Článek
Píše se jaro 1846 a Spojenými státy americkými se šíří přesvědčení o zjevném údělu, tedy přesvědčení a ideologii, podle které je poslání amerického národa obsadit celý kontinent od jednoho oceánu ke druhému. V ovzduší plném nadějí a honbou za bohatstvím se na americkém středozápadě dává dohromady skupina lidí, jejíž osud se do historie USA vepíše jako jeden z nejděsivějších příběhů své doby. Historie ji zná pod jménem Donnerova výprava.
Mezi rodinami, které nakládaly svůj majetek do krytých vozů, se nacházel i osmadvacetiletý tesař William Eddy z Illinois. Na náročnou pouť, která má mít celkem přes 3 000 kilometrů se nevydal sám, doprovázela jej jeho pětadvacetiletá manželka Eleanor spolu s dvěma dětmi, tříletým synem Jamesem a roční holčičkou Margaret.
Samotný Eddy patřil k mladším účastníkům výpravy, ale zároveň patřil k těm nejschopnějším, protože byl zdatný lovec, který si šel za přesvědčením, že dokáže své rodině zajistit lepší budoucnost. Tehdy ještě vůbec netušil, že se jeho vysněná budoucnost brzy změní v noční můru.
Putování rozlehlými pláněmi mělo na začátku klidnější ráz. Povozy, se pozvolna pohupovaly v oblacích prachu a osadníci se každý večer scházeli u táboráků, kde společně zpívali. O dalším průběhu výpravy však nerozhodlo nepříznivé počasí, ale lidská touha po zisku. Po příchodu k pevnosti Fort Bridger ve Wyomingu se skupina ocitla před důležitou volbou. Její vůdci George Donner a James Reed podlehli lákavým slibům průvodce Lansforda Hastingse. Ten ve své knize doporučoval novou trasu do Kalifornie, která měla být údajně výrazně kratší.
Ironií bylo, že Hastings chtěl touto cestou vyrazit už předtím, než ji sám dokázal projet s povozy. Tvrdil, že ušetří až 600 kilometrů, skutečnost však byla úplně jiná. Trasa vedla přes obtížně průchodné pohoří Wasatch, kde se skupina musela prodírat hustým porostem. Poté je čekala velice nebezpečná poušť poblíž Velkého solného jezera. Její překonání mělo podle odhadů zabrat jen dva dny, realita byla ale taková, že to trvalo téměř celý týden. Výprava během této cesty přišla o několik kusů dobytka a především drahocenný čas.
Trasa, kterou prošla Donnerova skupina, zobrazující Hastings Cutoff – který prodloužil jejich cestu o 240 km – oranžově
Past v pohoří Sierra Nevada sklapla
Když už silně prořídlá a vyčerpaná skupina dorazila koncem října k úpatí Sierry Nevady, obloha se rychle zatáhla. Přímo před nimi ležel horský průsmyk, který byl poslední překážkou na cestě do vytoužené Kalifornie. V noci 31. října ale začalo sněžit. Zima přišla tehdy do hor překvapivě brzy a s obrovskou silou. Během několika dní napadlo tolik sněhu, že průsmyk úplně zavalil. Jeden vůz za druhým uvázl v pasti nedaleko jezera Truckee Lake. Všichni si brzy uvědomili, že přes hory se už letos neprobojují. Zůstali tak uvězněni ve výšce přes 1800 metrů nad mořem, stovky kilometrů od svého cíle a od jakékoliv pomoci.
Velmi brzy se rozhořel zápas o přežití. Osadníci rychle postavili provizorní sruby, do nichž se namačkalo desítky lidí. Teploty klesaly hluboko pod nulu a sněhová pokrývka přesáhla šest metrů a celé obydlí bylo pohřbeno pod sněhem a ven se šlo probojovat jen úzkými tunely. Navíc potraviny došly již během pár týdnů.
Mise Zoufalá naděje
Hladovění nabíralo skutečně extrémní podobu. Poté, co snědli dobytek, přišla řada na psy a Eddy byl nucen sníst svého vlastního psa. Pokoušeli se lovit myši, které se schovávaly v koutech srubů. Když nezbývala už žádná zvířata, začali okusovat kůži z bot a vařit staré kůže, které dřív sloužily jako izolace střech. Aby z nich získali alespoň trochu výživy, museli kůže nejdřív opálit, aby se zbavili srsti, a pak je hodiny vařit. Tato hmota sice na malou chvíli zaplnila jejich prázdný žaludek, ale organismus získal jen naprosté minimum a brzy začali první lidé umírat na podvýživu a nachlazení.
William Eddy, kterému se i přes obrovské vyčerpání a nedostatek živin podařilo udržet část své síly, se připojil ke skupině těch nejsilnějších přeživších. Vyrobili si provizorní sněžnice a 16. prosince vyrazili do bílé pustiny. Jejich cíl byl jediný, překonat pohoří a přivést záchranu. Tato výprava vešla do dějin jako Forlorn Hope, tedy Zoufalá naděje. Loučení u jezera bylo velmi těžké. William objal svou již zesláblou manželku, pohladil tříletého syna a roční Margaret a slíbil jim, že se vrátí. Věděl, že na něm záleží jejich životy. S sebou si vzal jen tenkou deku, pušku a pár kousků jídla, které měly vydržet jen pár dní.
Jenže tato cesta se rychle změnila v pochod smrti. Lidé začali trpět omrzlinami a po týdnu putování jim došly všechny zásoby jídla. Aby toho nebylo málo, tak je zastihla sněhová bouře, která je na několik dní uvěznila. Když bouře polevila, více než polovina skupiny již byla po smrti. Ti, kteří přežili sáhli k jedinému řešení, které jim mohlo zachránit život – ke kanibalství.
Tábor stanů a krytých vozů na řece Humboldt v Nevadě, 1859
Slib, který nešlo dodržet
Po měsíci utrpení se Eddy polomrtvý, vyhublý na kost a zmítaný halucinacemi dostal do kalifornských osad. Okamžitě zburcoval okolní kolonisty a začaly se chystat záchranné výpravy. Sám byl na tom tak zdravotně špatně, že se nemohl účastnit první výpravy. Přestože byl na hraně smrti, myslel pouze na svoji rodinu, kterou zanechal v mrazu u jezera Truckee. Jakmile se jen trochu probral, připojil se ke třetí záchranné výpravě. Nakonec se byl schopen vydat na cestu do tábora až v březnu následujícího roku, aby dodržel svůj slib.
Scéna, která se mu v táboře naskytla, se vymykala úplně všemu, co si dokázal představit. Tábor již vypadal spíše jako hřbitov. Ustupující sníh pomalu odkrýval zmrzlá lidská těla. V okolí obydlí ležely rozházené kosti a nesl se nesnesitelný pach rozkladu lidských těl.
William Eddy se sevřeným hrdlem a tlukoucím srdcem spěchal ke srubu, v kterém před několika měsíci nechal svou ženu s dětmi. Uvnitř jej čekalo pouze ticho. Brzy se dozvěděl zdrcující skutečnost. Jeho milovaná Eleanor i roční dcerka Margaret zemřely hlady, krátce poté, co odešel.
Malý James, kterému byly tři roky, přežil o něco déle. V táboře, kde morálka pod tíhou extrémního hladu naprosto selhala, ale zůstal úplně bez ochrany. Eddy se brzy dozvěděl, že se jeho syn stal obětí kanibalismu ze strany přeživších z jiných rodin. Jednoho z členů tábora, Lewise Keseberga, objevili ve srubu obklopeného lidskými ostatky, mezi kterými byly i dětské kosti, ze kterých vysával morek.
