Sedm fatálních selhání Edvarda Beneše, kterými zlomil Československu páteř

Když se řekne Edvard Beneš, učebnice dějepisu obvykle předloží obraz státníka, který celý svůj život obětoval republice a nakonec se stal tragickou obětí mezinárodní hry velmocí. Je to hezký a čtivý příběh. Skutečnost je však mnohem složitější a pro českou národní hrdost daleko bolestivější. Edvard Beneš nebyl jen pasivní obětí okolností. Naopak, aktivně spoluutvářel řadu rozhodnutí, která národu doslova zlomila páteř. Byl to muž, který v klíčových okamžicích dějin, kdy bylo třeba udeřit do stolu a riskovat vše, raději sáhl po kalkulačce a dospěl k závěru, že kapitulace vyjde levněji.

Aby bylo možné pochopit Benešovo selhání, je třeba nejdříve pochopit jeho osobnost. Nebyl to vojevůdce ani charismatický lídr. Celou svou politickou kariéru prožil v obrovském a do jisté míry svazujícím stínu Tomáše Garrigua Masaryka. Masaryk byl filozof, vizionář, muž na koni, ke kterému národ vzhlížel s až náboženskou úctou. Beneš byl jeho dokonalý protiklad. Byl to úředník, skvělý byrokrat a workoholik, který dokázal nespat a sepisovat stohy mezinárodních smluv.

V kuloárech Společnosti národů byl mistrem. Znal každý paragraf, uměl plynně francouzsky jednat s evropskou smetánkou a zvládl vyjednat zdánlivě nemožné. Problém byl v tom, že si začal plést diplomatické salóny s reálným světem. Neměl příliš kontakt s obyčejným člověkem. Když bylo potřeba později promluvit k národu a strhnout davy, selhal. Zněl jako profesor, který čte svá propracovaná skripta, nikoliv jako státník, za kterého by lidé chtěli pokládat životy.

Benešův první fatální omyl nespočíval přímo v Mnichovu, ale už v letech, která mu předcházela. Obrana Československa, kterou byl schopen nasadit byla především na papíře. Spoléhal na systém kolektivní bezpečnosti, na smlouvy s Francií a Sovětským svazem i na takzvanou Malou dohodu, tedy spojenectví s Rumunskem a Jugoslávií.

Šlo o promyšlenou a na první pohled brilantní konstrukci, která mohla fungovat, ale pouze v momentě, kdy u moci v sousedním Německu není Adolf Hitler. Zatímco Hitler horečně zbrojil, porušoval mezinárodní smlouvy a prosazoval právo silnějšího, Beneš dál vedl svou politiku podle pravidel starého světa. Věřil, že Hitler je jen hlučný demagog, kterého mezinárodní právo a tlak velmocí nakonec zastaví. Včas si však neuvědomil, že tanky, agresi a fanatismus zcela zastavit nejde jen diplomatickými notami. A když se začalo budovat pohraniční opevnění, bylo už pozdě.

V září 1938 již Sudetští Němci pod vedením Konrada Henleina stupňují násilí, Hitler v Norimberku burácí, že československý stát musí zmizet. Národ se semkl a mobilizace proběhla s mimořádným úspěchem. Přes milion odhodlaných mužů nastoupilo do betonových bunkrů v pohraničí. Byli připraveni bojovat i zemřít. A co mezitím dělal jejich vrchní velitel v Praze? Kreslil do mapy čáry, jimiž by republiku osekal.

Jde o jednu z nejstřeženějších a dlouho opomíjených kapitol českých dějin. Zatímco armáda čistila zbraně a národ věřil, že republika neustoupí ani o píď, Edvard Beneš už v polovině září rozehrával za jejich zády vlastní hru. Věděl, že situace je kritická a propadal panice. Připravil proto tajný plán, o němž neměla vědět ani jeho vlastní vláda, natož parlament či veřejnost. Dne 15. září 1938 si Beneš tajně zavolal ministra sociální péče Jaromíra Nečase a pověřil ho přísně tajnou misí do Paříže a Londýna. Do ruky mu předal návrh, který by tehdy mnozí považovali za vlastizradu.

Západním spojencům nabízel, že Československo dobrovolně postoupí Německu část svého území, přibližně 5 tisíc kilometrů čtverečních a zbaví se tak značné části sudetských Němců, přičemž část z nich měla být do Německa vysídlena. Benešův pokyn pro Nečase zněl mrazivě pragmaticky. Nečas nesměl prozradit, že návrh vychází přímo od prezidenta. Měl jej francouzským politikům předložit jako nápad, k němuž by se Beneš dal teprve přinutit. Na lístku, který Beneš Nečasovi napsal, dokonce vysloveně stálo: „Nikdy nepřipustit, aby se dalo najevo, že to pochází od nás. Papír zničte!“

Naštěstí Nečas tento papír nezničil, a právě díky tomu dnes známe pravdu. Beneš byl psychicky nalomený už dlouho před nechvalně proslulou mnichovskou konferencí, která proběhla až 29. září. Jeho tajná nabídka de facto vyslala Francouzům a Britům jasný signál, že československý prezident je ochoten ustupovat a obchodovat s vlastním územím. Ukázal slabost ve chvíli, kdy měl ukázat rozhodnost. Tato „pátá kolona“ z vlastního Hradu předznamenala to, co přišlo o necelé dva týdny později. Když mu pak britský a francouzský velvyslanec předložili tvrdé ultimátum, aby odevzdal Sudety, Beneš už byl vnitřně smířený s tím, že bojovat nebude.

Je konec září 1938. Zatímco si evropské velmoci v Mnichově za zavřenými dveřmi porcují Československo, na Pražském hradě panuje dusivá atmosféra. Národ stojí ve zbrani. Mobilizace proběhla tak hladce a s takovým odhodláním, že tím zaskočila i samotné Němce. V pohraničních bunkrech mrznou muži, kteří se doma rozloučili s rodinami a jsou připraveni padnout. Věří své armádě i svému prezidentovi. Jenže prezident už v té chvíli nebojuje, protože se ocitl v zajetí vlastních geopolitických představ a politických kalkulů. Když 30. září dorazil do Prahy text mnichovského diktátu, rozhodl se kapitulovat. A právě tehdy na Hrad dorazila delegace nejvyšších velitelů československé armády v čele s náčelníkem hlavního štábu, generálem Ludvíkem Krejčím a dalšími generály, mimo jiné Lvem Prchalou a Sergejem Vojcechovským.

To, co se odehrávalo v prezidentově pracovně, nebylo zdvořilé diplomatické jednání. Byla to bouřlivá a vypjatá scéna jako z filmu. Armádní špičky na prezidenta naléhaly, prosily ho a nakonec i křičely. Generál Prchala měl podle některých svědectví před Benešem v zoufalství klečet, jiní dokonce hrozili vojenským převratem. Argumentovali tím, že armáda nesmí ustoupit bez boje, protože by tím ztratila svou čest a národ svou duši. Vojcechovský Benešovi vmetl do tváře, že „politika se musí dělat pro stát, a ne stát pro politiku“. I kdyby byla obrana předem ztracená, národ se podle něj musel bránit, aby se jednou vůbec mohl postavit znovu na nohy.

Beneš je však odmítl a se svou chladnou úřednickou logikou jim vysvětloval, že válka by znamenala jatka, že Praha může být srovnána se zemí a národ zdecimován. „Je to rozhodnutí nesmírně těžké. Ale zachráním národ,“ prohlásil. Z čistě matematického hlediska jeho úvaha dávala smysl. Z hlediska psychiky národa to však byl rozsudek smrti. Tím, že vojákům nařídil opustit pevnosti a vydat je nepříteli i s výzbrojí, zasel do české společnosti hluboký pocit bezmoci a porážky. Mnozí si z toho odnesli přesvědčení, že oběť nemá smysl a že sklonit hlavu je výhodnější než odpor, a s touto mentalitou bojujeme dodnes.

Následky mnichovského rozhodnutí byly zdrcující. Lidé plakali v ulicích a vojáci ve vzteku ničili zbraně, aby je nemuseli odevzdat Němcům. Československo přišlo přibližně o třetinu svého území, včetně klíčové průmyslové oblasti a ocitlo se zcela napospas Hitlerově vůli. A Edvard Beneš? Ten 5. října 1938, pouhých pět dní po Mnichovu, abdikoval. Pod tíhou vlastního rozhodnutí se zhroutil, přestože navenek se představoval jako státnická oběť. Dne 22. října pak nastoupil do letadla a odletěl do Velké Británie, čímž začala jeho dlouhá londýnská emigrace.

Zatímco on hledal bezpečí na britských ostrovech, zbytek národa, sevřený v okleštěné a prakticky neobhajitelné druhé republice, musel čelit sílícímu nacistickému tlaku. Na jeho místo nastoupil stárnoucí a nemocný Emil Hácha, na něhož dopadla nejtěžší a nejtemnější část celé tragédie. Benešův ochod mohl být politického hlediska racionální, potřeboval si zachovat život i prostor pro další hru v exilu. Pro miliony Čechů a Slováků, kteří později v Protektorátu čelili gestapu a okupaci, však působil spíše jako zbabělý útěk kapitána, jenž svou loď nejprve navedl na útes a poté jako první nastoupil do záchranného člunu.

Beneš pózuje s příslušníky československého letectva, kteří se nedávno vrátili do Spojeného království z Blízkého východu.

V londýnském exilu se Benešovi zpočátku nedařilo tak, jak si představoval. Britové i Francouzi, kteří podepsali Mnichovskou dohodu, jeho exilovou vládu nebrali zprvu příliš vážně. Beneš koneckonců abdikoval a z právního hlediska byl jen soukromou osobou. Do Londýna navíc přicházely nepříjemné zprávy z protektorátních zbrojovek. Plzeňská Škodovka i brněnská Zbrojovka vyráběly děla a tanky pro Wehrmacht a v protektorátu, až na jednotlivé projevy odporu, panoval navenek relativní klid.

Západní spojenci se Beneše ptali, proč by měli obnovovat naše hranice, když národ proti Hitlerovi nebojuje. Beneš potřeboval nalézt odpověď a získat politický kapitál. A ve válce měl politický kapitál jedinou měnu, čin, který by bylo možné předložit jako důkaz aktivního odporu. Byl přesvědčen, že Spojencům musí ukázat výraznou a viditelnou akci. Tak vznikl plán na likvidaci zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, operace Anthropoid.

To, co se v učebnicích často upozaďuje, je reakce domácího odboje. Ústřední vedení odboje domácího, v němž působili jedni z nejodvážnějších mužů protektorátu, se o plánu dozvědělo. Do Londýna okamžitě odeslalo prostřednictvím tajných vysílaček depeši, která byla spíše naléhavou prosbou: nedělejte to.