právě tudy vedla jedna z cest do vnitrozemí Ruska, a proto měl Osowiec velkou strategickou hodnotu. Jeho pád by Němcům usnadnil postup a mohl ohrozit rozsáhlé ruské síly v širším prostoru fronty.

Německé velení si význam pevnosti dobře uvědomovalo, a proto se ji už během podzimu 1914 a znovu na jaře 1915 pokusilo dobýt. K útokům nasadilo i těžká obléhací děla přezdívaná Tlustá Berta, jejichž střely byly schopné ničit i mimořádně odolná opevnění. Osowiec čelil silné dělostřelecké palbě, která otřásala jeho konstrukcemi a zahalovala okolí do kouře a prachu. Přesto obránci vydrželi. Jakmile ostřelování polevilo, znovu obsadili svá postavení a odráželi německé pěší útoky. Pro polního maršála Paula von Hindenburga se pevnost postupně stala vážným problémem. Běžné prostředky nepřinášely rozhodující výsledek, čas hrál proti útočníkům a ztráty narůstaly. Na počátku srpna 1915 proto Němci přistoupili ke krajnímu řešení. Když se Osowiec nedařilo zlomit dělostřelectvem ani pěchotními útoky, měly rozhodnout chemické zbraně.

V roce 1915 představovaly chemické zbraně jednu z nejnovějších a zároveň nejděsivějších podob moderní války. Německá armáda už jejich ničivý účinek předvedla v dubnu u belgického Ypru, kde nasazení chloru vyvolalo mezi jednotkami Dohody chaos a zděšení. Tento plyn je těžší než vzduch, a proto se po vypuštění drží nízko při zemi. Snadno proniká do zákopů, kráterů i krytů, kde zasahuje každého, kdo se mu nedokáže vyhnout. Po vdechnutí napadá dýchací cesty a v kontaktu s vlhkostí v těle vytváří žíravé sloučeniny, které těžce poškozují sliznice i plíce. Zasažení vojáci pak umírali v mimořádných bolestech, dušeni tekutinou a krví zaplavující jejich vlastní dýchací ústrojí.

Na počátku srpna rozmístili Němci v prostoru fronty u Osowiece velké množství lahví naplněných chlorem. K útoku byla připravena 11. divize Landwehru, tedy přibližně sedm tisíc dobře vyzbrojených mužů, kteří čekali na vhodné povětrnostní podmínky. Rozhodující chvíle přišla nad ránem 6. srpna, přibližně ve čtyři hodiny ráno byly otevřeny ventily a plyn se začal valit směrem k ruským pozicím. Do chladného ranního vzduchu se tiše rozlila hustá zelenavá mlha. Oblak chloru, místy dosahující výšky až dvanácti metrů, se vysokou rychlostí sunul vpřed a zahaloval ruské zákopy smrtící clonou.

Vojáci 226. zemljanského pluku, kteří drželi obranu, neměli prakticky žádnou možnost na útok reagovat. Účinné plynové masky tehdy ještě nebyly běžnou součástí výzbroje a ruské jednotky jimi navíc téměř nedisponovaly. Ve chvíli, kdy se v zákopech rozšířil zápach chloru, už bylo na jakoukoli skutečnou obranu pozdě.

Dopad útoku byl ničivý. Plynový mrak zasáhl přední postavení v plné koncentraci a během krátké chvíle proměnil prostor v zónu smrti. Okolní vegetace téměř okamžitě začala odumírat, listy opadávaly a kovové části výstroje i zbraní pokrýval nazelenalý povlak. To, co plyn udělal s okolní krajinou, jen naznačovalo, jak strašlivě bude působit na lidské tělo.

Zasažení muži se hroutili na zem, svírali si krk a zoufale se snažili nadechnout. Ti, kdo propadli panice a pokusili se uniknout, si často ještě více uškodili, protože při zrychleném dýchání vdechovali větší množství jedovatého plynu. Jako nouzová ochrana sloužily jen kusy látky navlhčené vodou, případně v krajním zoufalství močí, které si vojáci tiskli na ústa a nos. Proti silné koncentraci chloru to ale mělo jen nepatrný účinek.

Tři roty v předsunutých zákopech byly během několika minut prakticky zničeny. Místo bojového výkřiku se z linie ozývalo jen sípění, kašel a chrčivé zvuky umírajících. Jakmile se plynový mrak začal zvedat a řídnout, přišel německý rozkaz k útoku. Uvnitř pevnosti a v zadních obranných postaveních mezitím zavládl zmatek. Z 13. roty, která představovala poslední použitelnou zálohu, zůstala jen nepatrná hrstka mužů schopných boje. Sotva stáli na nohou, plyn jim poškodil zrak, drásal plíce a na tvářích nesli děsivé stopy otravy. Přesto právě v této chvíli přišel nečekaný obrat.

Teprve jednadvacetiletý podporučík Vladimir Kotlinskij byl sám těžce zasažen a chrlením krve dával jasně najevo, v jak zoufalém stavu se nachází. Přesto neustoupil. Pochopil, že pokud Němci prolomí i tuto obranu, pevnost už nebude možné udržet. Navzdory vyčerpání a bolesti proto shromáždil to, co z jeho jednotky ještě zbylo, jednalo se přibližně o padesát až sto přeživších. Kotlinskij pak sám vedl své muže do protiútoku, ačkoli mnozí z nich byli prakticky na pokraji smrti. Dusili se, sotva viděli a jejich těla kolabovala po zásahu chlorem. Přesto se zvedli, zakryli si obličeje zakrvácenými a špinavými kusy látky, uchopili své pušky a vyrazili skrz rozpadající se plynový mrak přímo proti německé pěchotě.

Když se k ruským pozicím začalo přibližovat více než sedm tisíc německých vojáků, nic nenasvědčovalo tomu, že by měli narazit na skutečný odpor. Pak se ale v řídnoucí mlze cosi pohnulo. Z dýmu se nevynořili poražení obránci připravení kapitulovat, nýbrž postavy připomínající spíše přízraky než živé lidi. Ruští vojáci, zubožení účinky plynu, postupovali vpřed v roztrhaných uniformách, s obličeji ovázanými zakrvácenými hadry. Z úst i ran jim vytékala krev. Pohled, který se Němcům naskytl, měl zdrcující účinek. Vojáci, přesvědčení, že po chemickém útoku nemohl nikdo přežít, náhle stáli tváří v tvář protivníkovi, jenž vypadal jako návrat mrtvých z bojiště.

Německé řady okamžitě zachvátila panika a původně sebejistý postup se během chvíle proměnil v chaotický ústup. Mnozí vojáci se dali na útěk, odhazovali výstroj i zbraně a ve zmatku naráželi jeden do druhého. Při úprku se navíc zaplétali do pásů ostnatého drátu. Podporučík Vladimir Kotlinskij si své senzační vítězství užil jen velmi krátce. Ještě téhož dne večer podlehl těžkým následkům otravy plynem a rozsáhlému poškození plic.

Za svůj čin byl později vyznamenán Řádem svatého Jiří, nejvyšším vojenským oceněním carského Ruska.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%9Atok_mrtv%C3%BDch_mu%C5%BE%C5%AF

https://armadnizpravodaj.cz/historie/ruske-zombie-pobily-nemce-pevnost-osowiec/