Článek
Karel IV. je v českých dějinách vždy líčen téměř výhradně jako moudrý „Otec vlasti“, zatímco jeho syn Zikmund bývá představován jako zrádný a nenáviděný protivník Čechů, spojený především se smrtí Jana Husa. Jedná se ovšem o zjednodušení historie k nepoznání. Zikmund ve skutečnosti nebyl padouch, ale mimořádně schopný politik a jeden z nejvýznamnějších státníků středověké Evropy.
Drtivý pád u Nikopole
Vláda Karla IV. po sobě nezanechala pouze památky a univerzitu, ale i zadluženou monarchii, křehce poskládaný mocenský celek a Evropu zmítanou hlubokou církevní krizí. Karel vládl v období relativního vzestupu, zatímco Zikmund vstupoval do reality, v níž se starý řád začínal nebezpečně rychle rozpadat. Kontinent byl poznamenán morovou epidemií, hospodářských otřesech i hrozbě islámského světa z Balkánu.
Rozdělení sil ve Svaté říše římské za Karla IV.
Zikmund Lucemburský se narodil roku 1368 v Norimberku jako mladší syn a už tím byl předurčen k vedlejší roli. Hlavní pozornost otce směřovala k Václavovi IV., jenž měl převzít rozhodující dědictví lucemburské moci. Zatímco Václav získal českou i římskou korunu, Zikmundovi připadlo Braniborsko a později byl nasměrován do Uher. Právě tam, mimo bezpečí a pohodlí pražského dvora, začal získávat zkušenosti, které z něj postupně udělaly schopného hráče evropské politiky.
Václav se naproti tomu brzy projevil jako vládce, který nedokázal unést tíhu své pozice. Byl politicky pasivní a opakovaně selhával ve chvílích, kdy bylo třeba rozhodnosti. Nedokázal si udržet autoritu nad šlechtou, zanedbával říšské záležitosti a postupně ztrácel kontrolu nad vývojem ve svých zemích. Do toho se západní křesťanstvo propadalo do stále hlubšího chaosu. Papežský úřad se totiž rozštěpil a autorita církve slábla.
Zikmund se k moci nedostal pohodlně díky rodovému původu, ale v tvrdém střetu o přežití. Nárok na uherskou korunu sice získal sňatkem s Marií Uherskou, samotná legitimita mu však nestačila. Musel ji uhájit v zápase s vlivnou šlechtou, která nehodlala přenechat zemi bez odporu. Uherské království tehdy rozhodně nepředstavovalo klidnou část Evropy. Šlo o rozlehlý a neklidný celek, stojící na hranici dvou světů, kterými byly křesťanská Evropa a neustále sílící Osmanská říše.
Rozhodující zkušenost přišla roku 1396. Zikmund se tehdy postavil do čela velké křížové výpravy namířené proti Turkům. U Nikopole v dnešním Bulharsku však tvrdě narazil. Část západních rytířů, především francouzských a burgundských, odmítla respektovat jeho opatrnější postup a vrhla se do útoku bez ohledu na celkový plán. Bitva skončila zdrcující porážkou, kde bylo elitní evropské vojsko rozdrceno a to, co mělo být triumfem křesťanstva, se proměnilo v ponižující fiasko. Sám Zikmund utekl jen těsně, když byl v poslední chvíli odvezen po Dunaji do bezpečí.
Titus Fay zachránil uherského krále Zikmunda v bitvě u Nikopole
Právě tato zkušenost jej zásadně proměnila. Setkání s osmanskou vojenskou silou a katastrofální lehkomyslností spojenců jej zbavilo veškerých iluzí o světě. Soustředil se na budování obranyschopnosti Uher, posilování pohraničních pevností a vytváření pevné sítě loajálních spojenců. Do tohoto rámce zapadá i vznik Dračího řádu v roce 1408. Nešlo o žádný tajemný kult, jak později legendy někdy naznačovaly, ale o nástroj pro obranu. Zikmund jím svázal přední šlechtice střední Evropy do společenství, které mělo chránit křesťanský prostor před osmanským tlakem a zároveň upevnit panovníkovu moc. Mezi jeho členy mimo jiné patřil i otec legendárního Vlada Drákuly.
Mezitímco Zikmund bojoval na jihovýchodní hranici Evropy a upevňoval svou pozici v Uhrách, vláda jeho bratra Václava IV. uvrhla České království do hlubokého rozvratu. Země se potýkala s násilím i ochabující královskou autoritou. Václav se dostával do vleklých sporů s církevní hierarchií, jejímž symbolem se stala i smrt Jana z Nepomuku, a jeho postavení se nakonec zhroutilo natolik, že byl roku 1400 z důvodu své neschopnosti řešit krize zbaven římské koruny. České země tím utrpěly vážnou ztrátu prestiže. Zikmund se rozhodl svého bratra dokonce roku 1402 zajmout a odvést do Vídně, protože podle něj již nebyl schopen zemi řídit. Pokusil se tím obnovit pořádek a zachránit to, co z lucemburské autority ještě zbylo.
Největší Zikmundův triumf se odehrál o více než deset let později během kostnického koncilu v letech 1414 až 1418. Západní křesťané tehdy prožívali hlubokou krizi. O papežský stolec soupeřili tři muži zároveň, navzájem se prohlašovali za nelegitimní a rozdělovali Evropu na znepřátelené tábory. Autorita církve se rozpadala a celá křesťanská Evropa se nebezpečně přibližovala chaosu. Zikmund byl roku 1411 zvolen římským králem a brzy pochopil, že takový stav je dlouhodobě neudržitelný, a rozhodl se jednat. Přiměl papeže Jana XXIII., aby svolal koncil do Kostnice, a poté zahájil rozsáhlou šachovou partii na poli diplomacie. Cestoval napříč Evropou, jednal s panovníky i knížaty a snažil se získat podporu pro shromáždění, které mělo ukončit církevní rozkol.
Mapa podpory papežům v Římě (modrá) a v Avignonu (červená) do koncilu v Pise a vzniku trojpapežství
Zikmund se v této chvíli projevil jako politik evropského formátu, který dokázal myslet v širších souvislostech než většina jeho současníků. Výsledek byl zásadní. Koncil nakonec odstranil dosavadní vládu tří papežů a dospěl ke zvolení jediného nového papeže, čímž obnovil jednotu západní církve. Tím si připsal jednu z největších diplomatických výher své doby. V českém prostředí však tuto roli dlouhodobě překryl jiný moment kostnického jednání. A to soud s Janem Husem, který navždy určil, jak bude v Čechách vnímán.
Husité měli silné radikální křídlo
Roku 1415 vystavil Zikmund Husovi ochranný list, který ovšem platil pouze pro cestu na koncil. Nemohl jej chránit před církevním soudem, protože světský panovník neměl pravomoc zasahovat do věcí víry, to bylo tehdejší mezinárodní právo. Když Husa zatkli, Zikmund zuřil. Dokonce vyhrožoval, že z Kostnice odjede a koncil rozpustí. Kardinálové mu ale dali jasné ultimátum a Zikmund stál před volbou, zda obětovat jednotu celé Evropy, zničit roky své diplomatické práce a uvrhnout kontinent zpět do světa několika papežů kvůli jednomu paličatému českému kazateli. Snažil se proto dosáhnout kompromisu. Hus měl možnost své postoje odvolat či přeformulovat způsobem, který by mu zachránil život. Jenže on sám ustoupit nechtěl, trval na své pravdě, odmítal se podřídit a byl připraven nést následky.
Následná poprava Jana Husa se stala impulsem k prudké radikalizaci domácího prostředí. Z původně reformního proudu se během krátké doby, i pod vlivem kazatelů, jako byl například Jan Želivský, zrodilo nekompromisní hnutí s revolučním nábojem. V roce 1419 vyústilo napětí v první pražskou defenestraci, při níž rozzuřený dav vyházel konšely z oken novoměstské radnice. Když se tato zpráva donesla ke králi Václavu IV., postihla jej mrtvice, jíž podlehl. České království tak náhle zůstalo bez pevné vlády a ulice ovládly ozbrojené skupiny, které začaly určovat další vývoj země.
