Článek
O půlnoci z 16. na 17. ledna 1920 Spojené státy vstoupily do nové kapitoly své historie. Alkohol se stal zakázaným zbožím a Amerika se oficiálně proměnila v „suchou“ zemi. Pro některé to byl okamžik duchovního vítězství, pro jiné triumf dlouhodobého sociálního boje. Náboženští kazatelé hovořili o Boží vůli, reformátoři a aktivisté oslavovali splněný sen a politici malovali obraz budoucnosti, v níž bude společnost konečně osvobozena od jednoho ze svých největších hříchů.
Myšlenka byla velice jednoduchá. Bez alkoholu by klesla kriminalita, věznice by se začaly vyprazdňovat, lidé by přestali své peníze utrácet za alkohol a rodiny by se dostaly z chudoby. Spojené státy měly být vzorem morálky pro celý svět. Tento plán se do dějin zapsal pod vznešeným názvem „Ušlechtilý experiment“. Realita se však od ideálů rychle odchýlila. Prohibice nepřinesla očekávanou morální obnovu, ale naopak otevřela dveře násilí, úplatků a černému trhu. Zákaz alkoholu se stal živnou půdou pro organizovaný zločin a významně přispěl k vzestupu mafiánských struktur, které se na mnoho desetiletí zakořenily v americké společnosti.
Na přelomu 19. a 20. století byl alkohol skutečně vážným společenským problémem. Významnou roli v každodenním životě hrály bary, podniky, které v té době byly určené převážně pro muže, kde lidé pili, obchodovali a často utráceli značnou část svých peněz. Proto byl alkohol spojován s chudobou, domácím násilím, což vedlo k rozpadu rodin a k rostoucí kriminalitě. Pro reformní hnutí se stal symbolem všeho, co podle jejich názoru ničilo americkou společnost zevnitř.
Situaci zhoršila také první světová válka, mnoho pivovarů v USA vlastnili němečtí giganti a během válečných protiněmeckých nálad začal být alkohol v očích části veřejnosti spojován s nepřítelem. Odpůrci alkoholu tak získali nový silný argument, nepít už nebylo jen otázkou morálky, ale také vlastenectví.
Tento celkový dlouhodobý tlak náboženských kruhů a organizací vedl nakonec k přijetí 18. dodatku ústavy USA. Ten zakazoval výrobu, prodej a přepravu alkoholických nápojů. Paradoxně však samotné pití alkoholu nebylo nelegální. Každý, komu se podařilo zásobit se před začátkem prohibice, ho mohl legálně konzumovat. A právě zde začal vznikat prostor pro nelegální obchod.
Jazz, hesla a utajená smetánka
Prohibice alkoholu tedy rozhodně neznamenala, že by Američané náhle přestali pít. Jen se alkohol přesunul do šedé zóny, stal se dražší, rizikovější a často mnohem nebezpečnější. Zákon, který měl prohibici v praxi prosazovat, obsahoval několik významných výjimek. Alkohol se mohl i nadále používat v průmyslu, při obřadech a také jako lék předepsaný lékařem.
Poslední možnost se rychle proměnila v ziskový byznys. Lékaři mohli předepisovat tzv. léčivou whisky, která měla pomáhat s nejrůznějšími problémy od špatné nálady přes nespavost až po bolesti zubů. Lékárny zažily nečekaný boom. Známým příkladem je Walgreens, který se během doby prohibice rozrostl z několika desítek obchodů na stovky poboček. Stačilo zaplatit za krátkou lékařskou prohlídku, připočítat si další částku za lahev a zákazník odcházel s legálním alkoholem v ruce.
Pro většinu obyvatel však skutečným symbolem prohibice byly tajné podniky známé jako speakeasies. Jejich název odkazoval na potřebu mluvit tiše a diskrétně, aby se nepřitáhla pozornost policie. Zatímco staré salony byly převážně mužským světem, tyto nelegální bary mnohem výrazněji transformovaly celkový společenský život. Poprvé je ve velkém počtu navštěvovaly i ženy. Právě v tomto prostředí se plně rozvinula atmosféra 20. let. Krátké účesy, cigarety, tanec, jazz a volnější kodex, právě prohibice pomohla vytvořit noční život, který byl odvážnější než kdy dříve.
Předprohibiční bary byly převážně pánské podniky; bary po prohibici byly určeny jak mužům, tak ženám.
Rozsah nelegálního pití byl obrovský. Před prohibicí měl New York přibližně patnáct tisíc legálních taveren. O několik let později se odhadovalo, že existovaly desítky tisíc nelegálních barů. Některé fungovaly ve sklepech, jiné za nenápadnými dveřmi obchodů, v zadních místnostech knihkupectví, holičství nebo restaurací. Vstup nebyl pro každého, návštěvníci museli často znát heslo, mít doporučení nebo členskou kartu.
Samotný nelegální dovoz nemohl uspokojit obrovskou poptávku, a tak si lidé začali alkohol vyrábět sami. Jedním z nejznámějších symbolů té doby byl tzv. vanový gin. Název vznikl z prostého důvodu, domácí výrobci míchali alkohol, vodu a různé přísady přímo ve vanách, protože větší nádoby se často nevešly pod běžný kohoutek.
Výsledek byl často katastrofální. Alkohol vyráběný amatéry měl pochybnou kvalitu a často obsahoval nebezpečné látky. Největším rizikem byl metanol, který mohl způsobit slepotu, těžké poškození nervové soustavy nebo dokonce i smrt. Tisíce lidí zaplatily za to, že nevěděly, co pijí, protože kvalitu alkoholu nikdo nekontroloval. Situaci zhoršila i samotná vláda. Protože lidé zneužívali průmyslový líh k pití, úřady začaly podporovat jeho úmyslné znehodnocování jedovatými přísadami. Cílem bylo odradit obyvatele od jeho konzumace. Jenže lidé místo toho, aby přestali pít, tak nadále riskovali, aby mohli okusit doušek dobrého alkoholu.
Nejničivějším důsledkem ale nebyl samotný alkohol, prohibice vytvořila ideální podmínky pro vznik moderního organizovaného zločinu. Před rokem 1920 existovaly v amerických městech různé gangy, ale jejich aktivity byly většinou roztříštěné. Sbíraly pašované zboží, provozovaly prostituci, kradly nebo kontrolovaly nelegální hazardní hry. Prohibice jim ale nabídla něco mnohem cennějšího, tedy kontrolu nad komoditou, po které toužila celá země.
Zločinecké gangy se rychle transformovaly v obchodní organizace s obrovskými zisky. Pašovaly rum z Karibiku, whisky z Kanady a provozovaly tajné palírny ukryté přímo ve městech i venkovských oblastech. Potřebovaly rychlé lodě, nákladní auta, sklady i podplacené policisty. Kdokoli dokázal ovládat distribuci alkoholu, získal moc nad celým městem. A nikdo tuto moc neztělesňoval jasněji než muž, který se stal symbolem éry prohibice a amerického podsvětí jako samotný Al Capone.
Al Capone, který byl známý pod svou přezdívkou Scarface, dokonale vystihoval dobu, která jej vynesla na vrchol. Ještě před třicítkou dokázal v Chicagu vybudovat zločineckou organizaci, jejíž roční příjmy se odhadovaly až na 100 milionů dolarů. Jeho moc stála především na kontrole nelegálního alkoholu. Boss chicagského podsvětí se přitom nemusel příliš skrývat. Díky obrovským ziskům si zajišťoval ochranu tam, kde ji potřeboval nejvíc, podplácel policisty, soudce i politiky. Mezi jeho spojence bývá řazen také tehdejší chicagský starosta William Hale Thompson.
Samotná veřejnost k němu měla dlouho shovívavý vztah. Lidé ho nevnímali jen jako zločince, ale také jako muže, který uměl pomáhat chudým. Platil lidem lékařskou péči a před novináři vystupoval s úsměvem. Rád o sobě tvrdil, že není nic víc než obchodník, který pouze reaguje na poptávku. Lidé chtěli alkohol a on jim ho dodával. Za touto pečlivě vybudovanou fasádou se ale skrývala mimořádná brutalita. Al Caponeho impérium nestálo jen na penězích, ale především na strachu.
Konkurence se likvidovala bez slitování a chicagské ulice se proměnily v prostor otevřené války gangů. Nejznámější událostí byl masakr na svatého Valentýna, k němuž došlo 14. února 1929. Skupina mužů převlečených za policisty tehdy v garáži překvapila sedm členů gangu Bugs Morana. Oběti byly postaveny ke zdi a zastřeleny. Podezření z akce okamžitě padlo na Al Caponeho, ale přímý důkaz chyběl. Samotný boss se v té době nacházel na Floridě a měl neprůstřelné alibi.
Úřadům se dlouho nedařilo spojit Al Caponeho s vraždami ani s pašováním alkoholu tak, aby ho mohly dostat za mříže. Nakonec jej neporazili detektivové, ale federální účetní. V roce 1931 byl odsouzen za daňové úniky. Nicméně to bylo již po dvacátých letech 20. století a během této doby se již iluze o střízlivé a mravnější Americe definitivně rozpadla. Spojené státy zasáhla Velká hospodářská krize a prohibice byla pouze další nefunkční opatření ve státě. Stát přicházel o obrovské částky, které by jinak získal z daní z alkoholu, přičemž náklady na vymáhání zákazu neustále rostly.
Zákaz navíc nepřinesl snížení kriminality a většina Američanů zákaz stejně nerespektovala. Když Franklin Roosevelt v roce 1932 vstoupil do prezidentské kampaně, zrušení zákazu patřilo mezi jeho výrazné sliby. Americká společnost, která už byla unavená rostoucím násilím i špatnou ekonomickou situací tento slib vítala s nadšením, proto byl 5. prosince 1933 18. dodatek americké ústavy zrušen. Samotný Roosevelt po konci prohibice jen poznamenal, že nastal správný čas dojít si na pivo.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Prohibition_in_the_United_States
https://www.britannica.com/biography/Al-Capone
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/prohibice-v-americe-je-nejvyssi-cas-dat-si-sklenici-piva-zavelel-roosevelt-166661
https://www.slavne-dny.cz/episode/10004327/den-kdy-v-usa-skoncila-prohibice-5-prosinec
