Ruská revoluce byla financována německými tajnými službami a zlatem

Na jaře roku 1917 se již třetím rokem starý kontinent utápěl v nejničivějším konfliktu, jaký do té doby lidstvo spatřilo. Západní fronta se stala symbolem pekla na zemi. Krajinu tvořily nekonečné pásy bláta, krátery po granátech a těla vojáků, kteří často zůstávali ležet mezi liniemi. Bitvy u Verdunu i na Sommě ukázaly, že je příliš drahé pokoušet se posunout frontu o několik kilometrů pro obě strany první světové války. Výsledkem vždy byly statisíce mrtvých a jen drobné změny na mapě Evropy.

Německá říše byla stále jednou z nejsilnějších vojenských mocností tehdejšího světa, ale její síly se postupně ztenčovaly. Britská námořní blokáda dusila německou ekonomiku a její dopady stále více pociťovalo civilní obyvatelstvo. Ve vnitrozemí rostl hlad, lidé nahrazovali běžné potraviny nouzovými náhražkami a průmysl se potýkal s nedostatkem surovin, bez kterých nebylo možné udržet válečnou výrobu v požadovaném tempu.

Vojenské vedení, kterému dominovali především Paul von Hindenburg a Erich Ludendorff, čelilo problému, kterého se němečtí stratégové obávali už od dob Bismarcka, tedy dlouhé války na dvou frontách.

Na západě musely německé armády čelit Francii a Británii, zatímco na východě ruská armáda svazovala obrovské množství vojáků. Ačkoli ruská armáda byla špatně organizovaná a nedostatečně vybavená, tak představovala pro Německo kvůli své velikosti vážnou zátěž.

Zlom nastal v březnu 1917, podle ruského juliánského kalendáře ještě v únoru. Ruská říše se začala hroutit pod tíhou vojenských porážek, ekonomického rozvratu, hladu a neschopnosti carského režimu. V Petrohradě vypukly masové stávky a nepokoje, které nakonec donutily cara Mikuláše II. k abdikaci. V Berlíně to zpočátku vyvolalo nadšení. Zdálo se, že by se východní fronta konečně mohla rozpadnout. Radost německého velení ale netrvala dlouho. Nová prozatímní vláda, v níž Alexandr Kerenskij postupně získával stále větší vliv, dala západním spojencům jasně najevo, že Rusko válku neopustí. Pro Německo to byla vážná komplikace. Naděje na rychlé uvolnění východní fronty se opět začaly vytrácet.

Ludendorff si uvědomil, že čas hraje proti Německu. Pokud by se mu nepodařilo Rusko z války dostat a přesunout vojska na západ, porážka by byla jen otázkou času. Přímý vojenský útok by však znamenal obrovské ztráty, které si Říše nemohla dovolit. Bylo proto nutné zvolit jinou cestu. A tou byl plán neporazit Rusko na bitevním poli, ale rozložit ho zevnitř.

Cílem se stalo ochromit ruskou armádu, zlomit její morálku a vytvořit v zemi tak hluboký chaos, že by nebylo možné ve válce pokračovat. To nevyžadovalo další dělostřelecké baterie ani nové divize. Německo začalo hledat zbraň jiného druhu, ideologii, která by dokázala zničit stát zevnitř ještě ničivěji než bitevní porážka.

Izrael Lazarevič Gelfand, známý pod svým pseudonymem Alexandr Parvus, patřil k těm lidem, které bylo těžké zařadit do nějaké kategorie. Pocházel z židovské rodiny v dnešním Bělorusku a patřil mezi schopné marxisty. Během revolučních událostí roku 1905 se po boku Lva Trockého podílel na formulování myšlenek revoluce. Parvus však nebyl jen ideologem, ale měl také velké ambice. Zatímco ostatní revolucionáři žili skromně, Parvus se oddával luxusu. Vyhledával drahé doutníky, dobré šampaňské a společnost žen.

Z marxistického teoretika se postupně stal bohatý obchodník se zbraněmi. Díky svým aktivitám si vytvořil rozsáhlou síť kontaktů od západní Evropy až po Osmanskou říši. A právě tato síť z něj udělala osobu, které si německá císařská rozvědka nemohla nevšimnout.

Již v březnu 1915, dlouho před zhroucením carského režimu, předložil Parvus německému ministerstvu zahraničí tajný plán. Jednalo se o analýzu slabin Ruské říše a plán na přípravu masových politických stávek.

Parvusova úvaha byla jednoduchá. Rusko nemohl být poraženo pouze na frontě, dokud jeho administrativa a armáda nadále fungovaly. Navrhl proto udeřit tam, kde je říše nejzranitelnější. Chtěl podporovat radikální revoluční skupiny, rozdmýchat národní napětí na okrajích říše, zejména na Ukrajině a ve Finsku a oslabovat dopravní a průmyslovou infrastrukturu.

Nejdůležitější otázkou bylo, koho k tomu použít. Ruské socialistické hnutí bylo roztříštěné a nejednotné. Po vypuknutí války mnoho jeho vůdců podlehlo revolučním heslům a přiklonilo se k obraně vlasti. Jedna skupina se ale od tohoto trendu odlišovala a byli to právě bolševici. Byli početně relativně malou skupinou, ale extrémně disciplinovaní, radikální a ideologicky neústupní. Na rozdíl od ostatních otevřeně prosazovali tzv. revoluční defétismus. Porážku Ruska nevnímali jako tragédii, ale jako příležitost. Věřili, že vojenský kolaps by mohl vydláždit cestu k revoluci nejen v Rusku, ale nakonec v celé Evropě.

V cestě stála jedna překážka. Bolševický vůdce Vladimir Iljič Lenin žil v exilu ve Švýcarsku. Z německého pohledu byl nebezpečným fanatikem, ale také mužem bez peněz, přímého přístupu do Ruska a s omezeným vlivem na aktuální dění. Parvus proto přesvědčil diplomaty a vojenské představitele, že právě Lenin by mohl být nástrojem, který by efektivněji zlomil východní frontu.

Berlín nakonec logiku tohoto riskantního plánu přijal. Cíl byl jasný, dostat Lenina zpět do Petrohradu a poskytnout bolševikům prostředky k tomu, aby krizi ruského státu proměnili v násilnou revoluci.

V dubnu 1917 se Lenin nacházel v Curychu, ale myšlenkami byl už dávno v Rusku. Revoluce, o níž roky psal, mluvil a snil, začala bez jeho přímé účasti. To pro něj bylo nesnesitelné. Den co den sledoval zprávy v novinách, pročítal telegramy a s netrpělivostí sledoval, jak se v Petrohradě rodí nový politický řád, který nemusí být ten, co si vysnil. Přeci jen tak prozatímní vláda měla za úkol dovést zemi do demokratických voleb, ze kterých mělo vzejít nové Ústavodárné shromáždění.

Navíc vláda nehodlala okamžitě ukončit válku. Lenin chápal, že právě pokračující konflikt může být nástrojem, který bolševikům otevře cestu k moci. Musel se dostat zpět dřív, než se nový režim upevní a než armáda znovu získá disciplínu. Jenže mezi Švýcarskem a Ruskem ležela Evropa rozdělená válkou. Cesta přes státy Dohody byla prakticky nemožná. Francie ani Británie by jej nenechaly dostat se do Ruska. Řešení nakonec přišlo z místa, odkud jej nečekal. Švýcarský socialista Fritz Platten mu předložil nabídku, že mu Němci umožní průjezd přes své území zvláštním vlakem až k Baltskému moři. Odtud bude pokračovat přes neutrální Švédsko a dále směrem k Rusku.

Lenin moc dobře věděl, jak nebezpečná tato dohoda je. Přijetí pomoci od státu, s nímž Rusko vedlo válku, mohlo být politicky zničující. Stačilo, aby jej odpůrci označili za zrádce, který je loutkou Německa a jeho návrat by se mohl změnit v katastrofu. Proto trval na podmínkách, které měly cestu zbavit dojmu přímé spolupráce s Berlínem.

Vlak měl být považován za jakési neutrální území na kolejích. Německé úřady nesměly provádět kontroly, cestující neměli přicházet do styku s německými představiteli a nikdo neměl bez Leninova souhlasu vystoupit ani nastoupit. Právě z těchto podmínek později vznikl slavný obraz „zapečetěného vlaku“, který se stal jedním z nejznámějších symbolů celé operace.

Dne 9. dubna 1917 se na curyšském nádraží shromáždila skupina dvaatřiceti ruských emigrantů. Samotný vlak projížděl Německem v mimořádném režimu. Zastavoval jen tam, kde bylo nutné doplnit uhlí nebo vodu a na trati dostával přednost před jinými soupravami. Jeho cesta vedla přes německá města směrem k přístavu Sassnitz. Odtud pokračovali cestující trajektem do švédského Trelleborgu a následně vlakem do Stockholmu.

Ze Stockholmu pokračovala skupina na sever ke švédsko-finským hranicím, kde se dostali na území Finska, které tehdy ještě patřilo k Ruské říši. Již večer 16. dubna dorazil Lenin na nádraží v Petrohradě. Nečekala ho obvinění ze zrady, místo toho se před ním objevil dav dělníků, vojáků a sympatizantů. Okamžitě vyzval k pokračování boje za revoluci, k převzetí moci a k přeměně ruské krize v revoluci světového rozsahu. Později i tuto samotnou událost okomentoval Winston Churchill slovy: „Němci použili proti Rusku tu nejhroznější zbraň. Dopravili Lenina ve speciálním zapečetěném vlaku ze Švýcarska do Ruska se stejným ostychem, s jakým by do zásobování vodou velkoměsta vypustili tyfus.“

Leninův návrat do Ruska byl sice zásadní událostí, ale sám o sobě by bolševikům vítězství nepřinesl. Na jaře 1917 stále nešlo o významnou stranu, která by měla zemi pevně v rukou. V obrovském Rusku byli bolševici jen malou radikální částí s omezeným počtem členů. V očích mnoha politiků představovali spíše hlučné extrémisty než reálnou sílu schopnou převzít moc.