Prezident USA Truman se o atomových zbraních dozvěděl teprve pár měsíců před jejich použitím

Dne 12. dubna 1945 se již schylovalo k večeru a viceprezident Harry S. Truman trávil čas v pracovně předsedy reprezentantů, když se náhle ozval telefon. Z Bílého domu přišel pokyn, aby se bez prodlení dostavil do prezidentské rezidence. Truman ihned pochopil, že to bude něco důležitého. Po příjezdu jej uvítala otřesená Eleanor Rooseveltová a řekla mu: „Harry, prezident je mrtev.“

Franklin Roosevelt byl velká postava americké politiky 20. století, provedl zemi obdobím Velké hospodářské krize a téměř celou druhou světovou válkou, nakonec však zemřel na krvácení do mozku. Zaskočený Truman se zeptal Eleanor, zda pro ni může něco udělat. Její odpověď se zapsala do historie, protože se jej zeptala nazpátek: „Můžeme my udělat něco pro vás? Protože vy jste teď ten, kdo je v úzkých.“

Měla naprostou pravdu. Truman byl původně senátorem za Missouri a neměl žádné výraznější zkušenosti se zahraniční politikou. Na post viceprezidenta jej vybrali především kvůli vnitropolitickým důvodům. Roosevelt jej držel stranou a zahraniční situaci se věnoval především on sám. Ve chvíli, kdy Truman skládal prezidentskou přísahu, se stal mužem vrženým do postavení nejmocnějšího muže světa, který nemohl být na tuto úlohu stoprocentně připraven.

Po inauguraci si nového prezidenta vzal stranou ministr války Henry Stimson. S vážnou tváří mu oznámil, že Spojené státy vyvíjejí zbraň neuvěřitelné a dosud neprobádané ničivé síly. Zbraň, která dokáže jedinou explozí vymazat z mapy celé město. Truman se tak poprvé dozvěděl o tajném Projektu Manhattan. Projektu, který stál přes dvě miliardy dolarů a zaměstnával přes 100 000 lidí, ale o kterém on sám neměl až do tohoto dne tušení. Břemeno rozhodnutí, zda tento apokalyptický nástroj zkázy použít tak rázem dopadlo na muže, který měl na seznámení se s mapou světa jen několik málo týdnů.

Již na jaře 1945 vedly Spojené státy proti japonskému císařství totální vzdušnou válku, ve které se rozdíl mezi vojenským a civilním cílem stal irelevantním. Hlavním strůjcem této strategie byl generálmajor Curtis LeMay. Vyvrcholením této doktríny se stala operace Meetinghouse v noci z 9. na 10. března 1945. Když se nad Tokio vydalo přes 300 těžkých bombardérů B-29 Superfortress, nenesly pouze konvenční trhaviny, ale tisíce tun zápalných pum. Napalm a bílý fosfor tehdy připravily půdu pro atomový věk.

Za jedinou noc zahynulo podle odhadů kolem 100 000 lidí a přibližně milion obyvatel Tokia zůstal bez domova. Do léta roku 1945 bylo drtivě zničeno více než 60 japonských měst. Použití atomové bomby proto část amerického velení nevnímala jako zásadní odklon od dosavadního způsobu vedení války. V jejich očích šlo spíše o účinnější pokračování již zavedeného bombardování, které dokázalo způsobit srovnatelnou zkázu bez nutnosti vysílat stovky letounů.

Když v srpnu dopadly atomové bomby na své cíle a svět měl poprvé možnost spatřit tvář jaderné apokalypsy, zdaleka ne všichni Američané jásali. Prezident Truman dostal mimo jiné znepokojený dopis od Samuela McCrea Caverta. V dopise apeloval na prezidentovo křesťanské svědomí a žádal o slitování s japonským civilním obyvatelstvem, protože umírají i ženy a malé děti, vyjadřoval zděšení nad nasazením takové zbraně a naléhal, aby byla atomová bomba zničena. Trumanova odpověď z 11. srpna 1945 byla tvrdá a nekompromisní:

V Trumanových očích ztratilo japonské velení a do značné míry i národ, který ho podporoval, jakýkoliv nárok na humanitární ohledy. Truman si v sobě nesl nezhojené rány americké kolektivní paměti. Zrádný útok na Pearl Harbor a pochody smrti na Bataanu, kde američtí zajatci umírali vyčerpáním pod bodáky japonských stráží, se podepsaly na nahlížení Trumanově pohledu na Japonce. Démonizace nepřítele byla v té době součástí války. Truman uvěřil, že proti nepříteli, který pohrdá vlastním i cizím životem, nelze bojovat v rukavičkách.

Jakmile padlo zásadní rozhodnutí použít zbraň vyvinutou v rámci Projektu Manhattan proti skutečnému městu, začal vznikat seznam možných cílů. Komise tvořená vojenskými plánovači a odborníky podrobně studovala mapy Japonska a posuzovala, která města nejlépe odpovídají stanoveným podmínkám. Vybrané město nesmělo být vážně poškozeno předchozími nálety, protože Američané chtěli sledovat účinky nové bomby a odlišit je od škod způsobených běžným bombardováním. Současně muselo jít o město, které mělo význam pro japonskou armádu, průmysl nebo zásobování.

Mezi prioritní cíle bylo zařazeno Kjóto. Z pohledu vojenských stratégů šlo o téměř ideální volbu. Bylo to rozlehlé průmyslové centrum, které zároveň představovalo duchovní centrum Japonska. Kjóto však mělo neuvěřitelné štěstí, protože se za město postavil samotný ministr války Henry Stimson. Tento zkušený politik jej osobně vyškrtl ze seznamu cílů. Kvůli tomuto rozhodnutí musel vést tvrdý souboj s ředitelem projektu Manhattan. Nakonec musel celou záležitost přednést přímo prezidentu Trumanovi, aby rozhodnutí vojenských představitelů zvrátil.

Stimsonovo oficiální odůvodnění spočívalo v kulturním a historickém významu města. Tisíce chrámů a svatyní proměňovaly město v národní poklad a Stimson tvrdil, že zničení takového místa by Japonce natolik zatratilo, že by po válce s Američany nikdy neuzavřeli mír a pravděpodobně by se po válce přidali na stranu Sovětského svazu.

Jenže skutečné důvody vyřazení Kjóta ze seznamu cílů byly mnohem méně strategické, ale především osobnější. Ministr války Stimson město velmi dobře znal už z předválečných let, protože při svém dřívějším působení na Filipínách toto město několikrát navštívil a hluboce na něj zapůsobilo. Právě jeho osobní vztah sehrál při rozhodování významnou roli. Právě díky těmto vzpomínkám bylo nakonec Kjóto ze seznamu odstraněno a jeho místo mezi hlavními cíli zaujala Hirošima a Nagasaki, významné průmyslové a vojenské centrum.

Exploze uranové nálože Little Boy nad Hirošimou 6. srpna 1945 způsobila v Japonsku šok, který přesahoval rámec jakýchkoliv dosavadních vojenských doktrín. Okamžitá anihilace města vedla k fatálnímu výpadku jakékoliv komunikace. Tokijský generální štáb ztratil na dlouhé hodiny jakoukoliv kontrolu nad situací, protože veškeré pozemní i vzdušné spojení s městem bylo přerušeno. Až průzkum z palub průzkumných bombardérů, které nad epicentrem nalezly sloup obrovského dýmu a ohně, potvrdil rozsah katastrofy, jež navždy změnila paradigmata globálního konfliktu.

Přesto k okamžité kapitulaci nedošlo. Radikálně smýšlející část japonské armády se snažila rozsah zkázy zlehčovat a prohlašovala, že Spojené státy nejspíš disponují jen jedinou takovou zbraní a i po Hirošimě se japonské velení upínalo k poslední naději v podobě Sovětského svazu. Japonsko bylo vázáno paktem o neutralitě s Moskvou, který měl zůstat v platnosti až do jara roku 1946. V Tokiu dál žili v představě, že by samotný Stalin mohl sehrát roli neutrálního prostředníka. Doufali, že se jim podaří vyjednat mírovou dohodu, která by uchovala současný režim a ochránila zemi před ponižující okupací. Tato iluze se ale rozpadla na prach už 9. srpna.