Článek
Představte si situaci. Soused vám otevřeně vyhrožuje, že vám do obýváku hodí výbušninu a zničí váš majetek. Vaše logická reakce by pravděpodobně byla ta, že zavoláte policii a posílíte zámky u dveří. V paralelním vesmíru hnutí SPD byste však k onomu sousedovi zašli a pokorně ho poprosili, zda by vám neprodal levnější uhlí do kamen.
Postoje Tomia Okamury a jeho stranických kolegů k dovozu ruských energií už totiž překročily hranici běžného politického populismu a dostaly se do fáze otevřeného hazardu s národní hrdostí i bezpečností.
Morální bankrot v přímém přenosu
Základním kamenem suverénního státu je schopnost hájit své občany a své firmy. Pokud cizí mocnost, kterou je v tomto případě Ruská federace, vyhrožuje českým podnikům útoky raketami JARS či Iskander, musí jít veškeré úvahy o byznysu stranou.
Reakce představitelů SPD je však z morálního hlediska naprosto mrazivá. Tomio Okamura, jehož vyjádření citují Novinky, alibisticky utrousí, že vyhrožování je špatně, aby jedním dechem dodal, že je mu vlastně jedno, odkud suroviny jsou, hlavně když ušetříme. Tím fakticky říká, že česká národní bezpečnost má cenovku, kterou lze snadno podlézt.
Jaroslav Foldyna jde ještě o krok dál a aplikuje klasickou rétoriku obviňování oběti. Podle něj si za výhrůžky můžeme sami, protože pomáháme napadené Ukrajině. Jeho recept na mír spočívá v tichém sklopení hlavy a strpění agrese, jen abychom si Moskvu nerozhněvali.
Toto není pragmatismus. Toto je absolutní rezignace na jakékoliv hodnoty a morální kompas. Obchodovat se státem, který na vás míří raketami, není oboustranně výhodný byznys, ale výpalné placené diktátorovi.
Fakta versus pohádky o levném plynu
I kdybychom na chvíli zcela zavřeli oči nad morální zrůdností takového obchodu a přistoupili na cynickou hru s cílem ušetřit za každou cenu, argumentace SPD se hroutí jako domeček z karet při střetu s tvrdými daty.
Předně jde o pouhý přelud zlevnění. Jak správně podotýkají i političtí konkurenti z hnutí ANO, například vicepremiér Karel Havlíček pro Seznam Zprávy, návrat k ruským dodávkám by ke zlevnění pro koncové zákazníky vůbec nevedl.
Cena energií se tvoří na evropském trhu. Ruský plyn by k nám navíc proudil s obrovským geopolitickým rizikem. Moskva již v minulosti opakovaně dokázala, že kohoutky utahuje a povoluje nikoliv podle tržních pravidel, ale podle svých politických a vojenských potřeb.
Dále sledujeme účelové zavírání očí před realitou. Poslanec Miroslav Ševčík sice tvrdí, že sankce Rusům pomáhají, ale zprávy Světové banky i nezávislých ekonomů mluví jasně. Ruská ekonomika krvácí, přichází o příjmy z exportu a její dlouhodobý výhled se dramaticky zhoršuje.
Argumentace tím, že celá Evropská unie bere suroviny z Ruska, je pak jednoduše lživá premisa. Evropa se od ruských fosilních paliv odstřihla s rychlostí, kterou ještě před pár lety mnozí považovali za nemožnou.
Slevová akce na suverenitu
Hnutí SPD se snaží voličům namluvit, že existuje zkratka k levnějšímu životu, která spočívá v ignorování války a mezinárodních hrozeb. Je to ale past.
Kdo vymění své morální hodnoty a bezpečnost za příslib levného plynu, nakonec nebude mít ani hodnoty, ani bezpečnost, a už vůbec ne levný plyn. Stane se pouze vydíratelným vazalem, který při první příležitosti obětuje vlastní firmy, jen aby agresor na chvíli odvrátil zrak. A to je cena, kterou by sebevědomá Česká republika nikdy neměla být ochotna zaplatit.
Pokud vám moje nezávislé glosování tohoto politického bizáru dává smysl, budu moc vděčný za podporu. Sledovat tohle handlování s národní bezpečností a poslouchat pohádky o levném plynu vyžaduje silný žaludek. Každý příspěvek na údržbu mých nervů proto upřímně uvítám. A kdo ví, třeba se z toho časem taky naučím tu správnou pózu se sklopenou hlavou, abych si u agresivního souseda usmlouval slevu na uhlí! Díky, že mě čtete.
