Článek
Když se mluví o první světové válce, většině lidí se vybaví nekonečná linie zákopů, bahno, plyn a generace mužů, kterou konflikt nenávratně poznamenal. Pro sira Adriana Cartona de Wiarta však tahle hrůza představovala něco úplně jiného. Sám ji později označil za docela příjemnou válku.
Aristokrat s páskou přes oko a rukávem bez paže působil spíš jako padouch z filmového plátna, ve skutečnosti ale zosobňoval mimořádnou odolnost a bojového ducha. Prošel třemi velkými válkami, utrpěl řadu zranění, všechno přežil a stal se legendou, kterou obdivoval i samotný Winston Churchill.
Adrian přišel na svět roku 1880 v Bruselu jako potomek zámožné aristokratické rodiny. Už od jeho dětství se šeptalo, i když to on sám později odmítal, že jeho skutečným otcem mohl být belgický král Leopold II. Dětství a mládí prožil v přepychu, studoval práva na uznávaném Oxfordu a všechno nasvědčovalo tomu, že před sebou má bezchybnou společenskou dráhu. Jenže akademický život jej vůbec nenaplňoval a přednáškové sály ho spíš ubíjely.
Když roku 1899 vypukla v Jižní Africe búrská válka, rozhodl se bez váhání jednat. Upravil si věk, vystupoval pouze pod jménem Carton a bez souhlasu rodiny odjel na frontu. První střet s válkou ale rychle smetl veškeré jeho romantické představy o reálném boji. Při jedné přestřelce utržil dvě vážná zranění, kulka ho zasáhla do břicha a další do oblasti třísel. Ve velmi vážném stavu byl převezen zpět do Anglie. Jeho otec běsnil, když zjistil, že místo univerzitního studia se syn vydal na africké bojiště. Adrian ale neustoupil. Sotva se dal dohromady, vstoupil již oficiálně k armádě. Tehdy definitivně pochopil, kam chce v životě patřit.
Když roku 1914 začala první světová válka, Carton de Wiart právě sloužil v britském Somálsku, kde se účastnil bojů proti silám náboženského vůdce. Při útoku na nepřátelskou pevnost utrpěl těžké zranění hlavy, střela mu silně poškodila levé oko a část ucha. Lékaři mu oko museli odstranit a nahradili ho skleněnou náhradou. Ta mu ovšem byla natolik nepříjemná, že ji údajně jednou v návalu zlosti vyhodil z okna jedoucího taxíku. Od té chvíle už zůstala jeho poznávacím znamením černá páska přes oko.
Ani takové zranění pro něj neznamenalo konec služby. Jakmile se dal alespoň trochu dohromady, požádal o přesun na západní frontu. O rok později, během bojů u Ypru, se opět ocitl ve smrtelném nebezpečí, uprostřed ničivé dělostřelecké palby, při níž mu střepiny těžce poškodily levou ruku. Když ho dopravili do polního ošetřovacího stanoviště, naléhal na lékaře, aby mu zdevastované prsty okamžitě odstranil, ale lékař odmítl. Adrian proto zasáhl sám a zohavené prsty si odtrhl vlastní rukou. Ani to však nestačilo, protože se rána zanítila a lékaři mu nakonec museli amputovat celé zápěstí.
Tím však jeho válečná dráha neskončila. Navzdory těžkým zraněním se znovu vrátil do bojů. V roce 1916, během bitvy na Sommě, která se zapsala jako jeden z nejkrvavějších střetů britských dějin, prokázal mimořádnou osobní odvahu. Při útoku na La Boisselle se pohyboval mezi vojáky pod prudkou střelbou. Ujímal se velení tam, kde se rozpadalo, a snažil se zorganizovat muže k dalšímu postupu. Granáty přitom odjišťoval zuby a své jednotky dovedl až k obsazení nepřátelských pozic. Za statečnost v boji pak získal Viktoriin kříž, tedy nejvyšší britské vojenské vyznamenání. Ani tím seznam jeho zranění neskončil. V průběhu války ještě stihl utržit zásahy do hlavy, kotníku, boku i nohy. Přesto právě o těchto zkušenostech později s nadhledem prohlásil, že si válku vlastně užil.
Přežití pádu letadla, rvačky i zajetí
Po skončení první světové války zamířil de Wiart do Polska jako součást britské vojenské mise. Země tehdy teprve obnovila svou samostatnost a vzápětí vstoupila do ozbrojeného střetu se sovětským Ruskem. Právě tam navázal blízký vztah s maršálem Józefem Pilsudským. Ani v této etapě ho neopouštělo štěstí v neštěstí, protože při jedné z cest havarovalo letadlo, v němž letěl, on se ale z trosek dostal ven a pokračoval dál, jako by o nic příliš nešlo. Netrvalo dlouho a znovu se ukázalo, že v něm bojovník ještě nevyhasl. Když bolševičtí jezdci přepadli vlak, ve kterém jel, nezůstal ani chvíli stranou. Jen s revolverem v ruce se pustil do protiútoku proti přesile a s útočníky se střetl přímo na schůdcích jedoucího vagónu.
Po skončení polsko-sovětského konfliktu se rozhodl v Polsku usadit. Pořídil si rozsáhlé panství v močálovité oblasti Pripjati a nějaký čas žil klidnějším životem, který vyplňoval hlavně lovem kachen. Pokojné období však nemělo dlouhého trvání. V září 1939 napadlo Polsko nacistické Německo a de Wiart, tehdy už téměř šedesátiletý, musel prchnout. S falešnými doklady se mu podařilo projít přes Rumunsko zpět do Británie a zasáhl tak i do druhé světové války.
Winston Churchill jej bez prodlení povolal do služby a svěřil mu velení. Carton de Wiart zamířil do Norska, kde jeho vojáci čelili silnému tlaku německých jednotek. Ani tam se mu nevyhnula další katastrofa. Při letu nad oblastí ovládanou nepřítelem zasáhli jeho hydroplán němečtí stíhači a stroj skončil ve fjordu, podařilo se mu dostat z vody na břeh a pokračoval v organizovaném ústupu a evakuaci svých mužů.
Roku 1941 následovalo další nasazení, tentokrát na diplomaticko-vojenské misi do Jugoslávie. Letoun Vickers Wellington, kterým cestoval, ale nad Středozemním mořem ztratil výkon a zřítil se poblíž italského pobřeží. Generál i tentokrát přežil, v ledové vodě doplaval až ke břehu, jen aby byl vzápětí zajat italskými vojáky.
Sir Adrian de Wiart v italském zajetí
Jako významného zajatce ho Italové převezli do zvláštního tábora pro vysoce postavené důstojníky na hradě Vincigliata nedaleko Florencie. Předpoklad, že se jednoruký a jednooký muž po šedesátce smíří s rolí vězně, se ukázal jako naprostý omyl. De Wiart se společně s dalšími britskými generály pustil do příprav útěku a pod hradbami začali razit tunel dlouhý osmnáct metrů, který jim trval vybudovat sedm měsíců tvrdé práce. Když byl průchod hotový, vydal se tehdy dvaašedesátiletý voják na útěk v přestrojení za italského venkovana.
Přestože neuměl italsky a svým vzhledem rozhodně nesplýval s davem, dokázal úřadům unikat celých osm dní, než ho znovu dopadly. O dva roky později ale přišel další zvrat. V roce 1943 se Itálie rozhodla hledat cestu ven z války a právě jeho vybrala jako prostředníka pro kontakt s Londýnem, a právě díky tomu se mu podařilo vrátit zpět do své vlasti.
Po návratu do Británie dostal od Churchilla další významný úkol, stal se totiž jeho osobním velvyslancem u čínského nacionalistického vůdce Čankajška.
V Asii pak působil až do roku 1946. Poslední léta prožil v Irsku a zemřel roku 1963 tiše ve spánku, ve věku třiaosmdesáti let.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Adrian_Carton_de_Wiart
https://www.bbc.com/news/magazine-30685433
https://biographics.org/adrian-carton-de-wiart-biography-the-unbreakable-soldier/
