Článek
A ten ho dá někomu jinému, protože jste zkrátka na špatné straně dějin. Takhle nějak začínal konec života pro více než tři miliony sudetských Němců po druhé světové válce. Když se mluví o vyhnání sudetských Němců, málokdo se pozastaví nad tím, co to vlastně znamenalo. Slovo „odsun“ zní technokraticky. Jako by šlo o přesun nábytku, ne lidí. Ve skutečnosti to byla etnická čistka, ať už si to obhájíme jakkoliv.
Ti lidé nebyli jen „kolaboranti“ nebo „nacisté“. Byli to i sousedé, spolužáci, řemeslníci, lékaři. Byli mezi nimi i ti, kteří s nacisty nesouhlasili, kteří pomáhali Čechům nebo bojovali za svobodu Evropy. Přesto byli po válce kolektivně označeni za viníky a bez možnosti obrany vystěhováni. Dům, pole, nábytek, vše, co neunesli na zádech, zůstalo. A zůstalo i ticho, které obklopilo jejich památku.
Msta a zlodějina
Jedním z argumentů pro odsun bylo, že Němci si za to mohli sami. Že hlasovali pro Henleina, že vítali Hitlera, že zradili republiku. Jenže kolektivní vina je nebezpečný nástroj. Nejen že trestá nevinné, ale navíc ospravedlňuje zločiny ve jménu „spravedlnosti“. Byly případy, kdy se noví osídlenci doslova nastěhovali do cizích postelí. Zní to tvrdě? Možná. Ale je čas si přiznat, že jsme nejen vyhnali lidi, ale i profitovali z jejich neštěstí. Co jiného je „znárodnění“ jejich domů, továren, polí, když ne krádež?
Benešovy dekrety
Každý pokus o kritiku vyhnání narazí na Benešovy dekrety. Jsou považovány za svaté. Ale měly by být? Historici i právníci opakovaně upozorňují, že kolektivní vina nemá v právním státě místo. Ano, byla válka. Ano, bylo to těžké. Ale pokud tvrdíme, že jsme bojovali za spravedlnost, demokracii a právní stát, jak můžeme zároveň obhajovat zákony, které tohle všechno popírají? Národní čistota měla přinést jednotu. Místo toho přišla prázdnota. Sudety se vylidnily, kulturní paměť zmizela. Do domů přišli lidé z vnitrozemí, často chudí a bez vztahu k místu.
Co by kdyby
Tady je moment, kde se názory lámou. Často slyšíme: „Kdybychom je nevyhnali, zradili by nás znovu.“ Jenže to je předpoklad, ne důkaz. Ne všichni Němci byli zrádci. A mnozí z těch, kteří se provinili, mohli být potrestáni individuálně. A co kdybychom si Němce nechali? Měli bychom dnes větší kulturní bohatství, jazykovou různorodost, více mostů k Západu. Možná bychom se vyhnuli uzavřenosti, která po válce přišla.
Kdo ví, jak by to dopadlo v roce 1948. Možná největší problém není ani samotné vyhnání, ale to, že o něm neumíme mluvit. Ve školách se učí „odsun“. A když se o tom zmíní někdo veřejně, často čelí obvinění z vlastizrady. Má národ právo zametat historii pod koberec? Není pravé vlastenectví právě v tom, že si dokážeme přiznat i temné stránky své minulosti?
