Zrada u Dunkerku: Britové obětovali Francouze a část z nich nechali napospas Wehrmachtu

Květen 1940 se zapsal do světových dějin jako měsíc jednoho z největších vojenských šoků historie. Tam, kde západní stratégové, vychovaní zkušenostmi a doktrínami z první světové války, očekávali dlouhou a vyčerpávající poziční válku v bahnitých zákopech, udeřila německá blesková ofenzíva. Takzvaný Blitzkrieg se přehnal západní Evropou nevídanou rychlostí. Když se tanky Wehrmachtu prohnaly Francií a zamířily přímo k pobřeží Lamanšského průlivu, osud statisíců spojeneckých vojáků vypadal zpečetěn.

Na plážích a v přístavu francouzského Dunkerku se posléze odehrál jeden z nejsilnějších příběhů druhé světové války. Zatímco britská historie příběh líčí jako „zázrak u Dunkerku“, který se stal jednou z nejúspěšnějších záchranných operací a umožnila Spojencům bojovat dál, tak na opačné straně kanálu La Manche, tedy ve Francii, mnozí vnímají tuto historickou událost mnohem pochmurněji a jako zradu. Pro Francouze se Dunkerk nikdy plně nestal symbolem zázraku, ale zrady. Desetitisíce francouzských vojáků umíraly v rozbořených městech nebo končily v zajetí, odkud se mnozí už nikdy nevrátili. To všechno proto, aby Britové získali potřebný čas na evakuaci.

Spojenecký obranný plán, který vypracoval pod svým vedením francouzský vrchní generál Maurice Gamelin, byl postaven na zásadním omylu, který se stal osudným. Spojenci věřili, že nepřekonatelná Maginotova linie spolehlivě zabezpečí francouzsko-německou hranici a že hlavní německý útok proto musí přijít přes neutrální Belgii, prakticky jako opakování scénáře Schlieffenova plánu z roku 1914.

Když 10. května 1940 německé jednotky napadly Nizozemsko s Belgií, francouzská armáda a spolu s ní i celý Britský expediční sbor, představující elitní složku spojeneckých vojsk sebejistě vyrazily kupředu. Spojenci se měli utkat s Němci na předem stanovené obranné linii u belgické řeky Dyle.

Vojáci táhli vstříc nepříteli a byli přesvědčeni, že německý útok se jim podaří zastavit, jenže ve skutečnosti se jednalo o připravenou léčku, protože hlavní německý útok, známý jako operace Sichelschnitt, navržený Erichem von Mansteinem, se ve skutečnosti neodehrával v Belgii. Zatímco se pozornost Spojenců upírala na sever, skupina armád A pod velením generála von Rundstedta v utajení prorazila hranici mnohem jižněji. Tankové jednotky Guderiana a Rommela se probily zalesněnými a kopcovitými Ardenami, které spojenečtí plánovači v čele s Philippem Pétainem před válkou považovali za neprůjezdné pro tanky.

Než si Gamelin stihl uvědomit skutečný rozsah katastrofy, tak německé tankové divize prolomily francouzskou obranu u Sedanu a řítily se plnou rychlostí na západ. Tento překvapivý manévr doslova rozetnul spojenecké armády na dvě oddělené části.

Elitní britské, francouzské a belgické divize bojující na severu byly najednou odříznuty od hlavních francouzských sil na jihu i od svých zásobovacích základen. Past se definitivně uzavřela 20. května, kdy první německé tanky dorazily k pobřeží u Abbeville. Statisíce spojeneckých vojáků se ocitly sevřené v úzkém flanderském koridoru, který se každou hodinou dál zmenšoval. Za zády měli pouze chladné vody Lamanšského průlivu, zatímco ze všech ostatních směrů se na ně valil Wehrmacht. Situace se změnila v boj o holé přežití. A právě tehdy se začala odvíjet první kapitola toho, co Francouzi později vnímali jako dunkerskou zradu.

Francouzské vrchní velení, kde zdiskreditovaného Gamelina nahradil v již pokročilém věku znovu povolaný generál Maxime Weygand, se odmítalo smířit s porážkou. Weygand ve spěchu vypracoval odvážný plán protiofenzivy, který měl přeříznout dlouhé a zranitelné německé zásobovací trasy a oddělit tankové jednotky od pěchoty a znovu propojit rozdělené spojenecké armády. Skutečnost fronty byla ale odlišná od představ, které panovaly v pařížských štábech. Klíčovou postavou se stal velitel Britského expedičního sboru, generál John Vereker, známý spíše pod šlechtickým titulem lord Gort. Jako zkušený pragmatik sledoval, jak se francouzská obrana pod německým tlakem hroutí a spojení mezi jednotkami se rozpadá, dospěl k závěru, že britské síly stojí na hranici zničení. Ztráta britské armády v Evropě by znamenala drtivou porážku a následné ohrožení schopnosti ubránit samotné Britské ostrovy.

Proto se 25. května 1940 lord Gort rozhodl pro záchranu britských sil. Zcela svévolně v přímém protikladu k rozkazům francouzského vrchního velení a bez předchozího souhlasu Londýna, odvolal britskou účast na Weygandově protiofenzivě a svým jednotkám nařídil opustit pozice, jež měly útok krýt a zahájil rozsáhlý ústup směrem k přístavům na pobřeží. Cílovým bodem se stal Dunkerk, který byl jediným místem, které Němci dosud neobsadili a jež disponovalo dostatečně hlubokými vodami pro kotvení velkých lodí. Francouzští velitelé z tohoto rozhodnutí zuřili, pro některé šlo o otevřenou dezerci přímo na bojišti. Britové podle nich utíkali z boje na francouzské půdě a nechávali za sebou veškerou tíhu na francouzské armádě, která měla nyní čelit drtivé německé převaze bez podpory.

Viceadmirál Bertram Ramsay, který byl taktéž povolán zpět z penze, obdržel od Winstona Churchilla úkol, který se zdál nesplnitelný, musel připravit a zařídit záchrannou operaci, jež později vstoupí do dějin pod názvem Operace Dynamo. Původní odhady byly katastrofální. Očekávalo se, že se jim podaří zachránit maximálně 30 000 až 45 000 mužů, než německé tanky dorazí k plážím nebo než je Luftwaffe rozbombarduje a již nebude možnost záchrany. Většina britské armády byla již prakticky odepsána a v Londýně se připravovali na zprávu o národní katastrofě.

Jenže Spojencům nahrála do karet nečekaná okolnost. Dne 24. května vydal Adolf Hitler proslulý „Zastavovací rozkaz“. Německé tankové divize, jež už měly Dunkerk na dosah, tak obdržely příkaz přerušit postup, protože se německé velení obávalo, že tanky utrpí v bažinatém terénu a Hermann Göring spoléhal na sílu Luftwaffe, která podle něj dokáže zlikvidovat obklíčené síly bez pozemních jednotek. Toto třídenní zpoždění německých sil se ukázalo jako klíčové. Spojencům totiž poskytlo čas vybudovat kolem Dunkerku obranný perimetr.

Zatímco Britové připravovali evakuaci, tajili jeden zásadní fakt. Operace Dynamo měla být totiž v prvních dnech určena výhradně pro záchranu britských vojáků a Francouzská vláda v Paříži nebyla o těchto přípravách vůbec informována. Britské velení mělo oprávněné obavy, že pokud by se Francouzi dozvěděli o tomto odchodu, tak by se morálka vojáků mohla okamžitě zhroutit a francouzská vláda by se evakuaci pokusila zablokovat nebo by francouzská armáda přestala krýt britský ústup. Když se francouzský premiér o několik dní později dozvěděl o evakuaci, zachvátil jej pocit zoufalství. V jeho očích Britové porušili spojeneckou věrnost, protože se chystali nalodit a zachránit především vlastní armádu, zatímco francouzské jednotky, které netušily, že skutečným cílem ústupu je pobřeží a evakuace, měly zůstat na místě jako živý štít.

Při ústupu k pobřeží se v okolí průmyslového města Lille ocitla odříznuta část 1. francouzské armády pod velením generála Jean-Baptista Moliniého. Tito muži uvízli obklíčeni v kapse, jež neměla žádné spojení s dunkerským koridorem. Byli odsouzeni k záhubě. Z vojenského hlediska pro ně nebylo úniku a logika velela okamžitě kapitulovat, aby se ušetřily lidské životy.

Přesto se rozhodli přesně opačně. Rozhodli se bojovat do posledního muže a do posledního náboje, aby na sebe vázali co největší počet nepřátelských sil. Téměř 40 000 francouzských vojáků, obklíčených elitními německými divizemi včetně 7. tankové divize pod velením Erwina Rommela, kladlo od 28. května do 1. června nezlomný odpor.

Boje probíhaly v troskách domů i v každé ulici. Francouzští vojáci odráželi tankové útoky, ačkoli jim scházely odpovídající protitankové zbraně, potýkali se s nedostatkem munice a chyběly jim potraviny i zdravotnický materiál pro zraněné. Přesto se jim po čtyři rozhodující dny dařilo vytížit sedm německých divizí, které čítaly dohromady přes 100 000 mužů a stovky tanků. Tyto síly by totiž jinak nepochybně rozdrtily ustupující vojáky ještě než by dorazily k Dunkerku.

Sám Winston Churchill po válce ve svých pamětech otevřeně uznal, že tito francouzští hrdinové během čtyř rozhodujících dnů zachránili Britský expediční sbor. Za tuto oběť je ale nečekala sláva, ale smrt nebo zajetí. Vytrvalost obránců Lille Němce natolik překvapila, že jim projevili mimořádný respekt. Generál Rommel, který dokázal ocenit vojenskou odvahu, dovolil kapitulujícím francouzským vojákům projít na hlavním náměstí v Lille do zajetí s plnými vojenskými poctami. Pro tyto statečné Francouze však britské lodě nikdy nedorazily. Svou svobodou zaplatili za to, aby Gortovi muži mohli uniknout k moři.

Mezitím co hrdinové umírali v zoufalých bojích a zdržovali nepřítele, tak Dunkerk zaplnily desetitisíce britských a francouzských vojáků. Atmosféra byla apokalyptická, přístav hořel a z ropných nádrží stoupaly mohutné sloupy dýmu, které zahalily slunce a proměnil den v temné pološero.

Do tohoto pekla se z oblohy s ohlušujícím kvílením sirén řítily německé bombardéry, které zasypávaly bezbranné vojáky namačkané na pláži smrtícím nákladem těžkých pum, zatímco palubní kulomety kosily muže. Počet obětí na plážích tak začal strmě stoupat.

Když k pobřeží dorazily první britské záchranné lodě, tak dosáhlo napětí mezi spojeneckými armádami kritického bodu. Samotné nalodění probíhalo především z Východního mola, které původně vůbec nebylo určeno pro kotvení lodí. Přesto se právě toto provizorní molo stalo hlavní záchrannou tepnou celé operace. V nastalém chaosu, kdy se na plážích mísila panika a touha přežít, začali britští důstojníci jednat podle nepsaného, avšak zřejmého pravidla: nejdříve musí být zachráněni britští vojáci. Oficiálně se o takovém rozkazu nemluvilo, přesto se jeho důsledky projevovaly přímo na pobřeží. Čluny a lodě připlouvající od moře přednostně nabíraly muže s označením Britského expedičního sboru, zatímco ostatní spojenci zůstávali na souši. Někteří Francouzi rychle pochopili, že pro ně se na palubách nenajde místo.

V archivních záznamech i ve vzpomínkách těch, kteří válku přežili, se opakovaně objevují děsivá líčení toho, co se odehrávalo u záchranných člunů. V sevřeném davu, pod tlakem bombardování, se francouzští vojáci snažili dostat k lodím v naději, že uniknou obklíčení. Místo volného průchodu často naráželi na tvrdý odpor britských vojáků, kteří je odháněli stranou a vytlačovali z nástupních cest i hrozbou namířených zbraní.

Přeživší francouzští vojáci vzpomínali, jak stáli po prsa v ledové vodě, zatímco na ně z nebe útočily letouny, a když se pokusili doplavat k britskému člunu a chtěli se chytit, britský důstojník křičel: „British first!“ V mnoha případech ještě celou situaci zhoršovala jazyková bariéra. Kapacita lodí byla omezená a čas tikal. V očích Francouzů to byla jasná zrada a mnoho z nich bylo odsouzeno čekat na smrt nebo zajetí.