Článek
Když se dnes projdete po chodbách jakékoliv střední školy nebo nákupního centra, uvidíte ho: to rozteklé žluté smajlíkové logo s přeškrtnutýma očima. Stejně jako Unknown Pleasures od Joy Division, i vizuál Nirvany se stal globální módní uniformou. Pro spoustu lidí je dnes Nirvana spíš značkou oblečení, u které je fajn vypadat, že máte trochu „grungy“ náladu. Jenže za tímhle logem se skrývá kapela, která za necelých pět let existence vzala celý hudební průmysl, zmuchlala ho do kuličky a hodila do koše.
Nirvana neplánovala revoluci. Byli to tři kluci z propršeného a depresivního dřevorubeckého městečka jménem Aberdeen, kteří chtěli jen hrát punk a pít levné pivo. Ale nakonec se stali hlasem generace, která vlastně žádný hlas nechtěla.
Smrt laku na vlasy a spandexu
Představte si rok 1991. V rádiích a na MTV vládnou kapely, jejichž členové stráví víc času před zrcadlem tupírováním vlasů než cvičením na kytaru. Nosí kožené kalhoty, barevné šátky a zpívají o večírcích a motorkách. Je to obrovská, nablýskaná, ale naprosto prázdná show.
A pak do toho vtrhla Nirvana. Kurt Cobain, Krist Novoselic a Dave Grohl nepřijeli v limuzíně, ale v rozpadající se dodávce. Měli mastné vlasy, sešlapané conversky, děravé džíny a flanelové košile (protože v Seattlu byla prostě zima a flanel byl v sekáči nejlevnější, ne proto, že by to byl módní statement). Nevypadali jako rockoví bohové. Vypadali jako kluci, se kterými sedíte po škole na obrubníku a nevíte, co se životem.
Když vyšlo album Nevermind, nablýskaný „hair metal“ osmdesátých let zemřel prakticky přes noc.
Kurt Cobain coby popový génius v punkovém přestrojení
Většina lidí si Nirvanu spojuje s hlukem, agresí a destrukcí kytar na konci koncertu. Ale to byl jen obal. Jádro Nirvany a Cobainova genialita spočívaly v něčem úplně jiném: miloval The Beatles.
Cobain uměl napsat naprosto dokonalou, sladkou popovou melodii. Jen se za ni trochu styděl, a tak ji vzal, zkoupal v bahně, zapnul zkreslovací pedál a nechal ji řvát. Byl to mistr kontrastu. Nirvana zpopularizovala dynamiku „ticho-hlasitě-ticho“ (kterou si půjčila od kapely Pixies). Sloka se jen tak líně a potichu plazí, vy se nakloníte blíž k repráku… a v refrénu vám Dave Grohl svými bicími, do kterých mlátil, jako by mu dlužily peníze, ustřelí hlavu.
Zároveň byl Kurt přesným opakem tehdejšího „macho“ rockera. Zatímco ostatní zpívali o dobývání žen, Cobain nosil na koncertech šaty, otevřeně bojoval za práva žen a menšin a do bookletu alba Incesticide napsal vzkaz, ať si jejich desky nekupují rasisté, sexisti a homofobové, protože je na koncertech nechce vidět.
Průvodce seattleskou mlhou: Od hymen po skrytou špínu
Pokud chcete zažít tu pravou syrovost a zároveň melodickou genialitu, zapomeňte na chvíli na ten potisk na tričku z H&M. Tady je to nejlepší z obou světů – to, co zbořilo hitparády, i to, co se skrývalo na B-stranách:
Velké hymny, které změnily svět:
- Smells Like Teen Spirit: Riff o čtyřech akordech, který zná každý kytarista do pěti minut od chvíle, kdy poprvé vezme nástroj do ruky. Cobain ji nenáviděl, protože z nich udělala mainstreamové hvězdy, ale ta energie je dodnes výbušná.
- Drain You: Kurtova nejoblíbenější písnička z alba Nevermind. Není tu klasické kytarové sólo, ale podivná mezihra plná zvuků pískajících hraček, která exploduje do neskutečného refrénu.
- Lithium: Dokonalá esence bipolární nálady. Tichá, bručivá basa Krista Novoselice ve sloce a naprosto živočišný, uřvaný refrén. Text o chlápkovi, kterému umřela přítelkyně a najde boha (a zešílí), je mrazivý a vtipný zároveň.
- Heart-Shaped Box: Tohle už není nablýskaný zvuk Nevermind. Zní to nemocně, temně, kytara skřípe a vrže. Nádherná, až fyzicky bolestivá skladba plná podivných anatomických metafor o toxické lásce.
- Something in the Way: Temná, akustická tečka. Kurt ji nahrával ležící na zádech v potemnělém studiu s rozladěnou kytarou. Absolutně depresivní a nádherné.
Skryté klenoty a syrová špína:
- Aneurysm: Absolutní koncertní bestie a pravděpodobně jedna z nejlepších věcí, co kdy nahráli (vyšla jako B-side). Začíná to neklidným, bublajícím intrem a refrén „Love you so much it makes me sick“ je esencí Cobainova pohledu na lásku.
- School: Výlet do úplných začátků na debutovém albu Bleach. Má jen pár veršů textu, ale ten kytarový riff je těžký jako olovo. Kurt se tu s brutální ironií trefuje do středoškolské mentality tehdejší grungeové scény.
- Lounge Act: Skrytá perla z Nevermind. Většina pozornosti jde na kytary, ale tady vládne fantastická, pulzující basová linka. Kurtův zpěv na konci graduje do takového řevu, že vás z toho fyzicky bolí v krku.
- Milk It: Pokud si myslíte, že Nirvana hrála jen chytlavé refrény, tohle vás z alba In Utero vyvede z omylu. Čistý noise-rock. Kakofonie, disharmonie, naprosto nepředvídatelná a agresivní.
- Sappy: Skladba s obrovským popovým potenciálem, kterou Kurt předělával v různých studiích několik let. Je to perfektní ukázka toho, jak uměli vzít chytlavou melodii a utopit ji v temnotě.
Epický konec:
- Where Did You Sleep Last Night (MTV Unplugged): Stará folková píseň, kterou Nirvana zahrála na akustickém koncertě pár měsíců před Kurtovou smrtí. Ten moment na úplném konci, kdy Kurt přestane hrát, nadechne se, podívá se někam do neznáma a pak vyřve poslední tón, zní dodnes, jako by se na vteřinu zastavil čas.
Legenda, která shořela příliš rychle
Nirvana trvala jen zlomek toho, co giganti jako Rolling Stones nebo U2. Skončila náhle, tragicky a brutálně v dubnu 1994, kdy tíha slávy, drogová závislost a vnitřní démoni dohnali Kurta Cobaina k sebevraždě.
Ale to, co po sobě těch pár let zanechala, nezmizí. Zbavila hudbu umělotiny a vrátila jí zpátky upřímnost, špínu a emoce. Dave Grohl se nakonec přesunul za mikrofon, založil Foo Fighters a stal se nejmilejším chlápkem v rocku, ale bubny Nirvany v sobě nesou jeho nejživočišnější energii.
Takže až si zítra obléknete to černé tričko se žlutým smajlíkem, vzpomeňte si, že to není jen „cool vintage design“. Je to znak kapely, která se odmítla přetvařovat, omylem rozkopla dveře do mainstreamu a naučila miliony ztracených dětí, že je naprosto v pořádku cítit se občas pod psa.
Pokud jste dočetli až sem a tenhle hudební výlet do devadesátek vás bavil, budu moc rád, když mou tvorbu podpoříte drobným příspěvkem na virtuální kávu. Seattle je sice hlavně o flanelu a kytarách, ale bez pořádné dávky kofeinu by se o něm psalo o dost hůř. Díky za každou podporu a za to, že čtete!
