Článek
Měla celý život před sebou. Ale když přišlo na rozhodování mezi vlastním bezpečím a pravdou, tak Sophie Schollová neváhala. V srdci nacistického Německa se postavila největšímu monstru dějin a za svůj čin zaplatila životem. Její odvaha ale nezmizela s posledním výdechem. Zůstala jako plamen, který dodnes inspiruje.
Sophie se narodila v květnu roku 1921 ve Forchtenbergu, malém městečku v Bádensku-Württembersku. Vyrůstala v liberálně smýšlející rodině. Její otec byl otevřený kritik nacismu. To v zemi, kde Hitler budoval kult slepé poslušnosti nebylo právě běžné. Její dětství poznamenalo prudké nástupní období nacismu. Jako většina dětí byla Sophie zprvu nadšenou členkou Hitlerjugend, konkrétně dívčí větve Bund Deutscher Mädel. Všechno to vypadalo jako hra, oddílové výlety, zpívání u ohně a pocit sounáležitosti. Ale čím byla starší, tím víc cítila, že něco nesedí. Přelom nastal, když gestapo zatklo několik jejích spolužáků za to, že četli nevhodnou literaturu. Sophie se začala intenzivně zajímat o filosofii, náboženství a etiku. Svědomí jí začalo našeptávat, že svět, ve kterém žije, není jen krutý, ale že je i morálně zvrácený.
Sophie se svým bratrem Wernerem
Sophie se svým bratrem WerneremMnichov a první letáky
Později začala studovat biologii a filozofii na univerzitě v Mnichově. Tam se aktivně potkávala se svým starším bratrem Hansem, který byl už tehdy aktivní v tajné skupině nazvané Bílá růže. Skupina studentů a profesorů z univerzity šířila letáky odsuzující nacistický režim a vyzývala k odporu. Sophie se rychle stala jednou z hlavních členek. Vnášela do letáků nejen jazykovou kultivovanost, ale i morální apel. Věděla, že co dělají je nebezpečné. Každý rozdaný leták mohl znamenat smrt. Ale právě to v ní posilovalo přesvědčení, že má smysl. Mlčet by znamenalo stát se spoluviníkem.
V únoru, roku 1943 vstoupili Sophie a Hans Schollovi do hlavní budovy mnichovské univerzity. V rukou nesli kufřík plný letáků. Bylo jich několik stovek, poslední výzva k odporu. Rozmístili je po chodbách, schodištích i parapetech. Když Sophie ze schodiště hodila dolů poslední svazek spatřil je fanatický nacista a školník Jakob Schmid. Okamžitě kontaktoval gestapo. Následovalo brutální vyšetřování. Gestapo se snažilo zlomit její výpověď, donutit ji zradit ostatní členy skupiny. Sophie však zůstala neoblomná. Vzala na sebe plnou zodpovědnost a odmítla se vzdát svých ideálů. Její slova před soudem zněla jako epitaf celé generace: „Někdo přece musí začít. To, co jsme napsali a řekli, myslí si přece mnoho lidí. Jen se neodvažují to vyslovit.“
Fotografie Sophie Schollové pořízení gestapem po jejím zatčení
Soud proběhl ještě v únoru téhož roku. Předsedal mu nechvalně známý Roland Freisler, což byl fanatický nacistický soudce, který rozsudky smrti sypal jako cukr na koláč. Sophie, Hans a jejich přítel Christoph Probst byli odsouzeni za velezradu k trestu smrti. Ještě téhož dne, jen několik hodin po rozsudku byli všichni tři sťati gilotinou. Sophie šla na popraviště se vztyčenou hlavou. Její poslední slova byla: „Slunce ještě svítí.“ Nacistický režim se pokusil vymazat jejich činy z paměti. Ale neúspěšně. Letáky Bílé růže byly ilegálně rozmnožovány a dostaly se i za hranice. Jeden z nich dokonce přeletěly Spojenci do Německa v tisících kopií.
Bezprostředně po válce jméno Sophie Schollové v poválečném Německu příliš nerezonovalo. Země byla rozdělená a zničená a potýkala se s vlastním kolektivním selháním. Mnozí lidé si nechtěli připomínat viny a často ani ne ti, kteří proti Hitlerovi vystoupili, protože to připomínalo, že bylo možné něco udělat a většina neudělala nic. Až s postupem let se postava Sophie Schollové začala vracet do povědomí. Nejprve tiše skrze pamětníky, knihy a články. V 50. letech už byla Bílá růže vnímána jako příklad odvážného odporu. Její jméno se začalo objevovat v učebnicích, ulice a školy po celé spolkové republice byly přejmenovávány na její počest. V roce 2003 ji německá veřejnost v anketě „Největší Němec“ zvolila mezi desítku nejvýznamnějších postav německé historie. Byla jedinou ženou, která se do tohoto výběru dostala.
Zápis z výslechu Sophie Schollové v němčině
Někdy je lepší mlčet, nebo ne?
Doba temna vždy pokládá lidem otázku, kterou si málokdo troufne zodpovědět nahlas. Vyplatí se bojovat za ideály, když víme, že nás to může stát život? V příběhu Sophie Schollové je tahle otázka všudypřítomná. Co kdyby zůstala zticha? Co kdyby jen dokončila studia a v tichosti nesouhlasila, ale přežila? Nacistický režim by zřejmě padl i bez ní. O tom není pochyb. Ale byla její smrt pak zbytečná? Z čistě pragmatického hlediska ano. Jeden leták neporazí impérium. Jedna poprava nezlomí systém. Jenže život není jen o pragmatičnosti. Je o hodnotách. O schopnosti dívat se do zrcadla sám na sebe.
Každý člověk, jenž žil v totalitním režimu, ví, že mlčet bylo často otázkou přežití. Zachovat si práci, rodinu, svobodu, a to vše bylo vykoupeno kompromisem. Člověk se naučil přikyvovat, nevyčnívat. A mnohým se takový postoj skutečně „vyplatil“. Dožili se vysokého věku, vychovali děti a odešli do důchodu. Ale někteří z nich si až do smrti nesli a nesou tichou otázku: „Měl jsem říct ne?“ Na druhé straně stojí lidé jako Sophie Schollová, Jan Palach, Václav Havel nebo Nelson Mandela. Věděli, že odpor může znamenat bolest. Ale věděli i to, že mlčení je někdy horší než smrt. Protože mlčet tváří v tvář zlu znamená stát se jeho součástí.
Dnes máme tendenci na idealismus pohlížet jako na mladickou nerozvážnost. Jako na něco, co vymizí s první složenkou nebo hypotékou. Ale bez ideálů se život mění ve sterilní přežívání. V přizpůsobení, které pomalu zabíjí duši. Sophie věděla, že nacistické Německo nepadne kvůli několika studentským letákům. Ale nevěřila, že by její život měl větší cenu než pravda. Její odvaha nebyla v tom, že si myslela, že zvítězí. Byla v tom, že i tváří v tvář jisté smrti řekla ne. Ne každý musí položit život, aby měl morální hodnotu. I dnes v době relativního míru se setkáváme s momenty, kdy bychom raději mlčeli, abychom neztratili práci, přátele nebo klid. A právě v těch chvílích se rozhoduje, kým doopravdy jsme. Boj za ideály neznamená vždy tragický konec. Ale znamená žít s rovnou páteří. A to má cenu, kterou nelze měřit časem ani penězi.
Zdroje:
https://www.britannica.com/biography/Sophie-Scholl
https://www.newworldencyclopedia.org/entry/Sophie_Scholl
https://en.wikipedia.org/wiki/Sophie_Scholl
https://www.nationalww2museum.org/war/articles/sophie-scholl-and-white-rose
