Článek
GLOSA: Vláda chystá zákon o celostátním referendu. Vystoupení z EU a NATO se naštěstí zakáže, takže český brexit nehrozí. Bohužel ale nepůjde odvolávat politiky. Tomio Okamura, Filip Turek či Petr Macinka tak mohou klidně spát.
Když se v Česku řekne slovo „referendum“, zřejmě většině racionálně uvažujících lidí naskočí husí kůže a před očima se jim zjeví obraz britského brexitu. Vláda ale nyní poslala do připomínkového řízení návrh ústavního zákona, který dává přímé demokracii docela rozumné mantinely.
Pravidla jsou nastavena tak, aby se z referenda nestala každodenní kratochvíle pro znuděné populisty. Pokud se referendum odhlasuje, k vypsání bude potřeba sesbírat 300 tisíc podpisů během dvanácti měsíců (případně návrh schválí parlament) a aby byl výsledek závazný na dalších pět let, musí pro vítěznou variantu zvednout ruku alespoň 35 procent oprávněných voličů, tedy zhruba 2,89 milionu lidí.
Největší úlevou je ovšem seznam toho, o čem hlasovat nepůjde. Nebudeme moci zasahovat do daní, fungování České národní banky, měnit základy demokratického státu, a co je hlavní? Předmětem referenda nebude ani členství Česka v EU a NATO. Alespoň to vyplývá z programového prohlášení vlády.
Za to si autoři návrhu zaslouží pochvalu. Tímto krokem totiž elegantně odstřihli všechny obchodníky se strachem od možnosti spáchat na naší exportní ekonomice a národní bezpečnosti národní sebevraždu britského střihu.
Kdo se bojí odvolávání? Okamura a spol.
Návrh má ale jednu drobnou vadu na kráse. Podle předkládací zprávy nebude možné v referendu odvolávat lidi z funkcí. Což je, čistě z pohledu politické zábavy a hygieny, vlastně obrovská škoda.
Představte si ten paradox. Tomio Okamura, který se přímou demokracií, referendy a odvolatelností politiků zaklíná už dekádu, by klidně mohl být prvním politikem, který by na tento nástroj doplatil.
Představa, že lidé v referendu hlasují o jeho odvolání z politiky, má v sobě obrovskou dávku poetické spravedlnosti.
A nezůstalo by to třeba jen u něj. Jak krásné by bylo vystavit tímto způsobem celonárodní vysvědčení o reálné politické cennosti třeba takovému Filipu Turkovi nebo Petru Macinkovi.
Zjistit v tvrdých číslech, jestli jejich nekonečné kulturní války a pózování opravdu zajímají ty necelé tři miliony občanů potřebných k platnosti hlasování, by byl fascinující sociologický experiment. Masky drsňáků by padaly neuvěřitelnou rychlostí.
Imunita v rukou lidu a Babišova noční můra
Stejně tak zákon logicky zakazuje zasahovat referendem do soudních a správních řízení. Z hlediska právního státu je to naprostá nutnost, ale opět dejme na chvíli prostor fantazii.
Bylo by nesmírně osvěžující, kdyby se dalo referendum využít k vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání. Pan předseda by se najednou nemohl krýt svou věrnou parlamentní koalicí, nekonečnými obstrukcemi a armádou právníků placených z holdingu.
Musel by předstoupit před národ a konečně jít příkladem, co se týká morálního kodexu hnutí ANO, kde se píše o tom, že politik této strany, proti němuž je podána obžaloba pro úmyslný trestný čin nebo nedbalostní trestný čin spáchaný v souvislosti a ve spojení s výkonem veřejné funkce, neprodleně rezignuje nejen na volený mandát, ale také na funkci a členství v hnutí ANO.
O tom, jestli lidem vadí jeho dotační kauzy a střet zájmů a jestli občané ještě vůbec věří státu, by rozhodli skutečně samotní občané. Z toho by v Průhonicích pravděpodobně nespali hodně dlouho.
I když si tedy své politiky odvolávat nebudeme moci a trestní stíhání zůstane v rukou soudů, vládní návrh referenda je překvapivě střízlivým kompromisem. Dává lidem do ruky nástroj, ale bere populistům ty nejnebezpečnější hračky.
Ono totiž platí jedno neúprosné pravidlo. Aby mohla přímá demokracie a s ní i institut referenda skutečně bezpečně fungovat, vyžaduje to společnost s vysokou občanskou vzdělaností a silnou mediální gramotností.
V době, kdy veřejným prostorem rezonují dezinformační kampaně a část populace nekriticky konzumuje populistické výkřiky na sociálních sítích, by absolutně volné referendum bez jakýchkoliv mantinelů bylo jen prachsprostým hazardem s budoucností státu.
Sledovat politiky, jak léta volají po přímé demokracii, jen aby se pak modlili, ať v ní náhodou nehlasujeme o jejich vlastních křeslech a kauzách, vyžaduje občas pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl, baví vás toto pravidelné rozkrývání populistického pokrytectví a sdílíte můj názor, že stát nelze řídit jako firmu ani ho zničit v jednom odpoledním hlasování, budu moc rád za vaši podporu. Slibuji, že o útratě vašeho příspěvku na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu nebudu vypisovat žádná referenda. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!
