Článek
Představte si ten naprosto dokonalý obraz neohroženého státníka, který pevně třímá kormidlo naší zahraniční politiky.
Ministr zahraničí Petr Macinka sedí na začátku dubna ve studiu internetové televize XTV a s výrazem nekompromisního ranaře, kterému by mohl závidět i vyhazovač z nočního klubu třetí cenové skupiny, slibuje, že prezidentu Petru Pavlovi pořádně přistřihne křídla.
Žádné Valné shromáždění OSN v září, žádný klíčový summit NATO v červenci. Přes to prostě nejede vlak. „Jde o princip!“ hřímal tehdy do mikrofonu s takovou vervou, jako by byl sám výhradním majitelem českých státních hranic, vrchním klíčníkem od vládní letky a jediným arbitrem toho, kdo smí a nesmí dýchat mezinárodní vzduch.
Sledovat tohle napařování bylo už tehdy úsměvné, ale to jsme ještě netušili, jaká komedie z toho nakonec vzejde.
„Lídr opozice“ jako fackovací panák
K pochopení celé této absurdní frašky je potřeba se podívat na to, jak současná vládní garnitura s Hradem vlastně zachází. Vládní koalice, a zdaleka to nejsou jen Motoristé v čele s Petrem Macinkou, ale velmi ochotně a hlasitě se k tomu přidává i zbytek Babišova kabinetu, se totiž z nějakého důvodu rozhodla, že z hlavy státu udělá nepřítele číslo jedna.
Protože prezident nepodepisuje vládní nápady se zavázanýma očima a občas si dovolí mít vlastní názor, byl okamžitě onálepkován jako „lídr opozice“.
Je to mimochodem naprosto geniální ukázka politického překrucování pojmů. Když se vám nelíbí, že ústavní činitel dělá svou práci a plní svou kontrolní roli, prostě ho označíte za opozičníka a tváříte se, že s ním tudíž nemusíte vůbec jednat.
A lídr opozice přece nebude jezdit reprezentovat suverénní stát na ty nejprestižnější světové summity. Pan ministr Macinka tak měl zřejmě pocit, že našel naprosto ideální příležitost, jak předvést své politické svaly, zavděčit se premiérovi a ukázat Hradu, kdo je v této zemi skutečným pánem.
Pasoval se do role strážce brány, přes kterého neprojde ani myš, natož prezident republiky.
Srážka s realitou a hraběcí milost
Střih. Posuneme se o pár týdnů dopředu a velká ramena najednou splaskla takovou rychlostí, že to muselo být slyšet až do sídla OSN v New Yorku. Babišova vláda se v pondělí sešla a naprosto poslušně odkývala, že delegaci na zářijové Valné shromáždění nepovede nikdo jiný než právě onen „lídr opozice“ Petr Pavel.
A co na to ten samý Petr Macinka, který ještě na jaře stavěl nepřekonatelné diplomatické barikády a bil se v prsa, že nepovolí z principu? Svůj kapitulantský obrat o 180 stupňů shrnul do jednoho jediného, naprosto kouzelného slova: „Velkorysost“.
To zkrátka nevymyslíte ani v tom nejdivočejším satirickém scénáři. Z klukovského trucování a snahy hrát si na největšího alfa samce české zahraniční politiky se vyklubal solidní diplomatický trapas.
Pan ministr si na vlastní kůži vyzkoušel, že dělat drsného vyhazovače u dveří mezinárodních summitů nefunguje v reálné politice a v mantinelech české ústavy tak hladce jako v pohodlném křesle během internetových rozhovorů ve spřátelených „médiích“.
Místo toho, aby jako chlap prostě přiznal, že přestřelil, že mu došly argumenty a že prezidenta mezinárodně izolovat zkrátka nelze, snaží se teď ze své do očí bijící prohry vybruslit s pompou absolutního monarchy. Tváří se jako dobrotivý vladař, co se zrovna u snídaně slitoval nad zlobivým poddaným a hodil mu kostku cukru.
Macinka se sice ještě snažil situaci zachránit vyprávěním o tom, jak si s Hradem vyměnil několik dopisů, protože pan prezident „tam moc chce jet“, a jak museli s panem prezidentem diskutovat, „co tam bude říkat“.
Představa, že ministr zahraničí cenzuruje a schvaluje projevy přímočarému bývalému generálovi NATO, je sice roztomilá, ale všem je asi jasné, jak taková diskuse v reálu probíhala.
Nazvat vlastní politickou prohru velkorysostí je sice zoufalé, ale vlastně je to pro pozorovatele ohromně zábavné. Připomíná to malého kluka na pískovišti, který dostane facku, rozbrečí se, utíká k mamince, ale přes rameno ještě volá: „Stejně jsem tě nechal vyhrát!“
Lekce z ústavy v přímém přenosu
Zlatým hřebem této vládní frašky byl pak samotný prezident, který Macinkovu hru na uraženou ješitnost odmítl hrát. S ledovým klidem rovnou nakráčel přímo na pondělní jednání vlády.
Nepřišel tam ovšem děkovat za ministrovu milostivou velkorysost, ale přišel suše říct svůj pohled, že podle ústavních zvyklostí zkrátka kabinet nemá žádnou pravomoc určovat, zda prezident smí, nebo nesmí zastupovat zemi navenek. Nabídl tak rychlokurz fungování státu přímo v jeho vlastním zasedacím sále.
A to nejlepší nás teprve čeká. Před námi je totiž druhé kolo v podobě klíčového červencového summitu Severoatlantické aliance, který se koná už za dva týdny. Tam vláda prezidenta Pavla navzdory všemu stále blokuje.
Petr Macinka se tak definitivně chytil do pasti své vlastní silácké pózy. Pokud zkusí znovu napnout své diplomatické svaly a zakázat bývalému nejvyššímu vojenskému představiteli Aliance účast na jejím summitu, bude v očích spojenců za malicherného mstitele, který si bere bezpečnost vlastního státu jako rukojmí k vyřizování domácích účtů.
A pokud za dva týdny opět potichu sklopí zrak a po dalším ústavním políčku zase ustoupí, budeme se moci jen těšit na to, jakou další bohatou nálož jeho nekonečné vládní „velkorysosti“ nám na tiskové konferenci předvede.
Sledovat ministry, jak si před kamerami hrají na neohrožené pány světa, aby vzápětí své prohry, srážky s ústavní realitou a neschopnost domyslet následky vlastních slov maskovali za hraběcí velkorysost, vyžaduje občas pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl, baví vás toto pravidelné rozkrývání vládního pozérství a sdílíte můj názor, že diplomacie se nedělá nabubřelým trucováním na pískovišti a kádrováním vlastní hlavy státu, budu moc rád za vaši podporu. Slibuji, že váš příspěvek nepoužiji na letenky do New Yorku ani na nákup kapesníků pro ubrečené vládní siláky, ale půjde čistě na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abychom tu společně mohli těmto absurditám čelit i dál. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!
