Církev jde s dobou, část Čechů uvízla ve středověku. Olomouc ruší LGBT pouť, nenávist porazila lásku

„Středověk neskončil, středověk trvá,“ zpívá se v písni Černí andělé, jednom z největších hitů kapely Lucie. A při pohledu na aktuální dění kolem olomouckého arcibiskupství se zdá, že by se tato část textu mohla z fleku vytesat do kamene před vchodem do naší národní povahy.

Plánovaná zářijová pouť pro LGBT+ věřící na Svatém Kopečku u Olomouce byla zrušena. Důvod? Nenávistné reakce dosáhly takové intenzity, že organizátoři nedokázali účastníkům zaručit fyzickou bezpečnost.

V roce 2026. Uprostřed Evropy. Lidé se nemohou jít společně pomodlit, protože jim za to hrozí lynč.

Tak jako ve znělce seriálu Hospoda zbývají jen tři schody do naší hospody, tak možná ani ne jeden schod zbývá k tomu, aby naše společnost, respektive její část, sklouzla k pekelné nenávisti.

Jen si připomeňme nedávné dění ohledně Prague Pride. Kolem bylo mnoho povyku. „Proč pořád ten Pride potřebujeme? Vždyť jsme maximálně tolerantní společnost. Nikdo tu nikoho neohrožuje a všichni se tu mají dobře,“ znělo internetem s tím, že si má LGBT+ komunita nechat své projevy lásky na doma.

Už jen to ovšem tak nějak vypovídá o tom, proč ten Prague Pride vlastně potřeba je. Tolerance v přímém přenosu. Jsme zjevně tak otevření a bezpeční, že když se chce pár věřících z menšiny jen v tichosti sejít a zúčastnit se bohoslužby, musí se akce raději odpískat z bezpečnostních důvodů.

Evidentně už žádné pochody za lidská práva vážně nepotřebujeme. Ta všeobjímající idyla a respekt z naší společnosti doslova sálají.

Celá tahle kauza jen ukazuje, jak funguje část naší společnosti. Z nenávisti se u nás stal víceméně celoroční národní sport. Jen ten kalendář není pevně daný. Záleží, co se zrovna děje.

Srpnový Prague Pride je ale poměrně stabilní položkou, která v něm figuruje každý rok. Ale když zrovna nenastává jakási „duhová apokalypsa“, najdeme si něco na Ukrajince, kteří se tu pak začínají bát. Když se téma Ukrajinců na chvíli vyčerpá, tak se může šířit nenávist proti sudetským Němcům a jejich potomkům.

Když nejsou po ruce ani ti, poslouží muslimové, ekologové, novináři nebo vlastně kdokoliv, kdo zrovna nezapadá do úzce vymezené škatulky takzvané české „normálnosti“.

Jako by naše společnost trpěla nějakým toxickým absťákem. Pokud zrovna není na koho plivat, neví, co si se sebou počít.

Byť je celá tahle situace spíše tragická, dá se najít i něco nesmírně pozitivního. Je to postoj olomouckého arcibiskupství, který si zaslouží velké uznání.

Katolická církev bývá často (a někdy i právem) vnímána jako zkostnatělá instituce, která se brání změnám. Tímto krokem a veřejnou podporou akce pro LGBT+ věřící ale arcibiskupství ukázalo velkou odvahu a otevřenost.

Ukazuje se, že náboženství se může posouvat správným směrem, jít s dobou a že křesťanská láska k bližnímu není jen prázdná fráze z nedělního kázání.

O to větší je ale ten paradox, že zatímco instituce s dvoutisíciletou historií se dokáže podívat do 21. století a nabídnout otevřenou náruč, obránci „tradičních hodnot“ v diskusích mentálně zamrzli někde v dobách honů na čarodějnice. A o těch vím coby člověk z Jesenicka docela dost.

K teologii mám sice daleko, nicméně v téhle situaci se nelze ubránit jedné teologické úvaze. Peklu totiž rozhodně nepropadli ti, kteří se chtěli zúčastnit poutě. Mnohem spíše se tak stalo těm, které zevnitř rozežírá čistá a neředěná nenávist skrývaná za obranu jakési morálky.

Sledovat, jak se církev snaží stavět mosty, zatímco je netolerantní dav okamžitě zapaluje, vyžaduje občas pořádně silný žaludek a velkou dávku nadhledu. Pokud vám mé glosy dávají smysl, baví vás toto pravidelné rozkrývání společenských absurdit a sdílíte můj názor, že středověké manýry by měly zůstat v učebnicích dějepisu, budu moc rád za vaši podporu. Slibuji, že váš příspěvek nepoužiji na nákup vidlí a pochodní pro internetové inkvizitory, a už vůbec z něj nebudu sponzorovat kurzy tolerance pro ty, kteří už zjevně propadli peklu. Půjde čistě na silnou kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abychom to tu společně mohli dál s úsměvem sledovat. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!