Rozpadal se zaživa, přesto se Balduin IV. posadil do sedla a rozdrtil Saladina

Píše se druhá polovina dvanáctého století a Blízký východ je sudem střelného prachu. Křižácké státy, které vznikly uprostřed islámského světa existují už téměř sto let po sérii úspěchů křesťanského světa. Jeruzalém, Antiochie, Edessa a později i Tripolis byly vybojovány během období první křížové výpravy, ale jejich existence je neustále ohrožena. Jsou totiž závislé na přílivů vojáků a financí ze starého kontinentu. Spoléhají se na fanatické vojenské řády templářů a těží především z toho, že muslimové jsou rozdělení, protože Syřané bojují proti Egypťanům.

Do tohoto křehkého světa se v roce 1161 narodil chlapec, který měl na svých bedrech nést osud celého východního křesťanství. Nesl jméno Balduin, které bylo běžné pro tehdejší jeruzalémské krále a zpočátku se zdálo, že má všechno, co bude k úspěchu v nelehké životní misi potřebovat, byl obrazem svého otce Amalricha I. Jeruzalémského. Osud si pro něj ale připravil zkoušku, jakou historie do té doby mnohokrát nepoznala, nejenže se musel postavit nejgeniálnějšímu muslimskému vojevůdci všech dob, ale musel také bojovat sám se svým tělem.

Dětství mladého prince probíhalo v relativním luxuse a bezpečí dvora. Jeho matkou byla Anežka z Courtenay, žena pocházející ze starého křižáckého rodu. Manželství Amalricha a Anežky však bylo z politických a církevních důvodů anulováno a Balduin tak vyrůstal hlavně pod drobnohledem svého otce. Král Amalrich si byl vědom, že jeho syn bude potřebovat to nejlepší možné vzdělání, proto za jeho vychovatele určil arcibiskupa Viléma z Tyru, jednoho z největších intelektuálů tehdejší doby.

Vilém si zpočátku myslel, že malý chlapec je pouze extrémně statečný a tvrdohlavý ukázat slabost. Když se na něj ale později podíval s lékaři, všiml si, že pravá paže a část chlapcova těla nevykazují prakticky žádné známky citlivosti. Okamžitě povolali ty nejzkušenější lékaře, kteří v Jeruzalémě působili. Jejich diagnóza byla zpočátku opatrná, ale postupem času se stala jistou. Princ trpěl malomocenstvím, tedy leprou a ještě navíc, tak se jednalo o nejzávažnější formu nemoci.

Ve středověku by lepra byla vnímána nejen jako strašlivá nemoc, ale také jako boží trest. Jednalo se o nevyléčitelnou nemoc a smrt pacienta byla pouze otázkou času. Bakterie při této nemoci napadá nervy i kůži a dochází ke ztrátě citlivosti. Znamenalo to, že nemocný si často nevědomky způsoboval zranění, která se následně infikovala. Tělo tuto infekci nedokázalo zastavit, což vedlo ke gangrénám a odumírání tkání. V nejhorších případech dochází také ke ztrátě prstů či končetinám a ztráta zraku a úplná paralýza byla pouze otázkou času.

V běžné společnosti by byl člověk s takovou nemocí vyloučen z běžného života. Jenže Balduin nebyl obyčejný člověk, byl to následník trůnu, a protože Jeruzalém měl nedostatek mužských dědiců, jeho nástupnictví nemohlo být zpochybněno a všichni doufali, že nemoc bude postupovat co nejpomaleji.

V roce 1174 zasáhla Jeruzalém další rána. Král Amalrich dostal během vojenského tažení v Egyptě těžkou úplavici a krátce nato zemřel. Bylo mu pouhých 38 let a koruna přešla automaticky na teprve třináctiletého Balduina IV. Nemoc už byla v té době zjevná, ale státní zájmy musely jít stranou, a proto byl 15. července 1174, tedy přesně v den 75. výročí dobytí Jeruzaléma první křížovou výpravou korunován králem, protože byl ale ještě nezletilý, království potřebovalo regenta. Nejdříve se stal regentem Miles z Plancy a následně hrabě Raimond III. z Tripolisu, který byl bratrancem zesnulého krále a jeden z nejzkušenějších křižáckých velitelů, proto prosazoval defenzivní politiku a udržování příměří s muslimskými sousedy.

Během regenství ale došlo k fatální změně v islámském světě. V Egyptě zanikl fátimovský chalífát a moci se chopil Saladin. Tento kurdský vojevůdce začal postupně sjednocovat rozdrobené muslimské emiráty a získal kontrolu nad Egyptem, následně vytáhl do Sýrie a podmanil si Damašek. Křižácká výhoda rozděleného nepřítele byla v troskách, jeho cíl byl jasný, sjednotit islám a vyhnat nevěřící Evropany ze Svaté země zpět do moře.

V roce 1176 Balduin oslavil patnácté narozeniny, což znamenalo, že se chýlil čas k převzetí celé vlády. Většina dvořanů té doby, ale očekávala, že nemocný chlapec, který již začínal kulhat přenechá skutečnou vládu Raimondovi a dalším mocným baronům. Ten je však všechny šokoval, poděkoval regentovi za jeho služby a formálně převzal moc. Mladý král věděl, že Saladinova moc spočívá v jeho auře neporazitelnosti a sjednotitele, rozhodl se proto přejít do ofenzivy než Saladin stačí upevnit svou moc v celé Sýrii.

Navzdory své nemoci vedl osobně armádu k překvapivému nájezdu do oblasti Damašku. Útok byl úspěšný a demonstroval tak Saladinovi, že Jeruzalém není ani zdaleka mrtvý a jeho král není jen pouhou politickou loutkou. Královský dvůr se v té době dělil na dvě hlavní frakce, na jedné straně stála jeho matka Anežka a později Renaud de Chatillon, který nenáviděl muslimy a věřil jen v konfrontaci. Ve druhé frakci byl právě Raimond z Tripolisu a mocný řád Ibelinů, ti naopak preferovali diplomacii a král tak musel mezi těmito frakcemi složitě manévrovat.

Na podzim roku 1177 se Saladin rozhodl, že čas křižáků nadešel právě teď. Z Egypta vyrazil s obrovskou invazní armádou, která čítala okolo 30 000 mužů, včetně elitních mamlúků. Plán byl jednoduchý, věděl totiž, že křižácké vojsko, které část svých sil poslalo na sever je roztříštěné a bude mít obrovskou početní výhodu. Počítal s tím, že nemocný Balduin zůstane skrytý za hradbami Jeruzaléma. Jakmile muslimská armáda překročila hranice nepřítele, tak se dopustil první zásadní chyby, která se mu stala osudnou, protože z přílišné důvěry dovolil svým vojákům opustit formaci a rozptýlit se po krajině. Vypalovali úrodu, rabovali vesnice a pomalu mířili k Jeruzalému.

Balduin IV. mezitím ležel v Jeruzalémě a prožíval kruté bolesti. Lepra mu napadla nervy na nohou a jeho pravá ruka byla prakticky již nepoužitelná. Když ale přišla zpráva o invazi, nařídil, aby mu přinesli zbroj, podařilo se mu shromáždit jen neuvěřitelně malou sílu. Vyjel z města se zhruba 500 rytíři a několika tisíci pěšáky. Do karet mu hrálo pouze to, že se k němu připojil právě Renaud de Chatillon a také mistr řádu templářů. Celkem měl k dispozici pouze okolo 3 000 až 4 000 mužů, zatímco proti nim stála víc než osminásobná přesila.

Armády se nečekaně setkaly nedaleko kopce Montgisard, kde křižáci vyrazili z kopců a spatřili pod sebou údolí plné Saladinových vojáků, a i ti nejotrlejší začali propadat beznaději. Bitva se zdála kvůli početní převaze ztracená ještě předtím, než vůbec začala. Balduin si nechal přinést betlémského biskupa, který nesl v rukou nejsvětější relikvii Jeruzalémského království, odštěpek kříže, na kterém byl ukřižován Ježíš Kristus. Tehdy šestnáctiletý král s obtížemi sesedl z koně, padl tváří do prachu k zemi před svatým křížem a se zlomeným hlasem, který se rozléhal do ticha prosil Boha o ochranu svého lidu a o sílu, kterou mu jeho vlastní tělo odmítalo dát.

Když se za pomocí svých sluhů zvedl zpět na nohy a nechal se vysadit do sedla, tak se v křižáckém vojsku něco zlomilo. Psychologický dopad pohledu na trpícího panovníka, který se odmítá vzdát a prosí nebesa o pomoc byl obrovský. Vojáky nezachvátil strach, ale až sebevražedný zápal, který je hnal vpřed. Král nařídil frontální útok. Vzhledem k tomu, že pravou ruku měl paralyzovanou, musel držet otěže v levé a meč v ní mohl třímat jen s obrovským úsilím. Křižácká jízda v čele se samotným králem vpadla na Saladinovo vojsko drtivou silou. Tento manévr byl pro muslimy absolutním šokem. Saladin se právě pokoušel armádu zformovat, ale úder těžce obrněných evropských rytířů projel muslimskými řadami jako nůž máslem.

Templáři zaútočili přímo na střed nepřátelské formace, kde se nacházel Saladin. Velký stratég, který byl do té doby zvyklý na triumfy se ocitl tváří v tvář smrti. Když viděl, že se jeho armáda mění v chaos a elitní ochranka je pobita, uvědomil si, že bitva je ztracena. Musel jednat bleskově a rozhodl se pro potupný úprk z bojiště. Armáda se rozutekla do pouště, kde většinu pobili místní beduíni nebo zkosila žízeň. Z obrovské invazní síly, která měla zničit všechny křižácké státy se zpět do Egypta vrátila pouze hrstka mužů.

Po triumfu u Montgisardu se Balduin pokusil upevnit hranice království, proto zahájil výstavbu obrovské pevnosti na kritickém místě zvaném Jacobův brod. Hrad stál jen necelý den cesty od Damašku a Saladin moc dobře věděl, že pokud bude dokončen, křižáci budou kontrolovat severní cesty do Sýrie. Musel tedy na nedokončenou pevnost zaútočit co nejdříve a v srpnu 1179 se mu ji povedlo dobýt. Templáře, kteří hrad bránili nechal popravit a hrad srovnal se zemí dřív než k němu stihnou nepřátelé poslat jakékoliv posily. Byla to připomínka pro křesťany, že jeden zázrak válku nevyhrává.

Mezitím se Balduin potýkal ještě s větším a starším nepřítelem, leprou, která zrychlila svůj postup. Kolem dvacátého roku života se králův stav dramaticky zhoršil, rány se už nehojily a záněty se šířily nekontrolovaně tělem, začal ztrácet i zrak. Bakterie napadla jeho oči a svět kolem něj se pomalu začal propadat do tmy. S vědomím nevyhnutelného konce začal zoufale řešit otázku, komu zanechá vládu. On sám se nemohl nikdy oženit ani zplodit dědice kvůli svému zdravotnímu stavu. Tíha přežití dynastie padla na jeho starší sestru Sibylu. Dvůr musel najít muže, který by byl dostatečně silný a schopný. Sibyliným prvním manželem byl rytíř Vilém z Montferratu, jenže zemřel pár měsíců po svatbě na malárii. Stihl však s princeznou zplodit syna Balduina, který nesl jméno po svém slavném strýci.

Kolem mladé vdovy začali kroužit zájemci. Nakonec byla narychlo provdána za muže jménem Guy de Lusignan. Tento francouzský šlechtic měl sice dobré vystupování a okouzlil Sibylu, ale po vojenské a politické stránce to byla katastrofa. Jak se stav Balduina horšil, ztratil schopnost chodit a zrak mu vypověděl službu téměř úplně a z tohoto důvodu učinil v roce 1183 těžké rozhodnutí a rozhodl se jmenovat svého švagra regentem. Guy tak dostal kontrolu nad jeruzalémskou armádou a okamžitě prokázal svou absolutní neschopnost.

Ve stejném roce překročil Saladin s vojskem Jordán a začal plundrovat okolí. Guy shromáždil obrovskou armádu a vyrazil vstříc nepříteli. Ale když obě armády stanuly proti sobě, tak zpanikařil, i když měl taktickou výhodu a křižáci dychtili po boji. Nechal se totiž odradit některými svými rádci a odmítl vydat rozkaz k útoku, nepřítel tak mohl několik dní beztrestně pustošit okolí přímo před očima křižáckého vojska, než se s obrovskou kořistí stáhl zpět. Když se slepý a umírající král dozvěděl o této zbabělosti, jeho hněv neznal mezí. Ačkoliv byl fyzickou troskou, odmítl sledovat, jak jeho království padá do rukou naprostého hlupáka. Nechal jej okamžitě odvolat z pozice regenta a vzal správu země zpět do svých rukou.

Na podzim roku 1183 šlechtic Renaud de Chatillon ovládal prakticky nedobytnou pevnost Kerak, která se stala trnem v oku Saladinovi, protože prosazoval agresivní politiku vůči muslimům a neustále porušoval domluvené příměří a přepadával obchodní a poutnické karavany směřující do Mekky. Na podzim tohoto roku se na Keraku konala velkolepá svatba, protože Balduinova mladší nevlastní sestra Isabela se vdávala za Humfreye IV. z Toronu. Hrad byl plný hostů a hudebníků, když v tom přímo směrem na hrad spatřili obří armádu. Sultán se rozhodl, že Renaudovo řádění ukončí a Kerak oblehl. Obrovské katapulty začaly dnem a nocí poškozovat hradby a vrhat do hradu obrovské kameny.

Svatební veselí se změnilo v boj o přežití. Do Jeruzaléma dorazily zoufalé prosby o pomoc, situace vypadala beznadějně, protože král již nemohl vstát z postele, přesto nařídil, aby jej uložili do speciálně upravených nosítek, zapřáhli koně a svolali armádu. Křižáci vedení králem na lůžku vyrazili směrem ke Keraku. Když se zprávy o blížícím se křesťanském vojsku dostaly k sultánovi, učinil nečekané rozhodnutí. Rozhodl se totiž, že se s celou armádou raději stáhne. Mladý a slepý král na lůžku tak opět zachránil svůj lid.

Balduin si plně uvědomoval, že jeho dny a nyní možná už jen hodiny jsou sečteny, a aby definitivně vyšachoval neoblíbeného Guye, nechal korunovat svého teprve pětiletého synovce Balduina V. za spolukrále. Za osobního strážce a regentem určil již ověřeného Raimonda z Tripolisu a věřil, že takto království předává do kompetentních rukou. Na jaře roku 1185 již finálně prohrál ve věku svůj boj proti malomocenství ve věku pouhých čtyřiadvaceti let. Byl pohřben v chrámu Božího hrobu vedle svých předků. Lidé, kteří dříve s odporem odvraceli zrak od jeho znetvořené tváře, nyní plakali jako za svým zachráncem.

Zatímco královo utrpení skončilo, tak bolest království teprve začala. Vše, čeho se Balduin obával se stalo krutou realitou. Jeho synovec Balduin V. totiž zemřel již následující rok buď na nemoc nebo otravu a v Jeruzalémě propukl mocenský převrat. Králova sestra Sibyla se spojila s dvorskou frakcí, ignorovala dohody a zmocnila se trůnu. Korunovala sama sebe a rozhodla se vládnout spolu s neschopným Guyem de Lusignanem. Následky byly fatální a rychlé. Renaud de Chatillon ze svého hradu znovu přepadl Saladinovu karavanu. Saladin tentokrát neváhal a vyhlásil džihád.

Na začátku července 1187 došlo k bitvě u Hattínu, kde byla křižácká armáda zmasakrována a Renaud de Chatillon popraven. Sám král Guy byl potupně zajat a Jeruzalém neměl kdo bránit. Pouhé dva roky po smrti Balduina IV. vstoupil Saladin po krátkém obléhání do Jeruzaléma. Město muselo kapitulovat a první křižácké království po téměř sto letech přestalo de facto existovat.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Balduin_IV._Jeruzal%C3%A9msk%C3%BD

https://zpravy.tiscali.cz/jak-polomrtvy-kral-rozprasil-muslimskou-presilu-523821

https://www.stoplusjednicka.cz/nemilosrdny-vlk-z-keraku-krizak-renaud-ze-chatillonu-vrazdil-muslimy-i-krestany

https://www.thecollector.com/saladin-defeated-crusaders-recaptured-jerusalem/