Šehzade Mustafa šel otci dokázat svou věrnost. Sultán Sulejman ho však nemilosrdně nechal popravit

Historie Osmanské říše byla plná krve a bratrovražedných bojů. Zákon sultána Mehmeda II. Dobyvatele totiž jasně říkal, že ten, kdo ze synů usedne na trůn, smí v zájmu zachování pořádku a státu nechat popravit své vlastní bratry. Tento krutý zákon o nástupnictví visel jako Damoklův meč nad každým jedním osmanským princem. Nikdo ale nečekal, že obětí palácových her se stane následník trůnu, kterého celá říše považovala za budoucnost.

Když se Mustafa v roce 1515 narodil ve městě Manisa, jeho otec Sulejman byl v té době ještě pouhým princem a guvernérem provincie. Mustafovou matkou byla krásná konkubína albánského původu jménem Mahidevran, která v té době měla největší sultánovu přízeň. O pět let později sultán Selim I. Hrozný umírá a mladý Sulejman usedá na trůn v samotném Istanbulu. A z malého Mustafy se přes noc stává korunní princ. Dětství tak mohl strávit v luxusu paláce Topkapi, kde se mu dostalo toho nejlepšího možného vzdělání. Učil se teologii, historii, filozofii a později psal i básně pod pseudonymem. Zároveň procházel tvrdým vojenským výcvikem a rychle vyrostl v urostlého mladého muže.

Nad jeho životem se ovšem začal stahovat temný stín, který ztělesňovala Roxelana. Tato rusovlasá otrokyně z území dnešní Ukrajiny si svým šarmem Mustafova otce omotala kolem prstu a porušila stoleté tradice, když si ji sultán oficiálně vzal za manželku a porodila mu hned několik synů, včetně Mehmeda, Selima, Bayezida a Cihangira. Pravidla osmanského harému byla neúprosná, pokud by na trůn usedl Mustafa, synové Roxelany by byli popraveni, ta to moc dobře věděla a rozhodla se, že to nedopustí

Když princ dosáhl dospělosti, byl podle tradice odeslán jako guvernér do provincie, aby se naučil vládnout. Mustafa původně získal pro sebe prestižní provincii Manisa, která byla tradičně vyhrazena následníkům trůnu, pod tlakem sultánovy manželky byl však později přeřazen do odlehlejší Amasye, což byl první jasný signál, že sultánova přízeň chladne. Mustafa se ale nenechal zlomit. V Amasyi vybudoval dvůr, který připomínal ten istanbulský. Obklopil se umělci a učenci. Měl obrovský smysl pro spravedlnost a osobně naslouchal stížnostem obyčejných rolníků.

Největší podpory se těšil u elitních jednotek říše, takzvaných janičárů. Ti v Mustafovi viděli reinkarnaci jeho děda, mocného sultána Selima Hrozného. Mustafa s nimi dokázal mluvit jejich jazykem a dokonce s nimi trénoval umění boje. A právě tato obrovská popularita se mu stala osudnou. V Osmanské říši totiž platilo pravidlo, že příliš milovaný princ je pro vládnoucího sultána nebezpečný princ. Přeci jen, tak právě jeho děd Selim I. získal trůn na úkor svých starších bratrů a jeho otec byl donucen abdikovat v jeho vlastní prospěch a za záhadných okolností brzy na to zemřel.

Roxelana potřebovala Mustafu odstranit, ale sama by to nedokázala. Našla si proto dokonalého spojence, byl jím Rustem paša, který si vzal za ženu právě Roxelany dceru Mihrimah a stal se velkovezírem, druhým nejmocnějším mužem říše. Společně začali Sulejmanovi podsouvat jed pochybností. Připomínali mu právě minulost Osmanské říše a příběh Selima Hrozného, který se vzbouřil proti svému otci. Paranoia stárnoucího Sulejmana rostla. Poslední úder přišel v roce 1553, během tažení proti safíovské Persii. Rustem paša, který armádu vedl, poslal sultánovi alarmující zprávu, ve které prý armáda odmítla bojovat pod velením velkovezíra a nahlas skanduje jméno prince Mustafy.

K tomu připojil ve formě důkazu zfalšovaný dopis, na kterém byla Mustafova pečeť. Dopis byl adresován perskému šáhovi Tahmaspovi a Mustafa v něm žádal o podporu při vojenském převratu proti Sulejmanovi výměnou za územní ústupky. Byl to podvrh, ale pro vystrašeného Sulejmana to byla záminka, na kterou podvědomě čekal. Okamžitě vyrazil k armádě a převzal velení a vyslal ke svému nejstaršímu synovi posla s příkazem, aby se okamžitě dostavil do vojenského tábora a podal vysvětlení.

Mustafa moc dobře věděl, že jde do pasti. Měl v Istanbulu i v táboře vlastní špiony, kteří jej varovali. Jeho matka Mahidevran jej prosila, ať nejezdí. Jeho blízcí přátelé mu radili, ať se raději skutečně vzbouří, janičáři by ho velmi pravděpodobně následovali. Mustafa ale odmítl, jeho čest mu nedovolila stát se zrádcem, věřil, že pokud před otce předstoupí, pohlédne mu do očí a vysvětlí mu, že jde o lži, sultán pochopí pravdu. Oblékl si své šaty a vyrazil na cestu. Když 6. října 1553 dorazil k sultánovu táboru, janičáři jej vítali s takovým nadšením, že se třásla zem. Tento projev lásky vojska však sultánovu paranoiu už jen potvrdil.

Aby projevil absolutní podřízenost, odložil u vchodu do velkého sultánova stanu svůj meč i dýku, vešel dovnitř a očekával zde svého otce. Stan byl ale temný a prázdný. Náhle se na něj ze stínu vrhlo několik katů, kteří se používali k popravám členů královské rodiny. Krev osmanské dynastie byla posvátná a nesměla se prolít mečem, proto kati svírali v rukou hrubé lukostřelecké tětivy a hedvábné šňůry. Pokoušel se beze zbraně bránit přesile a katům se nedařilo smyčku nasadit. Podle vlámského velvyslance, který o události slyšel vyprávět svědky v tu chvíli zasáhl i sám Sulejman.

Sultán se totiž celou dobu skrýval za silným závěsem v zadní části stanu, a když slyšel, že se poprava protahuje a hrozí, že Mustafův křik uslyší vojáci venku, vykoukl zpoza závěsu a tichými gesty popoháněl katy, ať si pospíší. Nakonec se podařilo jednomu z katů dostat princi za záda, podrazil mu nohy a utáhl smyčku kolem krku. Šehzade Mustafa tak vydechl naposledy u nohou vlastního otce ve věku pouhých 38 let.

Následky činu byly okamžité. Tělo mrtvého prince bylo vyneseno před stan a pohozeno na perský koberec, aby jej armáda viděla. Když janičáři zjistili, že byl jejich milovaný člen dynastie popraven jako zrádce, táborem se přehnala vlna absolutního šoku, která se vzápětí změnila v nekontrolovaný vztek. Celý vojenský tábor stál na pokraji obří revoluce, která mohla smést samotného Sulejmana. Vojáci nahlas obviňovali z vraždy Rustema pašu a požadovali jeho hlavu. Sulejman, který si uvědomil, že mu hrozí ztráta trůnu musel jednat.

Zbavil Rustema pašu funkce velkovezíra a poslal ho do vyhnanství, ačkoli ho o pár let později dosadil zpět po uklidnění situace. Ironií osudu byl Mustafův velkolepý státní pohřeb ve městě Bursa. Otec, který ho před pár okamžiky teprve nechal uškrtit, nyní veřejně oplakával jeho smrt. Tragédie ale popravou prince neskončila, krutá logika osmanské politiky říkala, že mrtvý princ po sobě nesmí zanechat nikoho, kdo by ho mohl v budoucnu pomstít. Mustafa měl v té době malého syna Mehmeda, který žil v Burse se svou matkou a babičkou Mahidevran.

Sultánovi kati byli neúprosní, krátce po Mustafově smrti dorazili do Bursy a navzdory pláči a prosbám malého Mehmeda uškrtili stejným způsobem jako jeho otce. Mustafova matka Mahidevran, která bývala kdysi jedna z nejmocnějších žen světa, ztratila vše. Byly ji zabaveny veškeré příjmy i majetek. Zůstala v Burse u hrobky svého syna, kde žila v tak otřesné chudobě, že musela prodávat své staré šaty, aby měla na jídlo a zaplatila dluhy za pronájem skromného domku. Paradoxně ji před smrtí hladem zachránil až o mnoho let později Selim II., který po Sulejmanovi nastoupil na trůn. Ze soucitu a špatného svědomí jí vyplatil dluhy a zajistil doživotní penzi a nechal hrobku jejího syna krásně vyzdobit.

Nespravedlnost tohoto činu zasáhla říši natolik, že lidé odmítali uvěřit pravdě. Brzy po popravě se na Balkáně objevil muž, který byl Mustafovi nápadně podobný. Začal o sobě tvrdit, že popravu zázrakem přežil. Nakonec musela vojska dvojníka dopadnout a odstranit. Tehdejší atmosféru zoufalství nejlépe vystihl Mustafův přítel a dvorní básník Taşlıcalı Yahya, který okamžitě po princově smrti sepsal slavnou elegii, kterou začali zpívat vojáci po celé říši.

I když se Sulejman Nádherný dožil úctyhodného věku a zapsal se do dějin jako jeden z největších panovníků historie své doby, tak když zemřel v roce 1566 během vojenského tažení v Uhrách, bylo jasné, že jeho rozhodnutí nechat popravit Mustafu vrhne na jeho odkaz nepříjemnou pachuť. Protože milovaný syn Mehmed zemřel mladý na neštovice, nejmladší syn Cihangir, který od narození trpěl fyzickým handicapem zemřel jen krátce po Mustafovi, údajně ze žalu kvůli neoprávněné smrti jeho milovaného bratra. A zbylí dva synové, Selim a Bayezid rozpoutali občanskou válku o trůn ještě za života otce, kterou vyhrál Selim a Bayezid byl na útěku v Persii i se svými syny uškrcen.

Na trůn mocného impéria tak usedl Selim II., který byl neúprosným alkoholikem a na rozdíl od svých bratrů neměl o vojenství ani vládnutí velký zájem, raději trávil čas v harému pitím vína. Správu státu nechával hlavně v rukou svých vezírů a za jeho vlády utrpěla Osmanská říše mimo jiné zničující námořní porážku v bitvě u Lepanta. Byl to zárodek přezdívky nemocného muže na Bosporu, jak se o staletí později začala Osmanské říši přezdívat.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/%C5%9Eehzade_Mustafa

https://www.britannica.com/place/Ottoman-Empire

https://dergipark.org.tr/en/download/article-file/752469

https://sever.rozhlas.cz/bitva-u-lepanta-zazracne-vitezstvi-s-primluvou-panny-marie-8593903