Článek
Paní Jaroslava je členka mé rodiny. O době minulé spolu občas mluvíme, ale ne moc často. Jaroslava letos oslavila dvaasedmdesáté narozeniny. V době sametové revoluce jí bylo 35 let. O rozhovor mě sama požádala. Za socialismu prožila celé své dětství a část dospělosti. Má tedy za to, že dobu může posoudit z více úhlů pohledu. Jak jsi prožívala sametovou revoluci v roce 1989?
Neřešila jsem to.Takových demonstrací dřív bylo… Já se toho neúčastnila. Bylo mi to jedno. Měla jsem to svoje, o to jsem se starala. Práci v drůbežárně, manžela, dvě děti. Politika byla pro jiné. Pro ty, co na to měli čas. Kluk mi šel ten rok do první třídy, byly starosti s tím. Holka byla ve třetí. Manžel dělal na traktoru. Měli jsme byt od JZD. Nečekala jsem, že se ta situace s protestama tolik zvrhne. Občas někdo přišel s tím, co se v Praze děje. Nechápala jsem to. Ani holky v práci to nechápaly. Vždyť se lidi měli dobře, tak co blbnou?
Opravdu se lidi měli dobře? Proč tedy protestovali proti režimu?
Protože lidi nevědí, co chtějí. Vem si to dneska. Prší, lidi nadávají, že je hnusně. Je teplo? Nadávají na horko. A takhle je to se vším. A jestli se měli dobře? Měli se skvěle. Však si to vezmi. Byl zákonem daný nárok na práci. Pracovali všichni. Museli. A to je správně. Všichni měli jistotu, že bude co do hrnce. Protože díky práci budou mít peníze. Chudoba neexistovala. Podívej se dneska. Kolik lidí brečí, že nemá na jídlo nebo bydlení? To tehdy nebylo. Všechno stálo pár korun. Člověk vzal tři stovky a nakoupil pro rodinu. Co jsou dneska tři stovky? Bydlení taky stálo pár korun. Elektrika, voda, všechno jsme si měli. A že nebyly banány? Komu to chybělo?
Ale nešlo přece jen o banány. Neměla jsi problém se sháněním věcí?
Jo, něco se shánělo blbě. Čekalo se, až to dovezou. Stály se fronty. To přece hned neznamená, že je to špatně. Všechno bylo, když člověk věděl, kdy kam zajít. V pondělí se vozilo maso. Tak sis v úterý stoupla do fronty, popovídala sis s lidma, zjistila, co je kde novýho a odnesla sis maso, co bylo. Podle toho se vařilo. A lidem to nevadilo. Nebyli tolik zmlsaný. Dneska si každý vymýšlí, na co má chuť, co by si dal a hrozně se plýtvá. My to měli jednodušší. Hlavně na to měli všichni. To stejný oblečení. Co bylo, bylo. Co nebylo, to se doma ušilo. Žensky byly šikovný a uměly. Ne jako teď. Neumějí si ani přišít knoflík. Hned se to vyhodí. Kupujou hromady zbytečných hadrů, co si vezmou jednou nebo dvakrát. A kvalita tenkrát? To bylo úplně jinde! To vydrželo. Děti mohly oblečení dědit. Vidím to u dcery, koupí dítěti punčocháče, párkrát je vypere a může to vyhodit. To za nás nebylo. Syn nosil punčocháče po dceři, a ještě je tahaly děti od sousedky.
Dneska máš možnost výběru i v kvalitě, není to lepší? Nebo to bylo i tenkrát?
Tenkrát to nebylo potřeba. Protože byly státní normy. Věděla jsi, že salám, co si koupíš u nás na vsi, je stejně dobrý a kvalitní jako ten, co se prodával v Praze. Teď musíš číst etikety a hledat, jestli to za něco stojí. A když je salám kvalitní, je to hrozně drahý. Kdo na to má? Nebyli jsme náročný, proto jsme si vystačili. Když chtěl někdo něco jó lepšího, zajel do Tuzexu. Bony se vždycky někde sehnaly. Ale bylo to většinou zbytečný. Lidi nebyli tak rozmazlený jako dneska. Na dovolenou se jelo po Čechách pod stan a stačilo to. Nebo na podnikovou chatu s ROH. A jaká to byla krásná dovolená. Ráda na to vzpomínám.
Nechtěla jsi třeba do zahraničí? K moři?
Ne. Proč? U nás je taky krásně. Manžel jednou přišel, že chce do Jugoslávie. Aby jako děcka to moře viděly. Já po tom nijak netoužila, bylo to drahý a děckám stejně bylo fuk, jestli se vykoupou v rybníce nebo v moři. Ale manžel chtěl, tak se to zařizovalo. Jenže nám nedali výjezdní doložku. Kvůli nějakýmu strejdovi, o kterým se v rodině moc nemluvilo. Emigroval a žil v Rakousku. Od tý doby byl klid. Věděli jsme, že nás nepustí, tak nám stačil Mácháč nebo Šumava.
A to ti nevadilo, že vás nepustí? Že vůbec musíte žádat o to, abyste mohli cestovat?
Já tam stejně moc nechtěla. Proč se táhnout bůh ví, jak daleko? Dneska můžeš sice jet, kam chceš, ale musíš na to taky mít. Nestačí ti pár korun jako kdysi. U moře jsme byli v roce 1992. Že by mě to nějak nadchlo, to ne. Další rok jsme byli na Sázavě, a to bylo lepší. Doba taková byla. Nebyla to nesvoboda, byla to ochrana. Aby lidi nemysleli na blbosti a byli rádi za to, co maj. To je jako když se dneska lidi ohánějí tím, že můžeme říkat, co chceme. A číst, co chceme a tak. Vždyť to není pravda! Pořád to někde čtu, jak někoho popotahujou za názory. Jsou za to lidi souzený. Stejně jako za komunistů. A co z toho? Komunisti dělali pro lidi. Kdo držel hubu a krok, měl se dobře. Když nějaký stéblo vyroste moc vysoko, co uděláš? Usekneš ho. A to se dělalo tenkrát stejně jako dneska. Akorát dneska lidi nemají ty jistoty. Nemáš jistou práci, bydlení, nic. Kolik je tu bezdomovců? Kolik lidí má dluhy? To nebylo.
Takže lepší bylo úplně všechno? Nic nebylo horší?
Ale to zas ne. Každá doba má svoje. Jenže důležitý je, co je na druhý straně. Jestli to za to prostě stojí. Sice na jedný straně něco seberou, ale máš za to něco jinýho. Důležitějšího. Sice teda nebylo pořád všechno a člověk si dával pozor, co říká, ale měl jistoty. Klid. Lidi byli jiný. Měli k sobě blíž. Sousedi si normálně pomáhali. Znáš dneska sousedy u vás v bytovce? Nebo v ulici? Já věděla, že když mám nemocný dítě, soused mě odveze k doktorovi, protože má auto. Věděla jsem, že v lékárně nenechám spoustu peněz za léky. Dneska to mají ty mámy moc těžký. Onemocní jim dvě děti a léky stojí půlku platu. Co je proti tomu nějaká zakázaná knížka nebo vtip, co se nesmí říkat?
Lidi kvůli písničkám a vtipům a názorům končili ve vězení. Co si o tom myslíš?
A dneska je to jinak? Dneska nikoho nezavírají kvůli tomu, co říká nahlas? Třeba tu paní učitelku, co mluvila s dětmi o válce na Ukrajině. Řekla svůj názor a tahají ji po soudech. A takových je spousta. Kvůli tomu se přece klíčema nezvonilo. Lidi chtěli lepší život. A mají ho? Všechno je drahý. Nic nám nepatří. Naše voda patří Francouzům nebo komu. Elektriku si nejsme schopný vyrobit sami. Ovoce, zelenina, všechno se dováží. Taky mouka, maso, mlíko… Úplně všechno. Před revolucí jsme byli soběstačný. Pořád to říkali ve zprávách. Vyrobili jsme si všechno, všechno se vypěstovalo, a ještě se posílalo do zahraničí. Jak je to možný? Proto se ten, koho politika nezajímala, měl mnohem líp. Obyčejným lidem, jako jsem já, byla politika úplně jedno. Můj život to neomezovalo. A neznala jsem nikoho, komu by komplikovaly život zakázaný věci. Prostě bylo líp. A nikdo mě o opaku nepřesvědčí.
Názory uvedené v rozhovoru jsou názory paní Jaroslavy a nemusí se shodovat s mými. Smyslem rozhovoru není přesvědčovat čtenáře, že jedna doba byla lepší než druhá, ani hodnotit minulý či současný režim nebo dokazovat historická fakta. Chtěla jsem jako autorka dát prostor člověku, který prožil část života za socialismu a dodnes na něj vzpomíná možná jinak než mnoho ostatních.
