Článek
V renesanční Itálii v 17. století vypadala manželství úplně jinak, než jaká jsou dnes. Láska nebyla pro vznik manželství potřeba. Bohatí měšťané vdávali dcery z jiných důvodů. Z rozumu. Kvůli obchodním vztahům, penězům, lepšímu postavení. Jedinou možností, jak z manželství uniknout, byla smrt. Ať už nešťastné manželky, nebo nehodného manžela. A tady se iniciativy chopila Italka Giulia Tofana.
Nešťastné manželky
Láska a manželství spolu nesouvisejí. Alespoň takový názor převládal mezi vysoce postavenými měšťany v Itálii. Výhodný sňatek mohl oběma rodinám zajistit bohatství, lepší obchodní vztahy, jedné z rodin zvučnější jméno. Postarší muži často hledali mladé, krásné ženy, které by je reprezentovaly. V Itálii se takovým ženichům žertovně říkalo „malattia dei vecchi stallieri“, volně přeloženo jako „choroba starých koní“. Takoví muži mívali peníze, moc, postavení a chyběl jim dědic, kterého měla zajistit mladá a krásná nevěsta. Sňatky z rozumu uvrhly do neštěstí nejednu mladou ženu. Někteří muži z vyšší společnosti byli krutí, své ženy bili, ponižovali je, vynucovali si plnění manželských povinností i poslušnost manželek ve všech ohledech. Kromě toho někteří manželé často udržovali hned několik mimomanželských poměrů, kterými se nijak netajili a své ženy tím veřejně ponižovali.
Žena v 17. století neměla možnost požádat o rozluku, tehdejší formu rozvodu, a manžela legálně opustit. Katolická církev v Itálii umožňovala pouze anulování manželství, tedy jeho zneplatnění od samého začátku. To se ale dělalo jen velmi výjimečně. Rozluka od stolu a lože byla častější, ale musel ji požadovat muž. Na majetek i děti měl právo jen muž. Žena poté odcházela do kláštera nebo zpět k rodičům. Chudá, sama a se zničenou pověstí. Jedinou možností, jak se tomu vyhnout, bylo ovdovět. A když to nešlo přirozeně, ženy někdy přírodě pomáhaly.
Giulia Tofana
Pro Giuliu Tofanu narozenou kolem roku 1620 v Palermu na Sicílii údajně travičství nebylo žádnou novinkou. Její matka Thofania d’Amado byla popravena pravděpodobně za otravu manžela, když Giulii bylo pouhých třináct let. Jestli právě toto Giuliu Tofanu později inspirovalo, to se dnes již nejspíš nedozvíme. Co víme, je, že Giulia Tofana měla v Římě obchod s kosmetikou a parfémy. Kromě vůní, líčidel a mýdel zde ale jako „podpultové zboží“ prodávala i klíč ke svobodě pro nešťastné manželky. Jed.
Aqua Tofana
Lahvička na parfém s čirou tekutinou a obrázkem světce. Tak byl jed maskovaný, aby se ztratil mezi stejnými lahvičkami na každém toaletním stolku. Čirá, bezbarvá tekutina bez chuti a zápachu byla prodávána pod názvem Mana svatého Mikuláše z Bari, označovaná také jako Aqua Tofana. Lahvička obsahovala pravděpodobně směs arzeniku, rulíku zlomocného a olova v neznámém poměru. Stejně jako pudr umístěný v běžné pudřence. Pudřenky nebo lahvičky parfému by si na toaletním stolku nevšiml ani ten nejpozornější a nejpodezřívavější manžel.
Díky tomu, že jed nebyl poznat podle chuti nebo vůně, bylo snadné přimíchat pomalu působící jed do jídla nebo vína a vylepšenou porci čehokoliv podat manželovi bez nejmenšího podezření. Jed se podával v malých dávkách. Způsoboval křeče v žaludku, zvracení, malátnost, průjem, třes a slabost. Daný muž došel k závěru, že je velmi vážně nemocný. A proto sepsal poslední vůli, v níž nezapomněl ani na svou drahou manželku, která se o něj v jeho těžké nemoci obětavě starala. A do posilujícího vývaru mu míchala další dávky jedu. Zdroje se rozcházejí v tom, zda stačily tři dávky jedu nebo byly zapotřebí čtyři. Ať tak nebo tak, z nešťastné manželky se stala bohatá vdova. Výhodou jedu bylo také to, že byl při pitvě neodhalitelný. Pokud tedy panovalo podezření, že byl muž otráven, sama truchlící vdova mohla požádat o posmrtné vyšetření s vědomím, že nebude odhalena.
Dvacet let prosperující obchod
Giulia Tofana svůj obchod provozovala s vlastní dcerou a dalšími spolehlivými komplici dlouhých dvacet let. Bez jediného podezření. Mezi její pomocníky patřil i otec Girolamo ze Sant'Agnese in Agone, který Tofaně dodával arsen. Ten získával od svého bratra lékárníka. Všemu byl konec zhruba v polovině 17. století.
Jedna ze zákaznic, která si přála změnit svůj stav z „vdaná“ na „ovdovělá“, si svůj plán v poslední minutě rozmyslela. Plačící a na kolenou prosila manžela, aby nejedl polévku, kterou pro něj připravila. Muži se to ovšem zdálo zvláštní. Proč by tolik nechtěla, aby se najedl? Nejprve se ptal. Jenže žena se nechtěla přiznat. Tak přišlo na řadu násilí. Ženu bil tak dlouho, až z ní doslova vytloukl, že jeho porci polévky vylepšila Aquou Tofanou.
Šokovaný manžel vše oznámil policii. A ta začala konat. Zatkli nejbližší spolupracovnice Giulie Tofany. V tom, jestli byla potrestána i sama Giulia Tofana se opět zdroje rozcházejí. Některé říkají, že zemřela nepotrestaná. Jiné zdroje říkají, že byla dopadena a mučena. Přiznala, že vyráběla a prodávala jed. Byla popravena stejně jako její spolupracovnice. Mluví se i o čtyřiceti ženách, zákaznicích z nižších společenských vrstev, které byly rovněž popraveny nebo uvězněny.
Největší masová travička historie?
Celkový počet obětí se odhaduje na 600. Přesné číslo neznáme a nikdy nezjistíme, právě kvůli působení jedu zaměnitelnému s nemocí a nemožností odhalit jed při pitvě. Přesto se o Giulii Tofaně mluví jako o největší masové travičce v historii.
Přestože byl obchod úřady zrušen a jed již nebylo možné zakoupit, veřejnost o něm věděla a s největší pravděpodobností byly mezi lidmi zásoby. Proto se jed příležitostně používal i mnoho let po smrti jeho výrobkyně.
O jedu nazvaném Aqua Tofana se na veřejnosti vědělo a nejeden bohatý muž z něj měl strach. Důkazem toho je i Wolfgang Amadeus Mozart, který měl před smrtí podezření, že byl otráven právě tímto jedem. To se ovšem nikdy nepotvrdilo.
