Článek
Pro Brity a celý západní svět je Winston Churchill nedotknutelnou ikonou. Představuje symbol odporu proti nacismu a obranu svobody, což potvrdilo i hlasování BBC z roku 2002, v němž byl označen za největšího Brita všech dob. Jenže za obrazem státníka, který pomohl zachránit Evropu před totalitou, stál zároveň pevně zakotvený muž v imperiálním myšlení své doby. Churchill byl oddaným obhájcem britského impéria, zastával názory ovlivněné sociálním darwinismem a otevřeně sdílel rasové postoje, které znepokojovaly i část jeho politických spojenců.
Churchill vyrůstal v atmosféře neotřesitelné víry v nadřazenost Británie. Londýn tehdy vládl obrovským částem světa a nad britskou říší slunce nikdy nezapadalo. Už od mládí přejímal představu, že lidstvo je rozděleno do hierarchicky uspořádaných ras, na jejichž vrcholu stojí anglicky mluvící národy. Z takového pohledu podle něj vyplývalo, že Britové mají nejen právo, ale téměř i poslání spravovat jiné národy a vnucovat jim vlastní civilizační model, a to klidně i násilnými prostředky. Nešlo přitom o názory, kterými by se příliš tajil.
Britské impérium na přelomu 19. a 20. století. Británie ovládala za největšího svého územního rozmachu v roce 1922 přibližně 25 % veškerého zemského povrchu
Výrazně se to ukázalo už v roce 1937 při jeho vystoupení před Peelovou komisí, která zkoumala příčiny nepokojů a arabského povstání v Palestině. Když přišla řeč na otázku půdy a postavení původního obyvatelstva, Churchill zcela otevřeně obhajoval logiku nadvlády silnějších nad slabšími. Prohlásil: „Neuznávám například, že se stala velká křivda rudým Indiánům v Americe nebo černochům v Austrálii. Neuznávám, že se těmto lidem tím, že na jejich místo přišla silnější rasa, rasa vyššího stupně, světově moudřejší rasa, abych tak řekl, stala nějaká křivda.“ Tato slova jasně ukazují, že nepohlížel na domorodé obyvatelstvo jako na rovnocenné společenství s právem na vlastní budoucnost. V jeho očích šlo spíše o překážku, kterou bylo možné odsunout ve jménu impéria. Právě z tohoto přesvědčení pak vycházela i jeho dlouhodobá neochota přiznat koloniálním národům právo na sebeurčení.
Hladomor a hrůza v očích jeho kolegů
Nejtemnější kapitola jeho politického působení se neodehrála v Evropě, ale v britské Indii. Zatímco se v roce 1943 pozornost světa soustředila na Stalingrad, severní Afriku a další klíčová bojiště druhé světové války, Bengálsko zachvátila humanitární katastrofa obrovských rozměrů. Hladomor, který tuto oblast postihl, si vyžádal smrt přibližně dvou až tří milionů lidí.
Svou roli sehrály přírodní pohromy, zejména cyklon, který poškodil úrodu, stejně jako přelidnění regionu a výpadek dovozu rýže z Barmy, již obsazovala japonská armáda. Rozhodující podíl na tom, že se vážná krize proměnila v katastrofu masového hladovění, však nesla i britská válečná politika řízená z Londýna.
V obavě z možné japonské invaze přijala britská správa v Bengálsku strategii spálené země. V jejím rámci byly ničeny tisíce menších lodí využívaných k rybolovu i dopravě a zároveň docházelo ke konfiskaci zásob rýže v pobřežních oblastech, aby se k nim případný nepřítel nedostal. Výsledkem ale bylo, že místní obyvatelé přišli nejen o zdroj obživy, ale i o možnost dopravovat potraviny mezi jednotlivými částmi regionu. Největší krutost celé situace spočívala v tom, že i ve chvíli, kdy v Kalkatě lidé umírali přímo na ulicích a zoufalství je hnalo k pojídání trávy, listí či kořenů, pokračoval vývoz obilí z Indie k zásobování britských vojenských sil a spojenců v jiných částech válčícího světa. Prosby o omezení těchto exportů byly opakovaně odmítány.
Bengálsko bylo roku 1943 zasaženo hladomorem
Když se rozsah katastrofy začal dostávat na veřejnost, přišly nabídky potravinové pomoci ze zahraničí. Pomoc nabízely například Spojené státy, Kanada i Austrálie. Churchillova vláda jejich iniciativy opakovaně blokovala s poukazem na nedostatek lodního prostoru a nutnost upřednostnit válečné operace. Přitom některé lodě oblastí proplouvaly ne zcela vytížené nebo převážely náklady, které neměly z hlediska lidských životů stejnou naléhavost. Vztah premiéra k hladovějícím Indům nebyl veden pouze neosobními strategickými úvahami spojenými s válkou. Významnou roli v něm hrály i jeho hluboce zakořeněné rasové předsudky a zjevné pohrdání indickým obyvatelstvem. Opakovaně dával najevo, že jejich utrpení nevnímá jako tragédii, za niž by nesla odpovědnost britská politika. Naopak tvrdil, že za katastrofu si mohou sami, a na jednání britské vlády pronesl dnes již proslulé věty: „Nenávidím Indy. Jsou to zvířecí lidé se zvířecím náboženstvím. Za hladomor si mohou sami, protože se množí jako králíci.“
Když do Londýna přicházely stále naléhavější zprávy od britského místokrále v Indii, polního maršála Archibalda Wavella, který varoval před katastrofou a žádal okamžitou potravinovou pomoc, reakce premiéra byla opět chladná. Wavell ve svých depeších popisoval situaci, kdy se v ulicích hromadila nepohřbená těla a hlad zasahoval miliony lidí. Churchill na jednu z těchto žádostí reagoval poznámkou na okraji telegramu, v níž ironicky požadoval vysvětlení, proč ještě nezemřel Gándhí, pokud je situace skutečně tak kritická.
Tehdejší státní sekretář pro Indii Leopold Amery byl přesvědčený imperialista a zastánce britské nadvlády, ale i on byl Churchillovým postojem otřesen. Opakovaně se snažil situaci řešit, předkládal konkrétní data a žádal uvolnění lodní kapacity pro dovoz potravin. Churchill však tyto snahy při jednáních kabinetu často odmítal s podrážděností a sarkasmem, čímž ještě více prohluboval napětí uvnitř vlastní vlády. Po jedné z vyhrocených hádek, kdy byl Amery premiérovým odporem a naprostou absencí jakékoliv empatie k umírajícím znechucen, si zapsal do svého deníku: „V otázce Indie Winston není tak docela při smyslech… Neviděl jsem velký rozdíl mezi jeho pohledem na věc a tím Hitlerovým.“
Eugenika a čistota rasy
Víra Winstona Churchilla v hierarchii a nadřazenost se neomezovala pouze na koloniální svět, ale promítala se i do jeho pohledu na vlastní společnost. Už na počátku 20. století, tedy dávno předtím, než se eugenika stala symbolem nacistických zločinů, patřil mladý Winston k jejím výrazným zastáncům v britském prostředí. Byl přesvědčen, že britská společnost čelí vnitřnímu úpadku. Za hlavní problém považoval růst počtu lidí, které označoval za „slabomyslné“, a zároveň se obával poklesu porodnosti u vrstev, jež pokládal za schopné a „kvalitní“. V jeho očích tak docházelo k nebezpečné změně demografické rovnováhy, která měla ohrožovat budoucnost národa.
Ve funkci ministra vnitra v letech 1910–1911 se proto aktivně zasazoval o přijetí opatření, která by tento vývoj zastavila. Při přípravě zákona prosazoval i velmi radikální návrhy, včetně státem řízených sterilizací. V korespondenci s premiérem Herbertem Asquithem tehdy varoval, že neustále rostoucí počet slabomyslných a duševně nemocných tříd představuje národní a rasové nebezpečí.
Jeho představy šly ještě dál. Uvažoval o tom, že by velké množství lidí považovaných za nežádoucí, mezi kterými byly i osoby s mentálním postižením, ale i chroničtí alkoholici, dlouhodobě nezaměstnaní nebo svobodné matky mělo být soustředěno do státem kontrolovaných zařízení, kde by jim bylo znemožněno mít potomky. Avšak parlament nakonec tyto nelidské návrhy odmítl jako nepřijatelné.
Přesvědčení o vlastní nadřazenosti a právu vládnout se u něj neprojevovalo jen v rovině idejí, ale i v praktických rozhodnutích týkajících se vedení konfliktů. V situacích, kdy šlo o udržení kontroly nad impériem nebo potlačení odporu, byl ochoten sahat k brutálním metodám. Moderní ničivé prostředky považoval za legitimní nástroj, pokud byly nasazeny proti národům, které nepokládal za civilizované. Krátce po první světové válce čelila Británie rozsáhlému povstání na území dnešního Iráku. Churchill, tehdy ve funkci ministra války a letectví, podporoval využití letectva k bombardování povstaleckých oblastí a zároveň prosazoval nasazení slzného plynu a dalších chemických látek proti arabským a kurdským skupinám.
Tvrdost britské koloniální politiky neskončila ani po druhé světové válce. Když se Churchill v roce 1951 vrátil do čela vlády, impérium už sice čelilo sílícímu tlaku na dekolonizaci, ale reakce Londýna na některá povstání zůstávala tvrdá. Jedním z nejvýraznějších případů bylo potlačení povstání Mau Mau v Keni. Povstání vycházelo především z frustrace místního kmene, kterému byla zabrána značná část úrodné půdy ve prospěch evropských osadníků. Mnozí z těchto lidí se ocitli v postavení levné pracovní síly na území, které dříve patřilo jejich komunitám. Útoky na farmy a koloniální správu vedly k razantní odpovědi britských úřadů, která měla za cíl povstání co nejrychleji zlomit.
Britští vojáci v Keni
Kolonialisté proto vybudovali rozsáhlý systém pracovních táborů, do nichž bez soudního řízení byly soustřeďovány statisíce lidí. Tento systém byl spojen s rozsáhlým porušováním lidských práv a později byl také označovaný jako britský gulag. Docházelo k nuceným pracím, fyzickému i psychickému násilí a dalším formám krutého zacházení, které měly zlomit odpor místního obyvatelstva. Přesný počet obětí je nejasný, mimo jiné i proto, že část dokumentace byla na konci koloniální éry úmyslně zničena. Odhady se však pohybují v řádu desítek až stovek tisíc poškozených životů.
Samotný Winston Churchill zemřel roku 1965 ve věku úctyhodných devadesáti let. Do Londýna tehdy přijeli státníci z celého světa, šlo o jedno z největších diplomatických shromáždění své doby a většina západní civilizace k němu chová úctu dodnes. Nelze příliš zpochybnit, že když se na jaře roku 1940 Evropa hroutila pod tlakem nacistického Německa, mnozí volali po kompromisu, se Churchill postavil do čela odporu a sehrál klíčovou roli v bitvě s Německem, ale je nutné si také pamatovat, jak vypadal tehdejší svět. Svět, ve kterém pro evropského velikána platily principy svobody a demokracie, ale pouze pro bílé Evropany.
