Článek
Každý rok je to naprosto stejné. Sotva se v ulicích Prahy objeví duhové vlajky a odstartuje festival Prague Pride, český internet se spolehlivě promění v žumpu plnou zlosti, urážek a volání po ochraně „normálnosti“.
Přitom právě tato agresivní a hysterická reakce je tím vůbec nejlepším důkazem, proč tento pochod stále dává obrovský smysl.
Kdyby totiž menšiny měly rovná práva a společnost je plně a bez výhrad respektovala, nikdo by se nad letním oslavným průvodem vůbec nepohoršoval.
Jenže realita je jiná a množství lidí, kterým existence LGBT komunity vadí až k nepříčetnosti, jasně ukazuje, že tenhle boj za lidská práva zdaleka neskončil.
„Proč není pochod normálních lidí?“
Začněme u toho nejoblíbenějšího argumentu, který na sociálních sítích s železnou pravidelností padá: „A proč se neudělá pochod normálních lidí?“
V řadě první, klidně si ho udělejte, nikdo vám v tom nebrání. Pokud ale kladete tuhle otázku, v podstatě tím říkáte, že gayové, lesby či trans lidé „normální“ nejsou. A to je přesně to jádro problému.
Být LGBT není žádná nemoc, jak se nám snaží namluvit různí dezinformátoři, a už vůbec to není žádná úchylka. Je to zkrátka a dobře jen jedna z přirozených podob lidské sexuality, což je mimochodem naprosto běžné i v říši zvířat.
Nemluvě o tom, že v roce 1990 byla homosexualita vyškrtnuta ze seznamu duševních poruch WHO, byť si toho evidentně mnoho lidí dodnes nevšimlo.
Označovat někoho jako „nenormálního“ jen proto, koho miluje, je ukázková dehumanizace a přesně ten důvod, proč lidé do ulic vycházejí. Chtějí ukázat, že se za sebe nehodlají stydět. Jak byste se proboha zachovali, kdybyste zjistili, že se ta „nenormalita“ týká vašeho dítěte? Raději nedomýšlím.
Se vším výše zmíněným pak úzce souvisí i stěžování si na to, že se nám prý LGBT agenda „neustále vnucuje přes filmy a seriály“. Je fascinující sledovat tohle kognitivní zkreslení.
Když se na obrazovce objeví explicitní sexuální scéna heterosexuálního páru, a že jich není málo a často jsou dost na sílu, aby byl snímek o něco zajímavější, nikdo nepíše rozhořčené petice, že nám tu zlá televize „vnucuje heterosexualitu“ či že se jedná o „přílišnou sexualizaci nebezpečnou pro děti“. Ale jakmile si dají pusu dva muži, hned je to propaganda a útok na diváka.
Mýtus tradiční rodiny a staré pořádky
Tím se dostáváme k dalšímu oblíbenému kolovrátku. Urputné ochraně „tradiční rodiny a tradičních hodnot“. Pojďme si nalít čistého vína. Čím se tito lidé vlastně ohánějí?
Podívejme se na tu naši slavnou tradici v praxi. Téměř polovina manželství v Česku končí rozvodem. A aby toho nebylo málo, statistiky domácího násilí letí strmě vzhůru.
A jak dobře víme z dat, které nedávno zveřejnily Seznam Zprávy, počet brutálně týraných a znásilňovaných dětí láme rekordy. Tohle všechno se děje v drtivé většině právě v těch posvátných heterosexuálních rodinách.
A sám jsem si tím nějakou formou prošel. Raději bych měl za rodiče dva normální homosexuály, než jednoho rodiče heterosexuálního tyrana.
Ale jasně, to, co podle křiklounů zaručeně rozvrátí naši společnost, jsou dva milující se dospělí lidé stejného pohlaví, kteří chtějí vstoupit do manželství a mít stejná práva a povinnosti jako ostatní.
Když už jsme u těch stejných práv, pojďme si jen ve zkratce připomenout, v čem jsou u nás neheterosexuální páry stále absurdně znevýhodněny. Není to totiž jen o pocitech nebo slovíčkaření. Jde o naprosto praktické a důležité životní situace.
Mluvíme tu například o tom, že neheterosexuální páry stále nemohou uzavřít manželství. Děti v těchto rodinách nemají stejnou právní ochranu. Stále si nelze společně osvojit dítě za stejných podmínek jako manželé.
Tito lidé platí stejné daně a plní stejné povinnosti, ale stát z nich před zákonem stále dělá občany druhé kategorie.
A jen tak na okraj k těm „tradičním hodnotám“. Historicky vzato, tradiční bylo ještě nedávno i to, že žena neměla volební právo, nesměla vlastnit majetek a její hlavní životní rolí bylo mlčet a poslouchat manžela.
I proto je dnes mimochodem stále extrémně důležitý feminismus, protože když se zaposloucháte do argumentů některých konzervativců, zní to, jako by si tyhle staré pořádky přáli ze všeho nejvíce vrátit zpět.
Nenávist a policie na pochodu
Prague Pride není oslavou nějakého úpadku společnosti, je to celková oslava lidských práv. A pokud se odprostíme od internetové nenávisti a podíváme se na samotnou akci střízlivýma očima, zjistíme, že jde o událost s neuvěřitelně pozitivní atmosférou.
Prague Pride není jen jeden průvod městem, ale celý týden nabitý mimořádně pestrým a zajímavým programem. Zahrnuje přednášky, kulturní výstavy, workshopy, divadelní představení, koncerty i komunitní pikniky.
Na své si tam přijde skutečně každý. Bez ohledu na orientaci. Je to místo plné respektu, vzájemného pochopení a úsměvů. Tedy přesně toho, co naší společnosti v běžném provozu tak zoufale chybí.
A že ta práva nemáme zaručená všichni stejně, to vidíme v komentářích na sociálních sítích pod každým článkem či videem o festivalu. Skutečně normálnímu člověku je z toho regulérně špatně.
Stačí vidět i jedno video, kde mladík projíždí na skateboardu Prahou a kritizuje, že jsou všude duhové vlajky. Komentářů je tam více než tisíc. Pozitivní vůči LGBT komunitě je jen hrstka z nich.
Klávesnicoví hrdinové tam naprosto běžně mluví o bezcennosti účastníků, hromadně jim přejí smrt, volají po usmažení se. A tytéž existence si vzápětí pokrytecky stěžují: „Vidíte? Mají tam těžkooděnce! Proč musí ten jejich cirkus hlídat policie?“
Odpověď je přitom prostá. Policie na Prague Pride nestřeží účastníky průvodu proto, že by byli nebezpeční veřejnosti. Zajišťuje jejich bezpečnost a chrání je před agresí, fyzickými útoky a fanatickou nenávistí právě těch „slušných a normálních“ občanů, kteří by je nejraději na ulici lynčovali.
Stačí se podívat do nedávné historie a do zahraničí. Našli bychom zmařený teroristický útok na Pride pochody ve Vídni, chladnokrevnou vraždu před gay barem v Bratislavě nebo jen pár dní starý nájezd autem do účastníků pochodu v Berlíně. To jsou jasné důkazy, že nenávist nezůstává jen u klávesnice. Ta hrozba je reálná.
Na tom všem je ale ze všeho nejbizarnější jeden obrovský paradox. Značná část z těch, kteří na sítích plivou na LGBT komunitu, se zároveň hrdě pasuje do role největších vlastenců a bojovníků proti radikálnímu islámu či imigraci.
Hájí prý naši západní kulturu před „zaostalými ideologiemi“. Když si ale přečtete jejich komentáře o tom, jak by gayové neměli mít žádná práva, jak je to nemoc a jak by se to mělo zakázat, nelze si neklást otázku, jestli tu sami nemáme jaksi zaostalou ideologii.
Sledovat naši společnost, jak se hroutí a plive nenávist kvůli jedné duhové vlajce, zatímco se ohání tradiční rodinou, ve které reálně bují domácí násilí, vyžaduje občas pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl, baví vás toto pravidelné rozkrývání společenského pokrytectví a sdílíte můj názor, že lidská práva a respekt by neměly být výsadou jen pro někoho, budu moc rád za vaši podporu. Slibuji, že váš příspěvek neobětuji na nákup transparentů proti neexistujícím hrozbám a už vůbec z něj nebudu platit kurzy tolerance pro internetové hatery, protože by to byly vyhozené peníze. Půjde čistě na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abychom tu společně mohli těmto absurditám čelit i dál. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!
