Článek
„Ve školce je zapsáno 48 dětí do dvou věkově smíšených tříd. Třída v přízemí se jmenuje ježci, třída v prvním patře zajíci. Obě třídy jsou ve stálém kontaktu. Budova školky byla postavena v roce 1938, školka je v ní od roku 1954. V posledních letech prošla budova mnoha rekonstrukcemi. Školka je velice pěkná. Je vybavená množstvím pomůcek a hraček s orientací na přírodní materiály. V prostoru tříd máme i pomůcky a náčiní vybízející děti k pohybovým aktivitám.“ Toto jsem se dočetl na internetových stránkách Mateřské školy Charlese de Gaulla, ulice Charlese de Gaulla 832/18, 160 00 Praha 6 - Dejvice.
Nemám v oblibě slovo příběh. Rozplemenilo se tak, že stalo se floskulí. Dokonce na odborné přednášce auditorských technik při výběru vzorků k testování lektor hovořil o tom, že je třeba vědět, jaký byl příběh došlé faktury. Avšak vila č.p. 832/18 v bubenečské ulici Charlese de Gaulla na Praze 6 domem s příběhem je. A protože si v něm vedlejší roli zahráli moji rodiče a protože dne 27. 11. 2023 uplyne 71 let od vyhlášení rozsudku nad obžalovanými v Procesu s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským, pokusím se onen příběh převyprávět. Abychom nezapomněli.
Taťka (1928 - 1972) vystudoval na Karlově universitě farmacii s titulem PhMr. O dva roky mladší mamka (1930 - 2003) navštěvovala klasické gymnasium ve Vysokém Mýtě a poté Masarykovu státní školu zdravotní a sociální péče, Ruská ul., Praha 10. Zde dovolím si tři poznámky. Byť tuto školu absolvovala až po únoru 1948, její název se změnil později. Rudé právo 7. 3. 1950, kdy si Čechoslováci připomínali 100 let od Masarykova narození, na prezidenta Osvoboditele vzpomnělo článkem „Sté výročí Masarykova narození“, který byl otištěn i s fotografií na titulní stránce. Stať je ve stylu „Masaryk ano, ale…“ „Náš lid oceňuje velké dílo Masarykovo. S Masarykovým jménem je spjat významný úsek našich dějin. Ale tento úsek je již uzavřenou kapitolou“. Kdybych tyto věty pronesl při své maturitě v r. 1979, komisi bych uvedl minimálně ve zmatek. Poznámka druhá: Rodiče vyprávěli, že se jednalo o školu kvalitní a že základy medicíny studentkám zde přednášely lékařské kapacity tehdejší doby. Proto mně během první půle 70. let máti uměla vysvětlit, proč naše rodinná známá paní M. už nemá dvě dcery, ale syna a dceru. Pro méně chápavé: Absolvoval jsem krátkou a polopatickou přednášku o transsexualitě. „To si ještě pamatuju z Masaryčky,“ podotkla. To, co jsem se dozvěděl, se příliš nelišilo od základní informace, kterou dnes najdeme třeba na Wikipedii. Třetí poznámka pak budiž jedním z příkladů, jaká slabomyslná moudra hlásali soudružky a soudruzi, kteří tehdy byli u moci. V 50. letech maminka nemohla sehnat místo, které by odpovídalo její kvalifikaci. Byly tu problémy kádrové, neboť, jak se později dozvěděla, v jednom z pracovních posudků skvěla se poznámka, „měštka“. Protože její tatínek a můj dědeček byl prvorepublikovým apolitickým důstojníkem a tak, podle tehdejší čepičkovské logiky, střílel do dělníků. Druhý důvod však byl ten, že kdosi prohlásil, že za socialismu není sociálně potřebných, tak jaké sociální pracovnice? Kvalifikace sociální pracovník může mít uplatnění jen v kapitalistických zemích, kdy jedinec s tímto vzděláním rozdává nezaměstnaným žebračenky a nalévá jim do misek rumfordskou polévku.
Nyní však již zpět k onomu domu, či spíše vile v ulici Charlese de Gaulla. Je z konce 30. let a v době, o které píši, byli jejími obyvateli Ludvík Frejka alias Ludwig Freund (15. 1. 1904 - 3. 12. 1952) a jeho manželka Alžběta (Eliška) Frejková (1907 - 1990). Ve vile žily i děti Frejkových: Syn Tomáš (1932 - 2022) a dcera Hana Frejková (*1945). Tomáš byl z páně Frejkova prvního manželství.
Ing. Ludvík Frejka se narodil v Liberci. Pocházel z dobře situované židovské rodiny a vystudoval Vysokou školu obchodní v Berlíně a dva roky navštěvoval i londýnskou School of Economics. Oba jeho rodiče zahynuli v terezínském ghettu. On sám, jsa člen Komunistické strany Německa a od r. 1927 KSČ, strávil období 1939 - 1945 v londýnském exilu. Jeho oborem byla makroekonomie. Národohospodářské oddělení KSČ vedl již za První republiky. V emigraci pracoval rovněž v redakci anglického komunistického deníku Daily Worker. Po skončení války se vrátil do Československa a jakmile byl Gottwald zvolen prezidentem, jmenoval jej přednostou Národohospodářského odboru Kanceláře prezidenta republiky a byl rovněž tajemníkem Ústřední plánovací komise.
Bývaly doby, kdy jsem - mlád a nedovzdělaný - mezi „procesovanými“ z listopadu r. 1952 nerozlišoval. Byli to pro mě komunisté, kteří se poprali mezi sebou. Teprve díky poučenějšímu kamarádovi a po přečtení mnoha knih (namátkou: Arthur London - Doznání, Josefa Slánská - Zpráva o mém muži, Karel Kaplan - Mám, co jsem si zasloužil, Jan Rychlík - Československo v období socialismu, Václav Černý - Paměti 1945 - 1975…) jsem pochopil, že mezi 14 souzenými byli i osobně slušní lidé, jejichž hlavní chybou bylo, že uvěřili utopické teorii o beztřídní společnosti a odstranění vykořisťování, bídy a hladu. Jmenovat bych mohl např. Vladimíra Clementise, Rudolfa Margolia, Artura Londona a… Ludvíka Frejku.
Můj taťka ve vile, o které píši, bydlel. Tehdy se ulice jmenovala Na Piavě. V podkroví byly pokojíky pro služebnictvo, které se pronajímaly studentům. Jednoho dne táta s Ing. Frejkou promluvil a zeptal se jej, zda by nevadilo, kdyby do pokojíku, který obýval (kdysi byl určen pro šoféra), přivedl svoji snoubenku. „Když se máte brát a pokud se v těch 12 metrech směstnáte, proč ne,“ odvětil s úsměvem pan, resp. soudruh přednosta. Ve druhé větší místnosti bydleli dva studenti. Suterén obsadila rodina Pacákova (domovníci) a obyvatelkou vily byla i hospodyně paní Durbajevová se synem - rovněž vysokoškolákem. Mezi personálem a mladými se tradovalo, že Ing. Frejka je slušný člověk, zatímco jeho manželka si - decentně řečeno - „váží koruny“, a proto podkroví pronajímá.
Státní bezpečnost Ing. Ludvíka Frejku zatkla 31. 1. 1952 a následovalo to, co popsal Arthur London v „Doznání“. Mučení v kolodějských kobkách a ruzyňských celách, nesmyslná a zdravé logice odporující obvinění ze sabotáže Dvouletky a první pětiletky a úkladů proti lidově-demokratické republice. „Dáme 11 špagátů a tři doživotí,“ utrousil Gottwald. Pro Frejku byl uchystán špagát.
„Tomáš, to víš, že se na něj pamatuju, mladej kluk, studoval vysokou školu,“ vyprávěla mamka. „Procesy? No, samozřejmě, uniknout tomu nešlo. Bylo to všude. Ale my byli mladí, spíš jsme plánovali, kam půjdeme večer na flám… Jen se nám zdály divný ty monotónní hlasy a to, že se všichni bez vytáček přiznávají. Jo, a Tomáš se zřekl otce, snad pro něj žádal i trest smrti.“ Tomu jsem odmítal uvěřit, vždyť tak daleko nešli ani nacisté po atentátu na Hitlera dne 20. 7. 1944. Pátral jsem v digitálním archivu Rudého práva a kde nic, tu nic. Až jednoho dne, po opětovném hledání, jsem tu hrůzu našel.
Rudé právo, 25. 11. 1952, strana 5, závěr třetího sloupce pod titulkem „Proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským“: „Syn obviněného Frejky Tomáš Frejka, poslal předsedovi státního sodu v Praze tento dopis: „Vážený soudruhu, žádám pro svého otce nejtěžší trest - trest smrti. Vidím teprve teď, že tento tvor, kterého nelze nazvat člověkem, protože v sobě neměl ani kouska citu a lidské důstojnosti, byl mým největším a nejzavilejším nepřítelem. Slibuji, že ať budu pracovat kdekoliv, budu vždy pracovat jako oddaný komunista a vím, že moje nenávist ke všem našim nepřátelům, zvláště pak těm, kteří přímo chtěli zničit náš stále bohatší a radostnější život, a hlavně nenávist k mému otci, mě bude vždy posilovat v boji za komunistickou budoucnost našeho lidu. Žádám, aby tento dopis byl předložen mému otci a případně také, abych sám abych mu to sám mohl říci.“
To, že se Tomáš Frejka zřekl svého tatínka a požadoval pro něj absolutní trest, mu nepomohlo. Vyloučili jej z vysoké školy, rodina byla vystěhována do pohraničí a ve vile se zřídila mateřská školka. Která je zde dodnes. Ludvík Frejka se pak přiznal takto: „Provinil jsem se tak těžce, že už předem přijímám jakýkoli rozsudek soudu jako spravedlivý trest z rukou československého pracujícího lidu.“ Spisovatel Čestmír Jeřábek ve svých pamětech „V zajetí stalinismu“ komentuje Urválkem a jinými řízené představení takto: „To, co se odehrává v Praze, je neuvěřitelná parodie na soudní proces. Všichni obžalovaní se přiznávají, všichni pronášejí pečlivě namemorované věty, které jim patrně byly dodány přímo z Moskvy. Člověku jde zrovna po zádech mráz…“ (část deníkového zápisu z 23. 11. 1952).
Počátkem r. 1990 mamka své vzpomínky na bydlení u Frejků sepsala, zřejmě je adresovala rozhlasu nebo televizi jako reakci na odvysílaný pořad o první půli 50. let. Cituji: „Sňatek jsme uzavřeli 2. 2. 1952 a někdy tou dobou byl Ing. L. Frejka zatčen v souvislosti s vykonstruovaným procesem „nepřátel socialismu uvnitř strany“, v jehož čele byl Rudolf Slánský. A tak jsme začátek společného života Na Piavě prožívali v atmosféře procesu, výslechů (velice ostudných a průběžně vysílaných v rozhlase), které se velice dotýkaly lidé kolem nás - ve vile. Jasně si pamatuji na den, kdy se v tisku objevilo veřejné prohlášení Tomáše Frejky, v němž se zříkal svého otce (zda byl donucen, či zda takto učinil spontánně - nevím), ze studia byl však vyloučen! Jak ubíhaly měsíce, ve vile začínala být stále podivnější, děsivá atmosféra. To ani neumím dost dobře popsat, snad spíše říci. Pak přišel den, kdy byl vyhlášeny rozsudky (nad „spikleneckým centrem“ - tak tomu říkali) - většinou tresty smrti. Rodina Frejkova byla odvezena, aby se rozloučila s otcem, rozsudky byly vykonány. Rodina zůstala bez otce! Bylo rozhodnuto, že rodina Frejkova (její zbytek) se má přestěhovat do pohraničí, z vily, že se vybuduje mateřská škola či jesle, majetek rodiny, že propadá státu a o bydlení ostatních (tj. i nás) se rovněž nějak rozhodne. A tak jsme všichni dostali náhradní ubytování. Já s mužem pěknou garsonku v Praze 2, Vojtěšská ul. Jako podnájemníci jsme až do této doby neměli žádnou šanci na dekret na byt a takto jsme z kruté, zrůdné a nestvůrné rodinné tragédie vlastně vyzískali nemožné a to nás celý život trápilo. A když po létech, nevím který a kolikátý „dýchánek“ tehdejšího stranického vedení uskutečnil „rehabilitaci“ zavražděných lidí, bylo nám už úplně nanic a přestali jsme věřit všem a všemu, kdo byli u moci, až do období Pražského jara.“
Mamku musím doplnit, neboť v době, kdy své vzpomínky psala (7. 1. 1990), mnohé vědět nemohla. Navíc její znalosti historie (na rozdíl od medicíny) byly - mírně řečeno - omezené. Jak říkala: „Za okupace na gymplu české dějiny neexistovaly, vykládali nám jen o Velkoněmecké říši. A po válce? To nám zase uložili, ať si v učebnici přeškrtneme slovo lůza a nadepíšeme dělnická třída.“
Alžběta (Eliška) Frejková (rozená Elisabeth Warnholtz) byla divadelní a filmová herečka německého původu. Byť z majetné rodiny (nebo právě proto?), zastávala vyhraněně levicové názory. V r. 1935 vstoupila do KSČ, působila v pražském Neues Deutsches Theater (dnes Státní opera Praha) a založila zde stranickou buňku. V r. 1939 emigrovala do Anglie. Tam poznala Ludwiga Freunda, čili Ludvíka Frejku. Manželství uzavřeli až v Praze v r. 1946. Snad jako jediná z příbuzných souzených uvěřila ve vinu svého manžela (mamka dokonce zaslechla nářek „náš táta zradil“). Její poslední návštěva manžela před jeho popravou probíhala v napjaté atmosféře. Pan Kaplan v knize „Mám, co jsem si zasloužil“ píše: „Nejdramatičtější průběh mělo setkání Ludvíka Frejky s manželkou. Snad jen ona jediná uvěřila ve správnost procesu a ve zradu svého manžela. Při loučení dala průchod svému zklamání, neboť svému manželovi vždycky věřila, dosud jí nikdy nelhal, a domnívala se tudíž, že nelže ani před soudem. Její loučení bylo provázeno velmi hlasitě pronášenými a dost hrubými výčitkami. Oba museli přítomní vyšetřovatelé vyvést.“
Přesto Alžbětě uvědomělý postoj nepomohl. Byla vyloučena z KSČ a odsunuli ji i s dětmi do Janova nad Nisou, kde pracovala jako dělnice v závodu liberecké Textilany. Malá odbočka: Soudruzi své nepřátele trestali tak, že jim nařídili, aby se stali příslušníky třídy, která v oné době měla být třídou privilegovanou, vládnoucí. Po rehabilitaci v r. 1963 bylo paní Frejkové členství ve straně navráceno. Budiž oceněno, že v r. 1968 z KSČ vystoupila. S režisérem Jiřím Frejkou příbuzná nebyla. Hrála však vedlejší role v několika českých filmech, jako např. „A pozdravuj vlaštovky“ (J. Jireš) nebo ve Vláčilově „Adelheid“ z r. 1969.
O Tomáši Frejkovi lze dohledat informace na www.iusp.org. IUSP = International Union for the Scientific Study of Population. Během Pražského jara odešel spolu se svojí ženou do Chile, později pobýval v New Yorku a v Mexico City. Zabýval se demografií a zemřel v USA dne 17. 4. 2022 ve věku 90 let. Měl-li noční můry ze zřeknutí se tatínka, nevím. Platí zde zcela jistě slova papeže Františka „Kdo jsem já, abych ho soudil?“ Máti to ve svých vzpomínkách napsala podobně: „Zda byl donucen, či zda takto učinil spontánně - nevím.“
Hana Frejková, herečka a zpěvačka, dosud žije v Londýně, kde se dne 17. 1. 1945 narodila. Herectví absolvovala na JAMU. Působila v souborech Divadla J. Průchy Kladně a pražského divadla Maringotka. Po r. 1989 hrála ve filmech „Zapomenuté světlo“, „Snowborďáci“ (role uklízečky) a „Hitler - vzestup zla“. Své vzpomínky zachytila v knize „Divný kořeny“ (nakl. TORST, 2007), kterou si budu muset přečíst.
Vztah Gottwald - Frejka byl přátelský. Kléma měl Frejku rád. V jedné z knih o procesu autor citoval prezidentův zděšený výrok: „Tak už i jeho zatkli?“ Avšak strach ze Stalina měl tak veliký, že kamarádu Ludvíkovi nepomohl. Karel Kaplan poznamenává, že ve Frejkovu vinu Gottwald nevěřil.
Rehabilitační komise. Císař a český král Ferdinand III. (1608 - 1657) dal svému synovi Leopoldovi (1640 - 1705) radu, která zněla přibližně takto: „Pokud musíš konat ale zároveň konat nechceš, ustav komisi.“ Soudruzi tento výrok pravděpodobně neznali, leč aplikovali jej přímo ukázkově. Po projevu N. S. Chruščova „O kultu osobnosti a jeho důsledcích“ (dle mého názoru si jím předplatil místo v očistci) bylo třeba konat v duchu hesla „Sovětský svaz - náš vzor“. Jenže konat měli ti, které lze označit za Stalinovy poskoky. Komise se ustavovaly přesně v intencích rady Ferdinanda III. Barákova komise (1956), Kolderova komise (1962 - 1963), Barnabitská komise (1963, týkala se slovenských buržoazních nacionalistů) a Pillerova komise (1968 - 1969). Zjistilo se mnohé, ba skoro vše. Závěry? Porušování socialistické zákonnosti, čo bolo, to bylo, rehabilitace straníků ano, ale bez větší publicity, obžalovaní se tak jako tak jistých trestných činů dopustili… V kursu dějin dělnického hnutí, který musel absolvovat před rokem 1989 každý vysokoškolák, nám na semináři mladší asistent sdělil o oné době asi toto: „Ano, bylo to porušování zákonnosti. Ale jmenujte mně západní politickou stranu, která uměla veřejně přiznat, že chybovala.“
Závěrem již jen tolik, že velké procesy s nepřáteli uvnitř stany proběhly ve většině lidově-demokratických států. Zjednodušeně řečeno, spouštěčem byla vedle Stalinovy patologické paranoi neposlušná Jugoslávie včele s J. B. Titem a bláhová myšlenka, kterou po jistou dobu razil i Gottwald, a to, že lze budovat socialismus po našem, že žádné kolchozy u nás nebudou. Albánie 1949, Koči Dzodze a spol., 1 trest smrti. Bulharsko: 1949, Trajčo Kostov a spol., 1 trest smrti. Maďarsko: 1949, László Rajk a spol., 3 tresty smrti. Polsko: Vładysław Gomułka, bez hrdelního trestu. Československo: 1952, Rudolf Slánský a spol., 11 popravených.
Z přehledu vplývá, že v Československu jsme byli suverénně nejaktivnější (11 špagátů). Odporné byly poznámky „židovského původu“ uváděné automaticky u většiny obžalovaných. Po 6 miliónech zavražděných Židů! Pokud jde o Rumunsko, i tam se velký proces připravoval. Ana Pauker (ministryně zahraničí), Vasile Luca a Teohari Georgescu byli sice v r. 1952 vyloučeni ze strany, poté zatčeni, vězněni a mučeni, avšak k velkému divadlu nakonec v zemi Dáků nedošlo. Hlavní kremelský režisér a divák narozený v Gori v březnu 1953 v Kuncevu umírá, a tak bylo možné divadelní repertoár pozměnit.
V jednom z nejlepších českých filmů „Božská Ema“ (J. Krejčík, 1979) plukovník rakouské tajné policie (J. Adamíra) oceňuje nádherný soprán Destinové (G. Beňačková) a poznamená, že císaři Vilémovi musela před usnutím zazpívat árii hraběnky z Mozartova Figara. Že jinak by Jeho Veličenstvo neusnulo. Já bych těm, co tvrdí, že před rokem 1989 u nás bylo lépe, vždy na dobrou noc nahlas přečetl z Rudého práva pasáž, kde Tomáš Frejka požaduje pro svého otce trest smrti. Ve filmu se Destinová (B. Turzonovová) při rozhovoru s plukovníkem, který jí nabízí vydání pasu s podmínkou spolupráce, ptá: „Je vinen ten, kdo podlehne podlé volbě anebo ten, kdo člověka před tuto volbu staví?“
Poznámka ke zdrojům: Písemné vzpomínky a vyprávění mé matky Dagmar Stirské, dále Karel Kaplan: „Mám, co jsem si zasloužil“ (© Karel Kaplan, 2022), Český rozhlas PLUS, pořad „Portréty“ věnovaný E. Frejkové (18. 6. 2015), Wikipedie, internet (např. https://iussp.org/en/tomas-frejka-1932-2022), Rudé právo - digitalizovaný archiv časopisů, Čestmír Jeřábek: „V zajetí stalinismu“ (Barriater & Principal, 2000).
Dnes mateřská školka
