Článek
Ve druhé polovině 11. století starým kontinentem otřásal jeden z nejvýznamnějších mocenských sporů středověku. Tvrdý a vleklý boj o investituru, ve kterém se Svatá říše římská a papežský stolec utkávaly o to, kdo bude mít konečné slovo nad křesťanským světem. A právě v této době se začal psát i příběh vzestupu prvního českého krále.
Raný středověk pod vládou Přemyslovců vypadal spíše jako zápas o pouhé přežití než jako silný a jednotný stát. Po roce 1055, kdy se knížecího stolce ujal Vratislavův starší bratr Spytihněv II., se projevil jako panovník s krutou rukou. Bez otálení zbavil své mladší bratry včetně samotného Vratislava jejich držav na Moravě a tím soustředil veškerou moc do svých rukou.
Vratislavovi nezbývalo nic jiného než se dát na útěk do Uher. Tato cesta si ovšem vybrala krutou daň. Vratislavova první manželka, jejíž jméno je dodnes neznámé, byla v té době těhotná a tato náročná cesta by pro ní byla příliš nebezpečná, musela proto zůstat na Moravě, kde byla ale zajata a později ve vězení zemřela.
Tato zkušenost z politické izolace a velká osobní ztráta formovaly pragmatický přístup Vratislava k otázce státní moci, což jej na uherském dvoře přimělo k cílenému budování zahraničních aliancí. Klíčovým instrumentem k zajištění budoucího nároku se stal dynastický sňatek s uherskou princeznou Adlétou, dcerou krále Ondřeje I. z rodu Arpádovců. Tento svazek transformoval jeho dosavadní postavení do pozice mezinárodně respektovaného a uznávaného následníka českého knížecího stolce. Následná náhlá smrt knížete Spytihněva II. v roce 1061 vytvořila v českém státě mocenské vakuum, jehož využití Vratislavovi umožnilo návrat do Prahy a suverénní převzetí vlády nad českými zeměmi.
Nenávist k bratrovi a válka na Pražském hradě
Nástupem na knížecí stolec ale pro Vratislava klid nenastal. Nebezpečí na něj totiž nečíhalo odjinud než z vlastní rodiny, konkrétně jeho mladšího bratra Jaromíra. V přemyslovském prostředí představovala církevní dráha osvědčený způsob, jak mladší členy panovnického rodu vzdálit od světské moci. Vláda připadla nejstaršímu synovi, zatímco jeho bratři často získávali významné duchovní úřady, které jim měly zajistit postavení, ale současně omezit jejich politické ambice ve světském světě. Podobný osud byl připraven také právě pro Jaromíra.
Od mládí se s ním počítalo pro službu Bohu a později mu jeho rodina pomohla získat pražský biskupský stolec. Při nástupu do úřadu dokonce přijal nové jméno Gebehard. Jenže ani tato kariéra nezměnila jeho povahu. Jaromír zůstal energickým a ctižádostivým mužem, který svými schopnostmi i touhou po vlivu se vyrovnal svému bratrovi. Duchovní hodnost pro něj nebyla především závazkem vůči věřícím, ale stala se zdrojem autority a prostředkem, který mohl využívat při střetech o moc.
Nenávist mezi bratry se tak vyostřila, že hádky přecházely v otevřené střety. Ačkoliv Vratislav vládl celému státu, rozhodl se pro jistotu opustit Pražský hrad, tradiční centrum přemyslovské vlády a své hlavní sídlo přemístil na protější břeh Vltavy, na Vyšehrad. Přestěhováním na Vyšehrad ale mocenská válka rozhodně neskončila. Vratislav potřeboval mít na svém sídle silnou duchovní instituci a logicky odmítal pražské biskupství pod kontrolou Jaromíra, a proto se rozhodl v roce 1070 založit na Vyšehradě Vyšehradskou kapitulu a vyslal své zástupce do Říma a vyjednal u samotného papeže Alexandra II., že Vyšehradská kapitula bude podřízená přímo papežskému stolci ve Vatikánu a vyjmul ji tak z jakékoliv pravomoci pražského biskupa.
Pro Jaromíra šlo o drtivé ponížení. Kousek od jeho vlastního duchovního sídla na Pražském hradě vznikla další vlivná církevní instituce, do které neměl právo zasahovat. Vratislav navíc odváděl papeži roční poplatek pro udržení tohoto nového úřadu, čímž získal na svou stranu tehdejšího papeže. Tímto diplomatickým triumfem si Vratislav zajistil klid na svém vlastním dvoře a mohl své oči konečně upřít za hranice české kotliny, kde se začínaly formulovat nové šance. Do hry totiž vstupuje nová manželka z Polska a nový mocný spojenec.
Dobytí Říma
Po úmrtí druhé manželky Adléty se roku 1062 oženil potřetí. Novou kněžnou se stala Svatava Polská. Jejich sňatek nebyl pouze osobním spojením dvou lidí. Především upevňoval vztahy mezi panovnickými rody a měl Vratislavovi přinést důležité politické výhody. Šlo tedy o typickou středověkou diplomacii, jejíž okolnosti byly natolik neobvyklé, že celý manželský svazek získal absurdní rozměr.
Svatava nebyla nikdo jiný než sestra tehdejšího polského knížete Boleslava II. Smělého. Na první pohled šlo o logické spojenectví, jenže brzy evropská politika zamíchala kartami, protože jakmile propukl spor mezi budoucím císařem a papežem, Boleslav II. se přiklonil na stranu papeže a tím se dostal do přímého střetu s Jindřichem IV., a tedy i s Vratislavem.
Český kníže se ocitl ve zvláštní pozici. S vlastními vojsky musel vyrazit do boje proti bratrovi své manželky, protože Vratislavova podpora Jindřicha rozhodně nebyla jen formální. Samotný papež ve snaze zničit svého soka podpořil volbu vzdorokrále Rudolfa Švábského, který měl Jindřicha IV. nahradit, následovala brutální občanská válka.
Bitva u Flarchheimu v lednu 1080 patřila k nejvýraznějším okamžikům celé této krize. Uprostřed bitevní vřavy se českému oddílu podařilo zmocnit osobního zlatého kopí protikrále Rudolfa Švábského. Ukořistit v boji osobní odznak nebo zbraň nepřátelského velitele znamenalo obrovský triumf. Tento symbol moci si Češi přivezli domů jako svou nejcennější kořist. Od té doby se ukořistěné kopí při slavnostních příležitostech vždy neslo po boku českého panovníka, šlo o jasné poselství, že bez české vojenské síly by se Svatá říše římská neobešla.
Vojenské tažení pokračovalo na jih. Císař Jindřich IV. se rozhodl vyřešit spor s Řehořem VII. u samotného zdroje a s celou svou armádou vytáhl přímo do Itálie. Cíl byl jasný, a to dobýt samotný Řím. Na jaře roku 1083 dosáhla česká vojenská účast v událostech 11. století jednoho ze svých nejvýznamnějších okamžiků. Vratislavovi bojovníci patřili k prvním, kterým se podařilo překonat Leoninskou zeď.
Tento průlom umožnil císaři vstoupit do města a dosadit na papežský stolec novou hlavu křesťanství vzdoropapeže Klementa III. Vratislav II. tak definitivně potvrdil, že není jen malou figurkou na politické šachovnici, ale přímo spolurozhoduje o tom, kdo bude vládnout křesťanskému světu.
Češi obléhající Řím v roce 1083
Král český a král polský
Císař Jindřich IV., jehož legitimita byla stvrzena korunovací od nového papeže ocenil vojenské nasazení a loajalitu Vratislava II. a v dubnu 1085 došlo v Mohuči k zásadní modifikaci statusu českého státu v rámci říšské hierarchie. Vratislav II. byl na shromáždění povýšen do královského stavu jako Vratislav I. Specifikem tohoto aktu však nebylo pouze udělení titulu krále českého, nýbrž i hodnosti titulárního krále polského.
Pravda je ovšem taková, že Vratislav nikdy nezískal skutečnou vládu nad Polskem, šlo spíše o provokaci a politickou zbraň, která by dávala v případě budoucího konfliktu Vratislavovi legitimitu obsadit Polsko. Polsku vládl fakticky lokální kníže Vladislav I., jehož předchůdce byl ovšem na straně poraženého papeže. Císař tímto tahem Vladislava zesměšnil a podryl jeho postavení. Navíc český král měl zásadní vliv na Slezsko, tehdejší součást polského knížectví.
Vratislavův královský titul měl však zcela jinou povahu než postavení, které si o více než sto let později zajistil Přemysl Otakar I. Zlatá bula sicilská tehdy potvrdila, že česká koruna bude dědičná a přejde i na další panovníky. Vratislav takovou výsadu nezískal, královská hodnost náležela výhradně jemu a po jeho smrti neměla automaticky připadnout jeho nástupcům. Koruna tedy nebyla trvalým právem českého státu, ale osobním oceněním za zásluhy. Po jeho smrti se tak české země vrátily zpátky na knížectví a musely čekat celých sedmdesát let, než si Vladislav II. znovu vydobyl korunu, opět však bez nároku na dědičnost.
Zdroje:
https://www.e-stredovek.cz/post/vlada-vratislava-ii-2-dil-1073-1092/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Vratislav_II.
https://www.hedvabnastezka.cz/vratislav-ii/
https://pravo21.cz/spolecnost/vlada-prvniho-ceskeho-krale-a-kralovny-zustava-dodnes-obklopena-radou-zahad
