Článek
Dobře, za ideálního rodiče se určitě nepovažuji, i když by se tak z nadpisu mohlo zdát. Montessori výchova mi ale dává příležitost jako rodič neselhávat. Naopak každý den je příležitostí pro nové úspěchy na poli rodičovství.
Jako Montessori rodič jsem zodpovědná jen za to, co skutečně mohu ovlivnit. Mezi moje úkoly a povinnosti tak například patří mít uklizenou domácnost, každou věc na svém místě. Pokud jde o dítě, musím mu připravit pokoj tak akorát plný věcí, které ho budou rozvíjet. Ale nemusím uklízet za dítě! Naopak od chvíle, kdy se naučilo chodit, ho zapojuji do udržování pořádku a postupně mu předávám odpovědnost za jeho kousek prostoru.
Nemám odpovědnost ani za chování dítěte. Nemusím dítě opravovat, aby se chovalo zdvořile. Tedy připomínat mu, aby zdravilo, děkovalo, používalo kapesník 1), slušně stolovalo, apod. Jdu mu příkladem, chovám se slušně a zdvořile i k němu, nezapomenu mu poděkovat. V každé chvíli si uvědomuji, že mě dítě vidí, a dělám vše pro to, abych neustále byla nejlepší variantou sebe sama. Místo toho, abych se rozčilovala, jak se moje dítě chová, kárala ho nebo trestala, osobnostně rostu a dítě roste vedle mne.
Dítě vlastně neučím vůbec. Nemusím stanovit den, kdy se bude učit barvy, čísla, držet tužku, a pak si s ním sednout a učit ho, než si zapamatuje potřebné znalosti. Musím jen připravit podmínky pro to, aby se dítě samo mohlo naučit všemu, co je přiměřené pro jeho věk (a nesmím zapomenout, že v Montessori výchově se všechno učí o pár let dřív než v klasické výchově). A pak musím být dítěti průvodcem a dle jeho aktuálního zájmu mu představovat jednotlivé věci. A pak už ho nechám, ať věci zkoumá a učí se jejich prostřednictvím. Jestli dítě bude třídit barvy, hledat hmatem v krabici stejné tvary nebo stavět růžovou věž, už není na mě. Organizovat každou minutu života v rámci času určeného ke hře si musí dítě samo.
Podobně na mě leží povinnost, aby bylo doma co jíst, musím přizvat dítě k chystaní jídla a umožnit mu co nejvíc se na přípravě svého jídla podílet. Ale jestli a kolik jídla sní, to už je na něm a jeho aktuálním pocitu hladu.
Nemusím za dítě rozhodovat ani v dalších otázkách, které si s ohledem na věk je schopné rozhodnout samo. Jdeme na procházku, mám s sebou čepici pro batole. Ale jestli je mu zrovna zima a bude mít čepici na uších? To je na něm (ostatně jak mám poznat, zda je mu zrovna teď teplo nebo zima?).
A s věkem je mojí odpovědností ještě míň. Výběr střední školy? Musím připravit podmínky, aby dítě mohlo zvládnout přijímací zkoušky i na to nejprestižnější gymnázium. A musím dítěti předat maximum možných informací, aby vědělo, co ho čeká, když si vybere konkrétní školu. Ale jestli je ta která střední škola v souladu s jeho intelektem, zájmy a přáním, to už je na dítěti. Dítě se musí rozhodnout, jakou školu si vybere a věnovat maximum času a úsilí, aby zvládlo přijímací zkoušky a následné studium.
Příkladů by se našlo ještě mnohem víc. Jako Montessori rodič prostě mám zodpovědnost za sebe, za to, jak se chovám, co dělám nebo nedělám, a musím dítěti připravovat co nejlepší podmínky, aby mohlo růst až na hranici svých možností. Kde se ale ta hranice nachází, je čistě věcí dítěte. Jinak řečeno, vůči dítěti mám zodpovědnost za proces, ne za výsledek. A buďme upřímní, jako rodiče můžeme udělat v rámci procesu maximum, ale výsledek stejně plně ovlivnit nemůžeme.
1) M. Montessori v jedné ze svých knih vzpomněla, jak dětem ukazovala použití kapesníku. Jednoho dne všechny svolala do kruhu, vytáhla z kapsy kapesník, a velmi tiše a maximálně zdvořile se vysmrkala. Děti byly nadšené, tleskaly jí a děkovaly, protože si uvědomovaly, že jim právě ukázala dovednost, která jim otevírá dveře mezi vyšší společenskou třídu.
