Článek
Vyrůstala jsem v malém městě. Nákupy jsem brala skoro jako dobrodružství. Dnes nad tím nevěřícně kroutím hlavou. Umíte si představit, že vám v obchodě řeknou: „Nemáme, ptejte se“?
Tatínkovy narozeniny
Co si pamatuju, můj tatínek miloval čokoládový dort. Kakaový korpus, krém s pařížskou šlehačkou, čokoládové hoblinky jako ozdoba. Když měl narozeniny, maminka se vždycky snažila tenhle dort upéct. Jeden rok to bylo skoro nemožné. Vyrazily jsme s maminkou na nákup. V samoobsluze jsme procházely uličkami. Vejce se brala až jako poslední, protože je nechránil kartonový obal. Byla balená v papírovém sáčku. Na něm byla napsaná číslice podle počtu kusů. Tenkrát běžná věc, dnes zajímavost. Vejce jsme ale ten den nebraly. Maminka marně hledala kakao.
„Prosím vás, kakao máte?“ oslovila procházející prodavačku.
„Není,“ zazněla dnes nepředstavitelná odpověď.
„A vzadu byste ho náhodou neměla?“ zašeptala maminka prodavačce.
„Není,“ zopakovala důrazně a šla si po své práci.
„Tak nic,“ rozhodla maminka a vedla mě ke vchodu.
Tam jsme vrátily drátěný košík do ruky a vyšly ven. Ve druhé samoobsluze jsme dopadly úplně stejně. Jen byla prodavačka trochu vlídnější.
„Ale tatínek má rád čokoládový,“ protestovala jsem, když maminka rozhodla, že udělá ovocný dort.
„A co mám dělat, když není kakao?“
Tenkrát jsem tomu nerozuměla. Nevěděla jsem, co je plánované hospodářství nebo nedostatkové zboží. Na maminku jsem se dokonce zlobila, protože jsem měla za to, že se dost nesnaží.
„Co je, děvčata? Jste nějaký smutný,“ oslovila nás sousedka před bytovkou, když jsme se vracely domů.
„Neměli kakao. Tatínek nebude mít na narozeniny dort,“ vysvětlila jsem se vší dětskou vážností.
„Pojď se mnou,“ vybídla mě sousedka a usmála se.
Dovedla mě ke svému bytu. Zmizela uvnitř a přinesla pro mě nepředstavitelný poklad. Kakao! Do našeho bytu jsem ho nesla jako svátost a měla jsem pocit, že sousedka je hrdinka, která má doma nesehnatelné. Pravda byla mnohem obyčejnější. Dcera naší sousedky bydlela v Praze a pracovala v čokoládovně Orion. Ke kakau měla přístup i v době, kdy jinde nebylo.
Co budeme vařit?
Jindy jsme pro změnu s maminkou obíhaly řeznictví. Na víkend měli přijet tatínkovi rodiče. Maminka je chtěla pohostit, jak se patří. Měla v plánu sváteční oběd. Jenže ani to nebylo jednoduché.
„Co pro vás, mladá paní?“ oslovil maminku řezník, když na nás v masně přišla řada.
„Máte svíčkovou?“ ptala se maminka s nadějí v hlase.
„Tu jsem, mladá paní, už měsíc neviděl,“ zareagoval řezník se smíchem.
„A maso na řízky? Telecí nebo vepřové?“ zkusila maminka další variantu. Řezník vrtěl hlavou. „Kýtu? Krkovici?“
„Nemám, mladá paní,“ odpovídal.
Maminka si povzdechla a vyrazily jsme dál. Druhé i třetí řeznictví jsme navštívily se stejným výsledkem.
„Nechcete aspoň kuře? Kuře mám,“ nabízel řezník ve třetím obchodě.
„Tak udělám sekanou, no… Dejte mi mletý,“ změnila maminka plán.
„Něco dalšího?“ nabízel řezník ochotně, když požadované množství masa namlel.
„Dejte mi dvacet deka polosuchého salámu. Nakrájet, prosím,“ požádala maminka.
To jsem zpozorněla. Tenhle proces jsem měla ráda! Řezník vyndal z pultu jednu ze šišek salámu, které tam byly vyrovnané. Ze šišky kousek ukrojil. Pak nařízl a sloupl slupku. Položil na váhu papír, na něj dal salám i slupku a oboje zvážil. Následně pod mým pečlivým dohledem salám nakrájel na nářezáku. Zabalil ho do papíru i se slupkou a balíček předal mamince. Následně maminka koupila ještě další zboží. Přesto byla smutná. Měla za to, že tchyni s tchánem sekanou moc neuctí. Jenže co mohla dělat?
Tenisová raketa
Můj mladší brácha měl kamaráda, který hrál tenis. Pro tento sport králů chlapec nadchnul právě mého bráchu.
„Mami, potřebuju tenisovou raketu!“ oznámil jednoho dne.
A začalo velké dobrodružství! Jako starší sestra jsem byla pověřena zajít druhý den po škole do Sportu na náměstí a raketu koupit.
„Dobrý den, jednu tenisovou raketu prosím,“ požádala jsem u pultu důležitě.
„Nemám ani jednu. Nechceš radši sadu na badminton?“ nabízela prodavačka ochotně.
„Ne, brácha hraje tenis. A nemá raketu.“
„Tak se přijď zeptat příští týden, přivezou zboží,“ doporučila mi prodavačka.
Domů jsem tedy přišla s nepořízenou. Brácha na mě tehdy byl naštvaný, protože si myslel, že lžu. Tak šel do obchodu sám. Jenže mu řekli totéž.
Za týden jsem výpravu zopakovala.
„Nedovezli,“ řekla mi prodavačka. „Možná vyzkoušej větší město.“
O víkendu jsme jeli k maminčiným rodičům do krajského města. Zašla jsem do Sportu tam. Prostě jsem si umínila, že bráchovi tu raketu koupím! Jenže zklamali i tam.
„Rakety nejsou. Mám míčky,“ ukázal prodavač k regálu za sebou.
Tak jsem vzala aspoň ty. Protože přece nepřijdu s prázdnou.
„Tyhle jsou blbý,“ brblal brácha, když jsem mu kořist předávala. „Kámoš říkal, že mám sehnat jiný.“
Stejně si je ale vzal a hrál s nimi. Raketu mu půjčil kamarád. Ten měl hned dvě! Byl to pro mě frajer. Kde je sehnal?
O měsíc později jsme jeli na dovolenou. Všichni se těšili na týden v Krkonoších. I já se těšila. Ale z jiného důvodu. Předem jsem si prošla autoatlas, abych se podívala, přes která města pojedeme. V každém jsem tatínka donutila zastavit. Prostě jsem ho tak dlouho prosila, až svolil. A všude jsem hledala prodejnu Sportu. Rodiče mi to sice rozmlouvali, že jednou přece u nás rakety mít musejí, ale já si to dala jako závazek. Tu raketu prostě koupím!
„Jednu mám,“ řekla mi konečně prodavačka ve čtvrtém obchodě toho dne.
Pocit, že konečně mám raketu, která ani nebyla pro mě, byl nepopsatelný. Brácha konečně měl svou!
Rifle a šaty
To stejné léto jsem viděla na dovolené slečnu v šatech s drobnými kvítky. Okamžitě jsem zatoužila alespoň po podobných. A začal nový lov. Maminka se mnou obešla několik prodejen s oblečením. Šaty sice měli. Jenže že by se mi nějaké líbily… A žádné neměly ony drobné kvítky.
„Pojď dozadu,“ vyzvala maminku její kamarádka, prodavačka v Módě, když odešla jiná zákaznice a obchod zůstal prázdný.
Vzala nás do zázemí. Tam otevřela skříň, kde měla schované takzvané podpultovky. Zboží, které nešlo na krám. Schovávalo se pro známé. Běžný zákazník neměl šanci se k němu dostat.
„Koukej, mám takový šaty.“ Vytáhla ze skříně dvoje šaty. „Asi ti budou dlouhý, ale mamka je určitě zkrátí.“
„Tak si jedny vyber,“ pobídla mě maminka.
Jenže ani jedny nebyly ty pravé. Byly pěkné… Ale… Já prostě měla ty jedny vysněné. Bezradně jsem stála před výběrem.
„Vezmeme tyhle,“ rozhodla maminka za mě.
Venku mi pak vysvětlila, že jí přišlo neslušné odmítnout, když jí je známá nabízela. Pak mě vzala do obchodu s látkami. Měli přesně tu, kterou jsem si představovala! Šaty mi nakonec ušila babička. Stejně, jako mi šila zimní bundu, protože tu sehnat bylo velmi těžké.
Horší to měl brácha. Přál si rifle. Byla to jediná věc, kterou chtěl ten rok k Vánocům. Ale ne ledajaké rifle. Levisky. Ty se daly koupit jen v Tuzexu. Tam se za peníze nakoupit nedalo. Museli jste mít bony. Rifle navíc vyšly na celkem dost i v bonech. Bony byly poukázky, ke kterým neměl přístup každý. Někdo je dostával za práci v zahraničí. Někdo, protože ze zahraničí pobíral důchod nebo jinou formu podpory, třeba výplatu dědictví v pravidelných platbách. A tu poslední variantu právě měl kolega u tatínka v práci. Dědil po strýčkovi. Část dědictví dostal ve valutách hned, zbytek měsíčně v zahraniční měně, a právě v bonech. Tak od něj tatínek už od září nějaké bony každý měsíc koupil. A pak se jelo do velkého města do Tuzexu. Brácha rifle pod stromečkem našel. V Tuzexu si rodiče koupili i rozpustnou kávu, která byla určená jen pro ty nejvzácnější návštěvy.
Budeme mít auto!
Bráchovi se v tenisu začalo dařit. Jezdil na turnaje po celé republice. A to byl důvod, proč se rodiče rozhodli, že si pořídíme auto. Dneska je nákup auta jednoduchý. Vyberete si značku, zajdete do autosalonu, uvaří vám tam kávu a proberou s vámi možnosti modelu, výbavy, barvy… A kdo ví, čeho všeho. Jediné, co vás limituje, je cena. V osmdesátých letech to bylo úplně jiné. Auta ze Západu se dala koupit v omezeném množství v Tuzexu. Cena ale několikanásobně převyšovala možnosti mých rodičů. Jelo se tedy do Mototechny. Tam se tatínek zapsal do pořadníku na Škodovku. Měl štěstí, dostala se na něj řada za půl roku. Ne, že by auto samotné za půl roku měl. Za půl roku si ho mohl objednat a zaplatit. Na svoji vysněnou Škodu 120 pak čekal dva měsíce.
„Jakou bude mít barvu?“ zeptala jsem se tenkrát.
„To nevím, záleží, co bude,“ vysvětlil mi tatínek stručně.
Když mu konečně přišla výzva k odběru vozu, po osmi hodinách čekání v Mototechně vozem odjel. Když před bytovkou zatroubil, všichni jsme běželi dolů, abychom se na ten poklad podívali. Dokonce i sousedi obdivovali náš nový pískově hnědý vůz. A já byla neskutečně pyšná.
Na co stojíte?
Ještě zmíním jednu malou vzpomínku, která se opakovala opravdu často. Stávalo se, že jsme byly s maminkou na nákupech nebo prostě jen šly po městě. A před nějakým obchodem byla fronta. Opravdu dlouhá fronta. Maminka se do ní velmi často připojila. A teprve potom se ptala: „Na co se stojí?“ případně: „Co přivezli?“
Lidé ve frontě vždy ochotně řekli, jestli jde o pomeranče, prášek na praní, toaletní papír, dámské vložky nebo třeba pračky. Pokud šlo o elektroniku, někdy se fronty sály dokonce i přes noc. Konkrétně třeba v případě praček či televizí. A nebo jste museli mít známé, kteří vám zboží schovali.
Byla to zvláštní doba. A neříkám, že všechno bylo špatné nebo to bylo všude stejné. Nakupování ale rozhodně nebylo jednoduché.
