„Vtipy“ o pouti Romů na olomoucký Kopeček odhalují český rasismus. Bazilika nezmizí, pouť je tradicí

Už v sobotu 13. června se koná na Svatém Kopečku v Olomouci velká a tradiční akce. Konkrétně Romská pouť, která se s výjimkou období pandemie koronaviru koná každoročně od roku 1998.

Součástí pouti bude i hudební a divadelní představení romských skupin. Samozřejmě dojde také na mši v bazilice Navštívení Panny Marie. Dorazí stovky Romů z Moravy, Čech, Slezska i Slovenska.

O celé události s předstihem informoval Olomoucký deník jak na svém webu, tak na sociálních sítích. A reakce? Inu, opět se ukázaly česká malost, xenofobie a rasismus na jednom místě.

Jen facebookový příspěvek z 10. června se dočkal z drtivé většiny smějících se emotikonů v reakcích. A komentáře? Jsou jich stovky, drtivá většina naprosto nechutná. Rádoby vtipálci svými rádoby vtipy odhalili zmíněný rasismus. Černý humor? Do toho to má daleko.

Příklady? Automaticky najdeme komentáře s předsudky. Takže se někteří „vtipní“ jedinci ptají, co Romové tentokráte ukradnou, rovnou počítají s nárůstem kriminality.

„Nefakčenka už mají větší práva než pracující občan. To abych se tam bál projet, aby mi za jízdy nezmizelo autorádio a kola. Pozor na cenné kovy. A bacha, aby ten Svatý Kopeček nerozebrali. Je tam nějaké zlato nebo měděné okapy? A bude tam stánek s nabídkou pracovních míst?“ stojí v diskusi.

Podobných a horších bylo mnoho. A to jsem je už rovnou opravil, jelikož z nich kromě „inteligence“ sálala i neuvěřitelná „znalost“ českého jazyka. Jak se říká, co je pro české „vlastence“ horší než diktát z Bruselu? Diktát z češtiny.

Tato laciná a ubohá snaha kopnout si do lidí, kteří se prostě jen chtějí sejít na tradiční pouti a pomodlit se, bohužel není ojedinělým výkřikem do tmy. Je to jen další variace na stále stejnou písničku.

Ti samí lidé, kteří se dnes v komentářích popadají za břicho nad „vtipy“ o ukradených okapech na Svatém Kopečku, si včera vylévali zlost na ukrajinských matkách s dětmi prchajících před válkou a zítra budou na sítích bránit republiku před neexistujícími hordami islámských migrantů.

Stal se z toho univerzální národní sport. Jakmile je někdo trochu jiný, mluví jiným jazykem nebo má tmavší pleť, stává se automaticky hromosvodem pro frustrace těch, kterým se v životě nedaří tak, jak by si představovali.

A do tohoto sudu střelného prachu navíc s železnou pravidelností přilévají olej politici. Zářným příkladem je Tomio Okamura a nekončící kampaň jeho SPD. Strana, která si udělala z vyvolávání strachu byznysplán, roky tiskne plakáty varující před migranty a slibuje tvrdou ruku na takzvané „nepřizpůsobivé“.

Když pak vysoký politik legitimizuje rasismus z parlamentního pultíku nebo z billboardu u dálnice, dává tím internetovým hrdinům pocit, že jejich nenávist je vlastně normální a správná. Není. Je to jen obyčejné podněcování k nesnášenlivosti.

Když pak čtete ty knížecí rady o tom, jak by Romové měli „prostě začít makat a chovat se slušně“, musíte se ptát, kolik z těch komentujících by zvládlo žít v jejich kůži.

Představte si, že se narodíte do světa, kde vás okolí nenávidí dřív, než vůbec stihnete nastoupit do první třídy. Tento problém u nás má hluboké systémové kořeny.

Stačí si vzpomenout na přelomový a pro Českou republiku ostudný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva z roku 2007 v případu D. H. a ostatní proti České republice. Soud tehdy jasně na podložených datech konstatoval, že české úřady systematicky a neoprávněně zařazovaly romské děti do takzvaných zvláštních škol.

Systém nad těmito dětmi zlomil hůl už v šesti letech. A i když se od té doby legislativa změnila, předsudky zůstaly zažrané hluboko v nás. Romské dítě musí ve škole často překonávat nejen sociální bariéry, ale i apriorní nedůvěru učitelů.

Když tuto překážkovou dráhu zvládne, narazí na další zeď v dospělosti. Zkuste si s typicky romským jménem a snědší pletí pronajmout byt. Výsledek? „Už je obsazeno.“ Zkuste si najít slušnou práci v kanceláři nebo ve službách. Výsledek? „My se vám ozveme.“

Pokud v takovém toxickém prostředí vyrůstáte od narození a narážíte na zavřené dveře jen kvůli svému původu, je naprosto logickým a psychologicky pochopitelným důsledkem, že ztratíte motivaci.

Proč byste se měli snažit hrát podle pravidel společnosti, která vám už dopředu dala najevo, že o vás nestojí a že vás vždycky bude považovat za zloděje autorádií?

A přesto všechno tu máme celou řadu Romů, kteří tento začarovaný kruh dokázali prorazit a ukázali, že talent a píle barvu pleti neznají. Stačí se podívat na novináře a spisovatele Patrika Bangu, který za svou syrovou autobiografickou knihu Skutečná cesta ven získal prestižní cenu Magnesia Litera.

Nebo na jeho bratra, uznávaného hudebníka a skladatele Radka Bangu. Máme tu nesmírně talentovaného a oceňovaného herce Jana Cinu, který už v minulosti přiznal, že kvůli tomu, že má otce Roma, narazil při hledání bydlení.

Zmínit se sluší i dlouholetého a respektovaného reportéra České televize Richarda Samka, jenž si při „vlastenecké“ demonstraci rovněž vyslechl své.

Ti všichni museli na své cestě za úspěchem vynaložit dost možná dvakrát více úsilí než my ostatní. Museli překřičet přesně ty předsudky, které se dnes v tak hojném počtu objevují pod článkem o poutnících na Svatém Kopečku.

Možná by stálo za to, kdyby ti vtipálci z Facebooku na chvíli zvedli oči od klávesnice a uvědomili si, že největší ostudu této zemi nedělají Romové na modlitbách, ale oni sami svou ubohou a zapšklou nenávistí.

Sledovat lidi, jak si s plným břichem a z pohodlí domova vylévají své osobní frustrace na těch, kteří to mají ve společnosti objektivně nejtěžší, vyžaduje občas pořádně silný žaludek. Pokud vám mé glosy dávají smysl, baví vás toto pravidelné rozkrývání české malosti a sdílíte můj názor, že rasismus a hloupé předsudky do moderní společnosti nepatří, budu moc rád za vaši podporu. Slibuji, že váš příspěvek nepoužiji na sponzorování populistických kampaní plných strachu, ale půjde čistě na kávu a udržení mé opotřebované klávesnice v chodu, abychom tu společně mohli těmto absurditám čelit i dál. Díky, že to čtete a že v tom lítáte se mnou!