Rok 1918 jako konec války? Omyl, v Evropě se překreslovaly hranice každý den ještě dalších 5 let

Když v ranních hodinách 11. listopadu 1918 podepsaly delegace vítězných a poražených států dohodu o zastavení bojů, zachvátil celý svět pocit úlevy, na západní frontě utichla děla. Vojáci opouštěli zákopy a zrodila se představa, že velká válka, tedy první světová válka, je u konce.

Z perspektivy zemí střední a východní Evropy znamenal kolaps ruského, německého, rakousko-uherského a osmanského impéria především zrod nestability. Místo jasně vymezených národních států vznikl rozsáhlý prostor, kde se hranice začaly rychle opět měnit. Následující pětileté období tak nenaplnilo očekávání míru, ale přineslo obrovskou vlnu menších ozbrojených konfliktů, revolučních nepokojů a etnických čistek. Celý region se stal dějištěm dalšího vyčerpávajícího boje, v němž různé národní a politické skupiny silou prosazovaly své nároky na nové mapě Evropy.

Tehdejší americký prezident Woodrow Wilson přivezl do Evropy myšlenku, která zněla skvěle. Říkal, že každý národ má právo na sebeurčení. Zdálo se, že by to mohl být spravedlivý a racionální základ pro nové uspořádání světa. Potíž spočívala v tom, že etnická mapa střední a východní Evropy ani zdaleka nebyla jednoduchá. Národy, etnika i různé náboženské komunity zde po staletí žily promíchané a různě provázané.

Kde přesně měla končit jedna národní oblast a začínat ta druhá? A jak vykreslit hranice nového Československa, když v jeho pohraničních oblastech žily miliony sudetských Němců? Jakmile se rozpadla moc velkých monarchií, vznikl chaos, kde každý bojoval s každým. Hranice v letech 1918 až 1923 nevznikaly pouze na diplomatických jednáních, ale i na bitevním poli.

Na sklonku října 1918 se Rakousko-Uhersko začalo definitivně rozpadat. Zatímco česky hovořící obyvatelstvo vítalo vznik samostatného státu s nadšením, miliony německy mluvících obyvatel bývalé monarchie to viděly jinak. Říše, která po generace představovala jejich rámec politické i kulturní existence, během několika dní přestala existovat.

Nejvýrazněji se důsledky rozpadu monarchie projevily ve Vídni. Někdejší centrum téměř padesátimilionového impéria se náhle ocitlo v roli předimenzovaného hlavního města malého a hospodářsky zničeného státu. Město, jehož přežití bylo po desetiletí závislé na rozsáhlém zásobování z celé monarchie, se potýkalo s nedostatkem potravin a dalších základních životních potřeb.

Německy mluvící poslanci bývalé Říšské rady se proto sešli a proklamovali vznik nového státního útvaru, který nazvali Německým Rakouskem. Rozhodně neměli v plánu vytvořit bezvýznamný trpasličí stát. Jejich prohlášení z 12. listopadu 1918 jednoznačně deklarovalo, že Německé Rakousko bude demokratickou republikou, avšak bude usilovat o to být nedílnou součástí Německé říše. Cílem tedy bylo spojení s čerstvě vznikající Výmarskou republikou.

Německé Rakousko vzneslo územní nároky na oblasti dnešní České republiky. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku byly v této souvislosti vytvořeny čtyři provincie, které deklarovaly svou příslušnost k tomuto státu. S cílem prosadit územní integritu a zabránit separatismu provedlo československé vojsko ještě na konci roku 1918 vojenské obsazení těchto území. Tento proces byl provázen ozbrojenými střety, které si vyžádaly i lidské oběti.

Vítězné mocnosti definitivně pohřbily sny o Německém Rakousku, protože Spojencům naháněl hrůzu scénář, ve kterém by poražené Německo vyšlo z války s větším územím díky zisku rakouských a sudetských oblastí. Smlouva uzavřená v Saint-Germain v roce 1919 připojení k Německu zakázala a nově vzniklý stát musel přijmout název Rakousko. Po tomto rozhodnutí zůstala hořká pachuť, kterou o dvacet let později využilo nacistické Německo.

Zatímco na západě vyjednávali o výši reparací, samotné Německo se také ocitlo na hraně občanské války. Chudoba, hlad a pocit ponížení z prohrané války vytvořily živnou půdu pro prudkou radikalizaci společnosti. V listopadu 1918 byl v Bavorsku svržen král a levicový novinář Kurt Eisner vyhlásil vznik Svobodného státu Bavorsko, jenže ani ne o rok později byl zavražděn pravicovým extremistou a Mnichov se ocitl v chaosu. V dubnu roku 1919 se k moci dostala skupina intelektuálů a anarchistů, kteří provolali založení Bavorské sovětské republiky.

Charakter nově vzniklého revolučního státu byl silně poznamenán politickým radikalismem a nekonvenčními rozhodnutími. V jeho čele stanul dvacátník Ernst Toller. Do funkce ministra zahraničí byl jmenován muž s psychiatrickou anamnézou, který v reakci na švýcarské odmítnutí dodat Bavorsku lokomotivy přerušil se Švýcarskem veškeré diplomatické styky. Dokonce známý ekonom Otto Neurath předložil návrh na zrušení peněžního oběživa a zavedení systému bezplatné distribuce zboží na celém území.

Tento stát založený na debatách velkých myslitelů se velice brzy zhroutil. Moc převzali radikální komunisté vedení Eugenem Leviném, kteří nastolili vládu plnou násilí. Centrální berlínská vláda okamžitě zareagovala a už na začátku května byl tento revoluční stát zničen. Právě do tohoto prostředí, kde byl strach z bolševického nebezpečí, které mohlo opět vypuknout vstupuje na tehdejší scénu také neznámý řečník jménem Adolf Hitler.

Po 123 letech od rozdělení se Polsko opět etablovalo jako samostatný stát, jenže vymezení jeho hranic bylo v počáteční fázi velmi sporné. Na západě vedlo ozbrojené konflikty s Německem, zahrnující Velkopolské povstání a boje o Slezsko. Naopak na jihu došlo ke střetu s Československem, který vyvrcholil sedmidenní válkou o Těšínsko. Východní hranice zůstala zcela nedefinovaná v důsledku absence stabilní státní moci v oblasti rodícího se sovětského Ruska.

Právě na východě začala polsko-sovětská válka, ve které šlo o budoucí směřování celé Evropy. Lenin s Trockým byli přesvědčeni, že pokud se jim podaří prolomit polskou obranu, tak dokáží spojit své síly s německými komunisty a rozpoutá se tím celosvětová proletářská revoluce.

V létě roku 1920 dospěla tato válka ke svému rozhodujícímu okamžiku. Jednotky Rudé armády pod velením Michaila Tuchačevského pronikly až k předměstím Varšavy a další existence obnoveného polského státu se ocitla ve vážném ohrožení. Část zahraničních diplomatů město opustila a v evropských metropolích začalo převládat přesvědčení, že pád Polska je pouze otázkou času.

Polské velení však připravilo odvážnou protiofenzivu. Úder vedený jižně od Varšavy zasáhl odkryté křídlo a týl předsunutého sovětského vojska, narušil jeho zásobovací linie a donutil jej k chaotickému ústupu. Výsledek této bitvy zásadně proměnil celý průběh války a později se tato událost začala označovat jako zázrak na řece Visle. Vítězství u Varšavy nejen zabránilo porážce Polska, ale umožnilo armádě přejít do protiútoku. Následná mírová dohoda přisoudila polskému státu rozsáhlá území na východě, zahrnující části dnešního Běloruska a Ukrajiny.

Zatímco pro většinu národů znamenal konec první světové války osvobození a naději, tak pro Maďary to byla největší možná národní tragédie. Stejně jako v Německu tak i zde dokázali radikálové využít poválečného chaosu a v březnu 1919 se k moci dostal komunistický vůdce Béla Kun a vyhlásil Maďarskou sovětskou republiku. Jeho režim přetrval jen 133 dní, přesto za sebou zanechal krvavou stopu komunismu. Kun se pokusil vojenskou silou získat zpět území ztracená na Slovensku a v Sedmihradsku. Tento krok vyvolal reakci sousedních států a rumunské vojsko nejenže maďarské síly porazilo, ale počátkem srpna 1919 přímo vpochodovalo do Budapešti, kterou následně vyrabovalo. Na podzim téhož roku se moci ujal odvetný režim, který začal komunisty masivně popravovat.

Největší tragédie pro Maďary nastala 4. června 1920 v paláci Velký Trianon ve Versailles, kde byla podepsána mírová smlouva, jejíž podmínky byly drtivé. Maďarsko ztratilo přibližně 72 % svého dosavadního území a více než 60 % obyvatelstva. Stát také ztratil přístup k moři, doly na zlato a stříbro, přičemž miliony etnických Maďarů se ocitly mimo hranice nově vzniklého státu. Důsledky této smlouvy ovlivňují maďarskou politiku dodnes.

Mezitím co se poměry ve střední Evropě postupně stabilizovaly, na území bývalé Osmanské říše vstupovalo poválečné uspořádání do své závěrečné fáze. Severská smlouva, která byla podepsána v srpnu 1920, předpokládala výrazné omezení turecké svrchovanosti a rozsáhlé územní ztráty. Osmanský stát měl přijít o většinu svých arabských držav, zatímco některé části Anatolie se měly ocitnout pod cizím vlivem. Řecko získalo východní Thrákii a správu nad oblastí Smyrny na západním pobřeží Malé Asie. Podmínky této smlouvy ale narazily na turecké národní hnutí vedené Mustafou Kemalem.

S britskou podporou provedli Řekové vylodění ve Smyrně a vydali se na postup do vnitrozemí. Věřili v obnovu byzantského dědictví a vytvoření Velkého Řecka ovládajícího pobřeží na obou stranách Egejského moře. Do cesty se jim ale postavil již dříve zmíněný Mustafa Kemal Ataturk, jemuž se podařilo z vyčerpané turecké armády vybudovat bojeschopnou sílu a vyhlásit boj za nezávislost země.

Řecko-turecká válka probíhala s extrémní brutalitou na obou stranách. Ničení vesnic, masakry civilního obyvatelstva byly běžnou součástí konfliktu. Turecká protiofenzíva nakonec řecké jednotky vytlačila až k moři a v září 1922 turecká vojska vstoupila do Smyrny. Výsledek tohoto konfliktu definitivně zpečetil budoucnost jižní Evropy. Součástí smlouvy byla dohoda o nucené výměně obyvatelstva na základě náboženství. Přibližně 1,5 milionu maloasijských Řeků, vyznávajících pravoslavné křesťanství a žijících v Anatolii po tisíciletí, bylo přesídleno do Řecka a současně bylo do Turecka přesunuto přibližně 500 000 muslimů z Řecka, z nichž mnozí ani neovládali turečtinu.

Oficiální konec první světové války tak rozhodně nelze vnímat jako skutečný konec války, protože následující pětileté období představovalo bezpráví a nekonečné menší konflikty. Hranice, které byly vytyčené po konci první světové války neodstranily historické křivdy, ale naopak vytvořily nové, kvůli kterým vznikly nové války.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/N%C4%9Bmeck%C3%A9_Rakousko

https://www.thecollector.com/soviets-munich-bavarian-soviet-republic/

https://www.britannica.com/event/World-War-I

https://en.wikipedia.org/wiki/Aftermath_of_World_War_I