Článek
Když se řekne Seattle počátku devadesátých let, spousta lidí vidí jen rozmlácené kytary, flanelové košile a rychlé, tragické vyhoření.
Zlatá éra grunge po sobě zanechala spoustu obětí. Kurt Cobain, Layne Staley, Chris Cornell… seznam těch, kteří to obrovské tempo a vnitřní démony neustáli, je bolestně dlouhý.
A pak jsou tu Pearl Jam. Kapela, která se už v době svého největšího, hysterického úspěchu rozhodla, že z toho rozjetého vlaku prostě vystoupí, odmítne hrát podle pravidel a vybere si něco mnohem těžšího: maraton.
Přežili devadesátky, přežili neshody, přežili sami sebe. A pro spoustu z nás se stali něčím víc než jen kapelou na jeden playlist. Stali se hudební kotvou. Tím pevným bodem, ke kterému se vracíte, když je svět kolem příliš hlučný a chaotický, a vy potřebujete slyšet někoho, komu můžete věřit každé slovo.
Zrozeni z tragédie a kazety ze San Diega
Abychom pochopili sílu Pearl Jam, musíme se podívat, jak vůbec vznikli. Nebyla to parta kluků, co by se potkala na střední. Zrodili se z tragédie. Kytarista Stone Gossard a basák Jeff Ament měli našlápnuto k obrovskému úspěchu s kapelou Mother Love Bone, jenže jejich charismatický zpěvák Andrew Wood zemřel na předávkování těsně před vydáním debutové desky.
Zlomení Gossard a Ament tehdy nahráli instrumentální demo. To se přes pár rukou dostalo kamsi do San Diega k nenápadnému surfaři, který si ho poslechl, šel se projet na vlnách, a pak k hudbě dopsal vlastní texty a nahrál zpěv. Jmenoval se Eddie Vedder.
Vznikla tak takzvaná „Momma-Son“ kazeta (obsahující zárodky hitů Alive, Once a Footsteps), která změnila rockovou historii. Když Vedder vzápětí přiletěl do Seattlu a postavil se s kluky do zkušebny, chemie zafungovala okamžitě. Pearl Jam nestavěli na kalkulu; stavěli na potřebě se z toho všeho prostě vyhrát.
Anti-rockové hvězdy a válka se systémem
Když v roce 1991 vydali debutové album Ten, úspěch je málem roztrhal na kusy. Lidé je milovali, MTV je točila dokola. Jenže místo toho, aby si začali kupovat vily a užívat si slávu, Pearl Jam zatáhli za ruční brzdu.
Byli to oni, kdo po fenomenálním (a mrazivém) videoklipu k písni Jeremy řekli „dost“ a na celou dekádu přestali točit klipy, aby lidé poslouchali hudbu a nekoukali na obrázky.
Byli to oni, kdo se v polovině devadesátek pustil do předem prohrané války s gigantem Ticketmaster, protože odmítali, aby jejich fanoušci platili nesmyslné servisní poplatky za lístky. Skončilo to tak, že si stavěli vlastní pódia na loukách. Nehráli na efekt. Dělali to, co považovali za správné.
Kapela, kde má každý své místo
Bylo by nefér redukovat Pearl Jam jen na jejich frontmana. Ta obrovská síla je ve zvuku celé pětice:
- Stone Gossard: Rytmický mozek kapely. Chlápek, který vymýšlí ty nejvíc nakažlivé a neobvyklé riffy.
- Mike McCready: Kytarista s duší Jimiho Hendrixe. Jeho sóla nejsou jen rychlé běhání po hmatníku; jeho kytara doslova pláče a křičí.
- Jeff Ament: Mistr bezpražcové basy, který kapele dodává hloubku a jazzový i punkový feeling.
- Matt Cameron: Bubeník, který kapelu zachránil na konci devadesátých let (když se rozpadli Soundgarden) a dodal jí naprosto neprůstřelnou, strojově přesnou rytmiku.
Eddie Vedder a soundtrack k absolutní svobodě
A pak je tu samozřejmě Eddie. V raných devadesátkách to byl introvertní, naštvaný kluk, který se ve stavu tranzu šplhal do patnáctimetrových výšek pódiových konstrukcí a vrhal se po hlavě do davu. Ale pod tou fyzickou divokostí byl ten jeho hlas. Hluboký, barytonový, znějící, jako by se oceán potkal s praskajícím dřevem.
Vedder pro mě vždycky fungoval jako osobní hrdina. Zní jako chlap, který moc dobře chápe, jak těžký dokáže život být, ale nikdy vám neřekne, ať to vzdáte.
Tenhle obdiv dostal úplně nový, mnohem dospělejší rozměr v roce 2007, kdy vzal akustickou kytaru, mandolínu a nahrál kompletní soundtrack k filmu Into the Wild (Útěk do divočiny).
Příběh Chrise McCandlesse, který opustil pohodlí civilizace a vydal se na Aljašku, by bez Eddieho hudby prostě nefungoval. To album není jen podkres; je to čistý manifest svobody. Skladby jako Society, Hard Sun nebo Guaranteed jsou oholené na kost.
Je to hudba pro chvíle, kdy potřebujete vypnout svět, sbalit batoh a prostě jít. Tady Vedder povýšil z pozice frontmana do role vypravěče a potvrdil, že k předání té nejsilnější emoce mu stačí jen pár strun a jeho hlasivky.
Průvodce maratonem: Co si musíte pustit
Hudba Pearl Jam se organicky vyvíjí už přes tři dekády. Od syrového rocku až po skladby, co vás rozloží na atomy. Pokud se chcete do jejich světa ponořit pořádně, pusťte si tohle:
- Release: Otvírák z desky Ten. Skladba, která vznikla v podstatě jako jam ve zkušebně a je to jeden z nejsilnějších hudebních momentů vůbec. Pomalé budování napětí a Eddieho zpověď zesnulému otci, kterého nikdy nepoznal. Čirá katarze.
- Alive: Píseň, se kterou to všechno začalo. Temný text o rodinných lžích, který fanoušci na koncertech přetvořili v obrovskou, život oslavující hymnu. McCreadyho sólo na konci je vulkán energie.
- Black: Dost možná nejsmutnější a nejkrásnější rocková balada devadesátých let. Otevřená zpověď o ztrátě, kde závěrečné „I know someday you'll have a beautiful life...“ bolí tak reálně, že to musíte chvíli vydýchávat.
- Corduroy: Manifest odporu proti slávě a hudebnímu průmyslu z alba Vitalogy. Agresivní, rychlá věc s fantastickou kytarovou souhrou, která ukazuje, jak naštvaní a nekompromisní tehdy byli.
- Do the Evolution: Kousavý, cynický a úderný punk-rockový kousek o aroganci lidstva. Pearl Jam v něm dokazují, že umí kousat tak tvrdě jako málokdo.
- Rearviewmirror: Neexistuje lepší písnička do auta. Je to zhudebněný únik, hypnotický motiv neustále buduje napětí, až celá skladba exploduje.
- Just Breathe: Nádherná akustická věc z pozdějšího období. Důkaz, že dokážou napsat civilní, dospělou a neskutečně dojemnou píseň o tom, jak je důležité umět se zastavit a být vděčný za člověka vedle sebe.
Církev jménem koncert Pearl Jam
Kapitolou samou o sobě jsou jejich živá vystoupení. Nečekejte žádnou nacvičenou rutinu se sterilním, rok stejným setlistem plným konfet a projekcí. Koncert Pearl Jam je tříhodinový živý organismus.
Hrají desítky písní a každý večer je setlist úplně jiný (během turné dokážou zahrát přes 150 různých skladeb). Eddie na pódiu pije víno přímo z láhve, povídá si s lidmi a kapela šlape s neuvěřitelným drajvem. Když jste tam, víte, že jste součástí momentu, který se už nikdy nezopakuje.
Pearl Jam se nesnaží být za každou cenu „cool“. Zestárli před našima očima s naprostou grácií. Zůstali sví, hrají poctivě a jsou důkazem toho, že hudba vás může provést celým životem – od pubertální naštvanosti až po moudrý klid. Zůstali jako pevný bod v době, kdy se všechno mění. A to je důvod, proč tu budou ještě hodně dlouho.
Stejně jako Pearl Jam ukázali, že to jde dělat poctivě a po svém, i já běžím jako nezávislý autor svůj vlastní malý maraton. Pokud ve vás tento text rezonoval a donutil vás nasadit sluchátka s Release nebo Black, budu moc vděčný, když mou tvorbu podpoříte – ať už drobným příspěvkem, nebo jen tím, že článek pošlete dalším hudebním srdcařům. Pomáháte mi tak dál svobodně psát o věcech, co mají duši, a tvořit texty, kterým můžete věřit. Díky, že čtete!
