Článek
Ve sněmovně se čile debatovalo o návrhu na zrovnoprávnění homosexuálních svazků, pro který se vžila mediální zkratka manželství pro všechny. Argumenty zazněly různé. Některé stojí na pevnějších základech, některé se povážlivě vyklají a některé ani nejsou argumenty. Z pozice zastánce manželství pro všechny se zde vyjádřím ke třem, říkejme jim spíše promluvy, které mě při pročítání jednoho ze souhrnů rozpravy nejvíce překvapily.
Strašidlo neomarxismu
Poslankyně Nina Nováková (KDU-ČSL) to vzala pěkně od podlahy: „Někteří z nás to (manželství pro všechny) vnímáme skutečně jako realizaci neomarxistických myšlenek, které potřebují napadnout základní instituty. A ten základní institut je přirozená rodina a přirozené manželství.“ Jako bonmot možná, nálepka neomarxismu stále prodává, ale co tím básník chtěl říct? Buď se tady s námi poslankyně podělila o začarovaný kruh, že manželství pro všechny je neomarxistické, protože útočí na přirozenou rodinu a přirozené manželství, a potřebuje na ně útočit právě proto, že je neomarxistické, nebo neříká vůbec nic. Tedy kromě toho, že považuje dvě z našich sociálních institucí za přirozené, což je samo o sobě trošku protimluv, a taky toho, že má o ně obavy. Pokud jsou tyto obavy opodstatněné, bylo by fajn sdělit, v čem spočívají. To se ovšem nedozvídáme.
Nedalo mi to a raději jsem si pustil celý příspěvek do rozpravy v naději, že nějaké zdůvodnění zaznělo předtím či potom. Poslouchal jsem bedlivě několik minut, ale čím má manželství pro všechny ohrožovat „základní instituty“, jsem se nedozvěděl - ostatně jako vždycky. Když poslankyně zahájila po dlouhé přípravě publika neomarxistické nálepkování, pokusila se ho obratem vysvětlit svérázným výkladem jednoho z bodů Komunistického manifestu. Ten ovšem vysvětloval pouze, proč poslankyně považuje snahy o napadení rodiny za neomarxistické, ani náznakem z něj nevyplývalo, v čem tu má k nějakému napadení docházet. Začarovaný kruh se tak točí vesele dál.
Mám pochopení pro obavy o osudy našich rodin a manželství a souhlasil bych s tím, že jsou v ohrožení. Fyzickým i psychickým týráním, alkoholem a jinými drogami, otevřenou i latentní manipulací, citovým i silovým vydíráním, přiznanou i zatajenou nevěrou, všudypřítomným stresem. Mohl bych asi pokračovat, ale už teď mám o dobrých pět důvodů víc k obavám o naše rodiny a manželství, než nabídla autorka sněmovního bonmotu. K prevenci a léčení patologií, které ohrožují naše manželství a rodiny, doporučuji zaměřit se na ty stávající a reálné, ne vytvářet další a imaginární.
Bylo a bude
Poslanec Karel Haas (ODS) se zase nezdráhal ponořit pořádně do historie: „Manželství je staré několik tisíc let. Právníci si možná pamatují, když studovali právní historii, že první zmínka byla v Chammurapiho zákoníku, a to je řádově nějakých 1800 let před Kristem. A manželství je samozřejmě mnohem starší.“ Následně vypichuje, že manželství „je určené primárně k reprodukci lidského rodu“, čímž vrhá stín na všechny manžele, kteří z různých důvodů tohoto reprodukčního cíle nedosáhli.
Na začátku se přiznám, že vůbec nevím, z čeho dotyčný poslanec čerpá, když odhaluje „samozřejmě mnohem starší“ manželství, ale i kdyby manželství existovalo už deset tisíc let, do úvah nad stejnopohlavními sňatky nám to mnoho světla nevnáší. Manželství stejně jako ostatní sociální instituce mění své významy v prostoru i čase a cílem debatovaného návrhu není zrušení této letité instituce, ale realizace dalšího posunu.
V historickém kontextu rád používám přirovnání k volbám. Není tomu tak dávno, kdy ženy nemohly volit. Nějakou formu voleb známe přinejmenším od dob antických městských států, ale ještě koncem 19. století obecně platilo, že volby jsou institucí, která náleží jen mužům. Když nemáš čím houpat, kliď se z našich doupat. Když potom začala představa genderově exkluzivní politiky padat stát za státem, žádný společenský kolaps nenastal. Naopak se v budoucnu ukázalo, že mnohé ženy jsou politicky zdatnější než jejich mužští konkurenti.
Věřím, že manželství čeká stejný osud. Až se jednou přidáme do rodiny států, které otevřely manželství homosexuálům, najde se jistě mnoho stejnopohlavních párů, které budou instituci manželství dělat větší čest než některé stávající papírové svazky, za nimiž se skrývá pláč a skřípění zubů. U volebního práva žen jsme šli světu příkladem, tady už jde pomalu svět příkladem nám. Ale sledování příkladu, to nikdy nebyla naše parketa.
Malá domů
Do třetice tu máme Marka Výborného (KDU-ČSL), který se rozhodl odlehčit téma trochou fotbalu: „Debata není o právech, ale na prvním místě je o hodnotách. Manželství jako takové přece není právem. Kdybych to chtěl obrazně přirovnat, tak mám právo být fotbalistou FC Barcelona? To není právo, je to nějaká cesta, ke které se někdo, kdo má nějaký talent a nějaké možnosti a velmi často také štěstí, dostane.“ Každé přirovnání kulhá, to je stará vesta, ale tohle nemá ani nohy, natož aby koplo balón směrem k brance.
Pokud chceme pojímat manželství jako „nějakou cestu, ke které se někdo, kdo má nějaký talent a nějaké možnosti a velmi často také štěstí, dostane“, tak tu nemluvíme o široce rozšířené a využívané instituci, ale o privilegiu či nějaké formě zásluh. Tím dnešní manželství, zaplať pán Bůh, není. Když už teda na zelené trávě, tak manželství nepřipomíná angažmá v Barceloně, ale možnost vůbec hrát fotbal. No a já stále nevidím důvod, proč by si nemohly čutnout i stejnopohlavní páry. Ostatně měli jsme tu dobu, kdy byl fotbal mužským sportem… No, nerad bych se opakoval.
Slůvko závěrem
Žiju v manželství bezmála čtyři roky a hádám, že v následujících čtyřiceti letech projde mnohými zkouškami a možná se v něm rozbují některé z výše uvedených patologií. Mám se svou krásnou, schopnou a naslouchající ženou čtyři děti, z nichž tři mají to štěstí žít s námi. Všechny je chci chránit a ne vždy se mi to asi daří, ale tím posledním, co by naše společné životy ohrožovalo, je manželství stejnopohlavních párů. Otázka nestojí, jestli uchráníme tradiční pojetí manželství a rodiny, ale jak dlouho budeme ještě některým bránit, aby se vzali. A hlavně proč?
