Politika Masaryka a Beneše nahnala Sudety přímo do náruče Adolfa Hitlera

Pro více než třetinu obyvatel, jejichž jazyk nebyl ten státní, se Československo proměnilo v nuceného správce. Československo sice představovalo v té době jednu z nejdemokratičtějších zemí tehdejší střední Evropy a Němci i Maďaři měli vlastní poslance, senátory a dokonce i ministry ve vládních koalicích, ale i tak s nimi bylo postupem času stále více zacházeno jako s občany druhé kategorie. Právě toto podhoubí frustrace menšin pak ve třicátých letech mistrně využil Adolf Hitler.

Československo z pohledu demografie nikdy nepředstavovalo typický národní stát, ale spíše zmenšenou verzi rozpadlé habsburské monarchie, paradoxně právě bez Rakouska, tedy šlo o útvar s mnoha etniky. Aby před vítěznými velmocemi mohla obstát představa národnostního státu, museli zakladatelé republiky, v čele s Masarykem a Benešem, přijít s uměle vytvořenou myšlenkou jednotného československého národa.

Čechů žilo v nově vznikajícím státě zhruba 51 procent, což by na stabilní národní stát samo o sobě nestačilo. Teprve spojením s obyvatelstvem Slovenska získal takto definovaný národ pohodlnou dvoutřetinovou převahu. Zajímavá přitom byla skutečnost, že sudetských Němců, jichž bylo přes 3 miliony, žilo v republice o necelý milion více než Slováků.

V roce 1919 při pařížské mírové konferenci, kdy se překreslovaly hranice Evropy, musel Edvard Beneš přesvědčit západní velmoci, aby do území nového státu zahrnuly i rozsáhlé oblasti obývané miliony Němců a statisíci Maďarů. Opíral se především o historické hranice zemí Koruny české a o nutnost zajistit obranu státu přirozenými horskými překážkami. Zároveň se pokoušel uklidnit západní politiky tím, že nový národ nebude ostatní menšiny nijak utlačovat.

V takzvaném třetím memorandu jim proto slíbil, že Československo zavede režim velmi podobný tomu švýcarskému. Jednalo se o uspořádání založené na kantonální samosprávě a decentralizaci, v němž by různé národnosti získaly vysokou úroveň autonomie. K naplnění tohoto slibu, jak z historie víme, nikdy nedošlo. Namísto decentralizované federalizace se prosadil silně centralizovaný systém řízený z Prahy, který drtivou většinu moci soustředil v rukou českých politických elit.

Začlenění sudetských Němců do nově vzniklého státu nebylo výsledkem dohody ani hlasování, ale především vojenského obsazení. Po skončení první světové války se Němci žijící v pohraničních oblastech snažili prosadit Wilsonovu zásadu sebeurčení a vytvořili čtyři samosprávné provincie, které usilovaly o připojení k takzvanému Německému Rakousku. Československé legie spolu s postupně vznikající armádou však tato území na přelomu let 1918 a 1919 velice rychle vojensky ovládly.

Napětí vyvrcholilo 4. března 1919. Právě v tento den se ve Vídni poprvé sešel nový rakouský parlament a sudetští Němci vyšli v desítkách měst do ulic, aby dali najevo, že chtějí patřit k Německému Rakousku, a ne do Československa. Byla vyhlášena generální stávka a československé vojenské posádky začaly do demonstrujících davů střílet. Výsledkem těchto protestů bylo 54 mrtvých civilistů a stovky zraněných. K nejhoršímu krveprolití došlo v Kadani, kde po střelbě vojáků do davu na náměstí bylo 25 mrtvých, včetně žen, dětí i důchodců. Nový demokratický stát tak hned v prvních měsících své existence vyslal svým německým obyvatelům jasný vzkaz.

Jenže to byl teprve začátek. Roku 1920 přišel jazykový zákon, který představoval další překážku pro vzájemné soužití. Stanovil českoslovenštinu jako jediný úřední jazyk a příslušníci menšin mohli komunikovat s úřady ve svém jazyce pouze v okresech, kde tvořili více než dvacet procent obyvatel. Na první pohled to působilo jako přijatelný kompromis, ve skutečnosti tak vznikl nástroj sociální degradace německé a maďarské střední třídy.

Stát totiž tento zákon využil k masivní etnické čistce ve státní správě. Desetitisíce Němců a Maďarů pracujících v pohraničí přišly o zaměstnání, protože jejich znalost nového úředního jazyka nedosahovala požadované úrovně. Lidé, kteří po dlouhá desetiletí věrně sloužili habsburské monarchii a spoléhali na jistotu svého místa, se náhle octili bez obživy v jiném státě. Uvolněné pozice Praha obratem obsazovala Čechy přicházejícími z vnitrozemí. Pro obyvatele oblastí to byla krutá rána, protože brzy zjistili, že většina úředníků v okolí k nim promlouvají jazykem, kterému nerozumějí. Stát tak v jejich očích přestal plnit roli služby občanům a začal působit jako správa okupační moci.

Protože dosažení hranice 20 % menšinového obyvatelstva v daném okrese určovalo, zda menšina získá garantovaná jazyková a kulturní práva, například úřední nápisy ve svém jazyce nebo možnost vést soudy v němčině, proměnila se sčítání lidu v letech 1921 a 1930 ve velký souboj. Státní správa využívala různé způsoby ovlivňování výsledků, jejichž cílem bylo statisticky snížit zastoupení menšin pod rozhodující hranici.

Jedním z nejprozíravějších kroků bylo formální přijetí židovské národnosti. Československo se zařadilo mezi první země světa, které toto opatření přijaly a sklidilo uznání mezinárodního společenství. Jenže pod tímto liberálním politickým krokem se skrýval ryzí pragmatismus. Židé v Československu se totiž do té doby jazykově a kulturně velmi často identifikovali s Němci nebo Maďary a tím, že jim stát nabídl možnost přihlásit se k vlastní národnosti je odlákal z německého tábora, čímž uměle, ale zcela legálně snížil procentuální podíl Němců.

Další běžnou metodou bylo záměrné přesouvání velkých českých vojenských jednotek do pohraničních měst krátce před sčítáním lidu. V oblastech, kde Němci tvořili okolo 20 % obyvatel se náhle objevily celé pluky českých vojáků. Tyto vojáky následně zapsali jako místní obyvatele, čímž uměle opět navýšili český podíl. Němci tak přišli o svá práva, postup byl sice podle tehdejších zákonů legální, ale z pohledu menšin působil nespravedlivým a ponižujícím dojmem.

I přesto, že se první republika chlubila svobodnými volbami, samotný volební systém byl nastaven ve prospěch Čechů a Slováků. Vláda účelově vymezila hranice volebních obvodů tak, aby jednotlivé volební kraje nevznikaly podle přirozených historických hranic, ale s cílem co nejvíce oslabit pozici menšin.

V praxi to znamenalo, že hustě zalidněné a téměř výhradně německé oblasti pohraničí byly na mapě propojeny s řídce osídleným a čistě českým vnitrozemím. Německý politický vliv se tak rozmělnil. Samotný přepočet hlasů na mandáty navíc nesl v sobě zabudovanou nespravedlnost. Vzhledem k nastavení obvodů bylo v převážně německých obvodech potřeba k zisku jednoho mandátu odevzdat výrazně více hlasů než v obvodech čistě českých. Zastoupení menšin v parlamentu tak nikdy nezrcadlilo jejich skutečný demografický podíl.

Souboj se vedl i v oblasti vzdělávání a půdy. Československý stát začal hojně dotovat výstavbu „menšinových škol“, tedy českých škol v německém pohraničí a na jižním Slovensku. Tyto nové a moderní školy velice kontrastovaly se starými a zanedbanými budovami škol, kde se vyučovalo v němčině nebo maďarštině. Český stát do těchto institucí úmyslně posílal miliony korun, aby zajistil špičkové zázemí. Cíl byl jasný, a to nalákat do těchto škol i děti z chudších německých a maďarských rodin a následně je počeštit.