Článek
Petr Pavel v novém rozhovoru pro týdeník Reflex odhodil obvyklý diplomatický slovník a popsal současnou vládní realitu naprosto bez obalu. Z jeho slov mrazí. V čele české diplomacie podle něj nesedí státník, ale uražené dítě, a vládu formálně řídí premiér, který strká hlavu do písku. Tohle už není běžný politický střet, tohle je regulérní ostuda, na kterou nesmíme přistoupit jako na novou normu.
Konec alibismu, pane premiére
Na přímý dotaz redakce Reflexu, zda Andrej Babiš konflikty záměrně „vysedává“ a bojí se konfrontací s vlastními lidmi, prezident sice odvětil, že není v psychologii premiéra kompetentní, ale vzápětí doručil drtivou diagnózu Babišova politického alibismu. Image tvrdého manažera se tu naprosto hroutí. Pavel přesně trefil hřebíček na hlavičku, když popsal premiérův zvyk alibisticky vzkazovat rozhádaným aktérům, „ať si to vyřeší sami“.
Jenže u ministra zahraničí Petra Macinky tento zbabělý úkrok stranou prostě nefunguje. Jak prezident tvrdě připomíná, ministr je premiérův přímý podřízený. „Nastane-li rozpor mezi prezidentem a ministrem zahraničí, který jsem navíc já neinicioval, měl by to primárně řešit premiér,“ vzkázal Hrad naprosto logicky. Jinými slovy: Andreji Babiši, přestaňte se schovávat a začněte konečně řídit svůj kabinet, od toho tam jste.
Zahraniční politika jako pískoviště uraženého ega
Způsob, jakým prezident v Reflexu rozebral chování a motivace ministra Macinky, je pak čistou politickou popravou. Česká zahraniční politika se podle hlavy státu stala rukojmím uraženého ega kvůli vysněné funkci pro jednoho kamaráda.
Prezident to pojmenoval zcela nemilosrdně, když prohlásil, že si ministr své útoky zdůvodňuje jako mstu za to, že Filip Turek nebyl nikam jmenován. Udělat z Černínského paláce, který má hájit klíčové zájmy Česka ve světě, nástroj křížové výpravy za jednoho známého, je naprosté selhání a výsměch občanům.
Pavel má navíc svatou pravdu, když varuje před těžkou mezinárodní blamáží. Zahraniční diplomaté opravdu nejsou slepí. Jejich práce je přesně o tomhle, sledovat naše vládní pískoviště a posílat o něm depeše domů.
Budeme světu k smíchu, shrnuje prezident realitu, pokud místo skutečného vládnutí budeme řešit „nesmysly a skandály lidí s mentalitou nedospělých výrostků“. Takhle ostrou a přesnou facku česká diplomacie od Hradu dlouho nedostala.
Nabitá zbraň a nůž na krku
Nejsilnějším a z politického hlediska nejdůležitějším momentem celého rozhovoru je ale neskrývaná hrozba přímo směrem do Strakovy akademie. Pavel Babišovi bez milosti ukazuje, že sice nechce klesat na úroveň dětských tahanic, ale zbraně k tomu v ruce má.
„Budu se mu snažit říct, že i prezident má nástroje ke znepříjemnění života vládě, jež zatím nechci používat, protože je takový způsob válčení dětinský na úrovni páté obecné.“
Tohle už není přátelská rada, to je tvrdé ultimátum. Prezident dává premiérovi nůž na krk a rovnou mu diktuje, co musí udělat. Babiš podle Pavla musí být tím, kdo Macinkovi konečně řekne: „Nech si osobní výhrady jinam a nekomplikuj mi práci.“ Buď to premiér udělá, nebo si Hrad přestane brát servítky a prokáže, jak umí kabinetu zatopit ústavními kličkami.
Andrej Babiš se ocitl beznadějně zahnán do kouta. Už nemůže předstírat, že se ho konflikt netýká, a nemůže jej donekonečna vysedět. Musí si vybrat. Jestli ukáže sílu a srovná do latě ministra, který zjevně nezvládá své emoce ani svůj úřad, nebo potvrdí, že je slabým lídrem v zajetí svých vlastních neřízených podřízených.
Pokud premiér razantně nezasáhne, plná odpovědnost za paralýzu státu a ostudu v zahraničí padne už jen a pouze na jeho hlavu. A Petr Pavel mu to, jak je z Reflexu nad slunce jasné, nehodlá nijak ulehčit.
Pokud vám moje texty dávají smysl a myslíte si, že si za to pravidelné brodění naším politickým pískovištěm zasloužím víc než jen dobrý pocit, budu moc vděčný za jakoukoliv drobnou finanční injekci. Píšu sám za sebe, nezávisle a hlavně ve vlastním volném čase. A nebudu vám lhát – sledovat a analyzovat to každodenní vládní představení vyžaduje poměrně silný žaludek a nezdravé množství kávy (případně něčeho ostřejšího pro lepší spánek). Každý příspěvek na údržbu mých nervů a opotřebované klávesnice se proto počítá. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!
Zdroj:
https://www.reflex.cz/clanek/rozhovory/134969/prezident-petr-pavel-nejsem-zamestnanec-petra-macinky.html
