Skrytý klenot Skotska: Ostrov Kerrera zažil krvavý masakr i éru RAF. Dnes je oázou klidu

Hned naproti rušnému skotskému Obanu leží ostrov Kerrera, kde se zastavil čas. Místo bez aut a davů turistů nabízí absolutní ticho, temnou historii zříceniny Gylen i oázu lidské důvěry v malém samoobslužném krámku.

Když se řekne Oban, každý, kdo někdy cestoval po západním pobřeží Skotska, si vybaví pulzující přístavní město. Je to rušná „brána k ostrovům“, plná obrovských trajektů, turistů, stánků s fantastickými mořskými plody a všudypřítomného křiku racků.

Jenže stačí udělat doslova pár kroků stranou a narazíte na svět, který jako by uvízl v čase.

Přímo naproti Obanu totiž leží Isle of Kerrera. Ostrov, který město chrání před bouřemi z Atlantiku, ale přitom na něj drtivá většina turistů trestuhodně zapomíná.

A je to vlastně dobře. Právě díky tomu si tenhle kousek pevniny zachoval naprosto neuvěřitelnou atmosféru, kterou jinde budete hledat jen těžko.

Cesta k absolutnímu tichu začíná už na pevnině. Můžete jet autem i autobusem, ale mnohem větší kouzlo má vydat se k přístavišti Gallanach z Obanu pěšky. Je to nádherná, klidná trasa, která se klikatí mezi sytě zelenými kopečky a pomalu vás připravuje na to, že civilizaci necháváte za zády.

Samotný přejezd na Kerreru je kapitola sama pro sebe. Nečekejte žádný obří kolos, do jehož útrob najíždějí karavany. Místní trajekt je roztomilá malá lodička, do které se vměstná dvanáct lidí. Funguje to jednoduše – kdo dřív přijde, ten dřív jede.

Cesta přes úžinu trvá sotva pár minut, ale právě omezená kapacita plavidla funguje jako geniální filtr. Na ostrově se díky tomu nesetkáte s davy, v podstatě tu nejezdí auta a okamžitě vás obejme tak hluboké ticho, že slyšíte jen šumění moře, vítr a občasné zabečení ovcí.

Z rušného města jste se během chvilky teleportovali do naprosté divočiny.

Když dnes procházíte touhle tichou pustinou, jen stěží si představíte, že se právě tady kdysi přepisovaly evropské dějiny a umírali panovníci. Kerrera v sobě ale nese ozvěny více než dvoutisícileté, občas pěkně temné historie.

Všechno to začalo v roce 1249, kdy se tu utábořil skotský král Alexandr II. Vzal si tehdy do hlavy, že z područí Seveřanů získá zpět západní ostrovy. Legenda praví, že krále v noci navštívili duchové tří světců (mimo jiné i svatý Kolumba) a varovali ho, aby na ostrov vůbec nevstupoval.

Ambiciózní panovník ale na duchařské historky nedal a vylodil se.

A jak už to ve skotských mýtech chodí, varování se nevyplácí brát na lehkou váhu. Král Alexandr dostal záhadnou horečku a v zátoce Horseshoe Bay, kolem které dnes vede turistická stezka, zakrátko zemřel.

Místo, kde vydechl naposledy, se dodnes jmenuje Dail Righ neboli Královo pole.

Dnes už tu sice králové neumírají, ale ostrov vás dokáže otestovat jinak. Svým pověstným počasím. Celou okružní trasu zvládnete pohodlně pěšky za jeden den, ale musíte být připraveni na vše. Předpověď na můj výlet zněla jasně. Nespadne ani kapka. Realita? Pršelo celý den.

Ve Skotsku vás to sice nesmí překvapit, ale v tomto případě jsem za ten „omyl“ meteorologů blahořečil nebesům. Na teploměru totiž svítilo asi 15 stupňů, ale vzduch byl tak nasycený vlhkostí a těžký, že mi bylo hrozné vedro.

Jakýkoliv pokus navléct na sebe nepromokavou bundu by se rovnal dobrovolnému vstupu do mobilní sauny. Déšť tak fungoval jako dokonalá a nesmírně osvěžující sprcha, díky které se ty kilometry šlapaly s úsměvem na tváři.

Olověná obloha a těžké dešťové mraky navíc zafungovaly jako ta nejlepší možná kulisa pro to, co mě čekalo na jižním cípu ostrova. Právě tam se totiž na dramatickém, strmém útesu přímo nad burácejícím mořem tyčí zřícenina Gylen Castle, před kterou mi navíc zapózovaly ovce. Jako by je to někdo učil…

Když ovšem pod hradem stojíte, skály, vyrůstající drsně a prudce od mořské hladiny, v člověku probudí hluboký respekt. Působí mnohem mohutněji a majestátněji, než by napovídala jejich nadmořská výška v mapě. A samotný hrad? Jeho minulost by vydala na krvavý hollywoodský trhák.

Postavil ho klan MacDougallů v roce 1582, ale jeho sláva trvala pouhých 65 let. Během občanské války v roce 1647 jej oblehla armáda fanatických covenanterů pod velením generála Davida Leslieho. Ačkoliv název Gylen pochází z gaelštiny a znamená „Hrad pramenů“, kvůli neobvyklému suchu obráncům brzy došla voda.

Když jim útočníci slíbili, že pokud se vzdají, ušetří jejich životy, vyhladovělá posádka brány otevřela.

Byla to fatální chyba. Covenanteři slovo nedodrželi a zmasakrovali naprosto všechny. Přežil údajně jen jediný kojenec, budoucí vůdce klanu John MacDougall. Hrad byl do základů vypálen a už nikdy se z něj nestalo nic víc než ta uhrančivá, temná zřícenina proti nebi, kterou tam v doprovodu zvědavých ovcí můžete obdivovat dnes.

Při pohledu na dnešní idylku se tomu těžko věří, ale Kerrera má za sebou ještě jednu, o poznání modernější válečnou kapitolu. Během druhé světové války byste tu ono opěvované ticho hledali marně.

Na severním cípu ostrova v zátoce Ardantrive Bay totiž vyrostla jedna z nejdůležitějších základen britského Královského letectva (RAF) pro hydroplány.

Zatímco dnes záliv brázdí osamělé plachetnice, tehdy odtud s ohlušujícím řevem startovaly obří čtyřmotorové létající čluny Short Sunderland. Vydávaly se na nekonečné a vyčerpávající protiponorkové hlídky nad divokým Atlantikem, aby chránily spojenecké konvoje.

Ostrov se tehdy hemžil mechaniky a vojskem, po kterých tu dnes zbylo jen pár betonových ruin zarostlých trávou. O to silnější je uvědomění, jak milosrdně si příroda a klid dokázaly vzít tohle místo zpět.

Po takhle ponuré historii působí až neuvěřitelně, s jakou noblesou a vřelostí se o ostrov stará jeho současná komunita. Trvale zde žije jen zhruba šedesát až sedmdesát lidí, ale pro unavené poutníky dokázali vybudovat hotovou oázu.

Uprostřed pastvin se před vámi jako pohlazení po duši zjeví Kerrera Tea Garden, kde si po dlouhém šlapání můžete dát skvělou kávu, domácí limonádu nebo něco sladkého na zub.

To nejkrásnější překvapení na vás ale čeká těsně nad přístavem. Stojí tam malý modrý dřevěný domeček. Je volně přístupný a uvnitř funguje samoobslužný krámek se suvenýry, vychlazenými nápoji, nanuky či masnými výrobky přímo z místních farem.

Nikdo vás tu nehlídá, není tu žádná prodavačka ani kamery. U vchodu prostě leží obyčejný sešit, kam zapíšete, co jste si z polic vzali, a vedle něj je kasička, do které vhodíte peníze.

V dnešním cynickém světě je tahle čistá důvěra v lidskou slušnost pohlazením po duši. Ačkoliv jsou takzvané „honesty boxes“ (kasičky důvěry) rozeseté po celém skotském venkově a pro místní představují naprosto běžnou součást života, pro Středoevropana je to stále fascinující úkaz.

Je to důkaz, že tam, kde je život o něco drsnější a lidé k sobě mají blíž, pořád fungují hodnoty, které jsme my v našem zrychleném světě už občas ztratili.

Kerrera tak není jen ostrovem nádherné přírody, starých keltských legend a krvavé historie, ale i místem, ze kterého odjíždíte s pocitovou jistotou, že svět je ještě pořád v naprostém pořádku.

Pokud vám mé cestovatelské reportáže dávají smysl, baví vás toto pravidelné odhalování nádherných koutů světa a sdílíte můj názor, že ta nejlepší místa neleží v přeplněných letoviscích, ale tam, kde se nedá dojet autem a kde káva voní z malé čajovny uprostřed pastvin, budu moc rád za vaši podporu. Díky, že to čtete a že v tom lítáte (a plujete) se mnou!