T. G. Masaryk: Feminista, který bojoval s Rakousko-Uherskem, dluhy i vlastní existenční krizí

Příběh budoucího prezidenta má kořeny v nižších společenských vrstvách. Narodil se roku 1850 na jižní Moravě jako syn slovenského kočího a poněmčené matky Terezie Kropáčkové z Hustopečí. Právě jeho matka byla tou silou, která rodinu táhla kupředu. Už brzy si uvědomila, že v tehdejší habsburské monarchii představuje němčina jazyk „pánů“ a jedinečnou cestu, jak se z chudoby dostat k lepšímu životu. Na malého Tomáše tak vyvíjela tlak, aby se naučil co nejlépe německy.

Rodiče usoudili, že další studium po základní škole by bylo příliš nákladné, a proto budoucího filozofa poslali do Vídně na zámečníka. Poté pracoval jako kovářský učeň na panském dvoře v Čejči, což v něm zanechalo respekt k dělnické třídě, přesto si nakonec návrat do školních lavic prosadil a jeho první akademické a publicistické české texty po něm kolegové po večerech museli upravovat, aby se daly vůbec vydat, protože měl mnohem blíž k němčině.

Masaryk se během studií v Lipsku setkal s americkou studentkou Charlottou Garrigue a brzy poznal, že stojí tváří v tvář partnerce, která mu může intelektuálně konkurovat. Téma ženské emancipace a rovnoprávnosti, v němž byla Američanka velice vzdělaná, jej okamžitě nadchlo. Přitom v 19. století Rakousko-Uherského světa panoval tvrdý patriarchát a po uzavření manželství ženy prakticky přicházely o samostatnost, ať už právní, majetkovou nebo společenskou.

Masaryk se rozhodl přijmout příjmení své manželky Charlotty ke svému jménu a od té doby byl již navždy Tomáš Garrigue Masaryk, což bylo pro tehdejší společnost zcela nepochopitelné. Význam tohoto gesta byl jednoduchý, a to jako důkaz respektu k partnerce a jejím životním principům, kterým Masaryk před okolním světem otevřeně deklaroval své vlastní morální hodnoty. Po příchodu do střední Evropy se jeho americká manželka nezačala nejprve učit česky, ale německy. Především během prvních společných let se rodina stýkala s místními německy mluvícími intelektuály. Toto prostředí jí jako americké protestantce připadalo výrazně přístupnější s méně předsudky než tehdejší české kruhy.

Jenže na rozdíl od svých feministických a humanistických ideálů jeho výchova dětí fungovala spíše jako přísný a morální vzdělávací ústav. V soukromí byl Masaryk velice náročným otcem. Na své děti, zejména syny Herberta a Jana, kladl extrémně velké nároky, kterým se běžné děti mohly jen stěží vyrovnat. Chyběla mu přirozená rodičovská schopnost tolerovat slabosti. Jeho mladší syn, Jan Masaryk, zápasil celý život s vážnými depresemi a pocity méněcennosti, a právě na tomto jeho vnitřním boji měl velký podíl stín jeho citově odtažitého otce.

Zatímco jako filozof byl Masaryk bezesporu výjimečnou osobností na akademické půdě, běžný chod domácnosti a základní správu financí zvládal jen s obtížemi. Přestože pobíral jako univerzitní profesor stabilní a na tehdejší poměry velmi dobrý plat, opakovaně se propadal do dluhů. Bez rozvahy podporoval ztrátové časopisy a vlastní politické aktivity a namísto toho, aby se pokusil krotit výdaje, bez ostychu žádal o finanční pomoc bohatší přátele.

Narodil se do rodiny, která pevně vyznávala katolickou víru, ale jeho vlastní vzdělání postupně vyvolávalo stále silnější vnitřní konflikt, který vyvrcholil v roce 1880, kdy se veřejně odvrátil od katolické církve. V Rakousko-Uhersku, kde převládal silný katolický duch a konzervativní smýšlení, si tímto rozhodnutím prakticky znemožnil cestu k oblíbenosti i k dalšímu profesnímu postupu.

Masarykova akademická dráha úzce souvisela s pocitem ztracenosti a duchovní krize. Jeho habilitační práce z roku 1881 mu sice otevřela cestu k univerzitní výuce, ale zcela se vymykala tehdejšímu pojetí filozofie. Místo toho tímto dílem položil první kameny české sociologie. Masaryk se v ní zaměřil na znepokojivý jev rostoucího počtu sebevražd v éře technologického pokroku a prostřednictvím zkoumání si dovodil, že příčinou duševního strádání jedince je absence náboženského zázemí a ztráta životního přesahu v podmínkách hektické moderní společnosti.

Navíc jako by to nestačilo, tak pro české národní buditele tu byl jeden velice hořce stravitelný detail. Budoucí lídr národu do velkého vědeckého světa vstupoval knihou s německým názvem Der Selbstmord als sociale Massenerscheinung der modernen Civilisation. Svá první díla totiž nejprve vydával v německém jazyce.

Masarykův vztah k tomuto závažnému tématu nevycházel pouze z odborného zájmu. Jeho osobní dochovaná korespondence, včetně dopisů Zdence Šemberové z období jeho mladí ukazují, že procházel vážnými psychickými krizemi. Trpěl melancholickými stavy, pocity bezvýchodnosti a vyčerpáním. Společně s nervovými zdravotními neduhy byl opakovaně nucen přerušovat práci a pobývat v sanatoriích a zotavovat se při delších cestách u moře.

Po rozdělení pražské univerzity na českou a německou část v roce 1882 získal Masaryk profesní místo a odešel z Vídně do Prahy. Očekávání, která byla spojená s působením v českém vlasteneckém prostředí, však rychle vystřídalo rozčarování. Ve srovnání s kosmopolitní Vídní, kde se živě střetávaly významné intelektuální proudy, na něj Praha působila zatížená osobními spory a drobnými zákulisními konflikty.

Zatímco domácí elity obdivovaly spíše Máchu nebo Němcovou, celoživotním vzorem byl pro Masaryka německý básník Johann Wolfgang von Goethe, kterého považoval za vrchol moderního evropského myšlení. V době, kdy Češi z politických důvodů zcela odmítali německou kulturu, Masaryk na přednáškách neváhal citovat německé klasiky a svým studentům otevřeně tvrdil, že bez znalosti německé filozofie se moderní politika prostě dělat nedá.

Také se ostře postavil proti volání po hospodářském bojkotu německých řemeslníků v českých zemích, známému pod heslem „Svůj k svému“. Upozorňoval, že vzájemná nenávist přináší škody především české straně. Některá jeho stanoviska mu v očích radikálů vynesla označení germanofil. Zároveň s tím v něm rostla averze vůči českému způsobu obcházení pravidel a pokrytectví.

Toto společenské napětí vyvrcholilo v roce 1886 sporem o pravost Rukopisu královédvorského a Rukopisu zelenohorského. Oba texty byly pokládány za doklad vysoké úrovně české literatury již v raném středověku. V tehdejším národním prostředí proto získaly téměř posvátné postavení a staly se nedílnou součástí českého historického obrazu.