Článek
Asi každého z nás určitým způsobem pobaví, když jinému něco nepovede. A někdy se naše vlastní situace vyvine tak, že se jí s odstupem času bavíme i my sami. Povím vám o jednom dni, kdy se pokazilo naprosto všechno, co se pokazit mohlo.
Ostrý ranní start
Měla jsem před sebou dlouhý a náročný den. A když o něco jde, člověk prostě trochu blbne. A to už i den napřed. Nastavila jsem si sice budík, ale úplně blbě. Namísto na sedmou byl na desátou. Naštěstí jsem se sama od sebe vzbudila těsně před osmou. Hodinu zpoždění jsem stáhla na polovinu vynecháním snídaně, tou nejrychlejší možnou verzí hygieny a úprkem na zastávku. Autobus mi ujel. Možností číslo dvě byl vlak. Odjezd za deset minut.
„To stihneš, to bude dobrý,“ utěšovala jsem sama sebe, zatímco jsem si kupovala jízdenku.
Tři minuty před odjezdem se ozvalo hlášení: „Vlak bude na svém příjezdu o deset minut opožděn.“
V duchu jsem zanadávala. Naštěstí si vždycky dávám velkou časovou rezervu. Pro jistotu, kdyby něco. Na informační tabuli naskočilo rovnou dvacet minut. To už jsem začala nervózně přešlapovat. Uklidňovala jsem se tím, že je to chyba. Nebyla.
„Vlak bude o dalších patnáct minut opožděn,“ ohlásil rozhlas a tabule přidala.
Zvažovala jsem, jestli by nebylo lepší jít zpátky na autobus. Ten měl jet za půl hodiny. Když jsem se rozhodla, že ano, zpoždění vlaku o pět minut kleslo.
„Tak počkám,“ zamumlala jsem sama pro sebe.
Vlak konečně dorazil. Další zpoždění nenabral. Dojela jsem do cíle. Kvůli zpoždění vlaku a pozdnímu odchodu z domova byla moje časová rezerva v… kopru.
Pohovor, kam by bylo lepší nejít
Na pracovní pohovor, kam jsem mířila, jsem dorazila na minutu přesně. Z nádraží jsem skoro běžela.
„Dobrý den, mám pohovor s paní Novákovou,“ oznámila jsem milé recepční.
„Paní Nováková řeší nečekanou záležitost. Dám jí vědět. Až skončí, hned se vám bude věnovat. Nechcete si zatím dát kávu nebo vodu a trochu se upravit?“ navrhla mi s úsměvem.
„Dám si vodu, děkuju. Kde jsou toalety?“
U zrcadla jsem zjistila, že vypadám jako kdybych proběhla křovím. Vítr mi udělal dokonalou foukanou ve stylu „teď jsem vstala a v noci se děsně převaluju“. Po minutě hledání jsem zoufale vysypala obsah kabelky do umyvadla, abych zjistila, že hřeben zůstal doma. Stáhla jsem si vlasy do culíku a doufala, že vypadám aspoň trochu jako někdo, koho chcete zaměstnat.
„Vaše voda. Paní Nováková tu bude během deseti minut.“
Poděkovala jsem recepční a se sklenicí v ruce jsem zamířila ke křesílkům opodál. Při snaze o elegantní usednutí a napravení reputace jsem neodhadla výšku ani měkkost toho pekelného kusu nábytku. A stalo se hned několik věcí najednou. Pozadí se mi propadlo hluboko do sedáku, nohy mi vystřelily vzhůru, převrhla se sklenice a já zaječela. Za vteřinu na to se ozval opravdu velmi hlasitý smích.
„Omlouvám se… tohle se mi trochu nepovedlo. To uschne,“ mumlala jsem, zatímco moje nohy hledaly pevnou oporu a já se pokoušela vydrápat do aspoň trochu důstojné polohy.
Právě tu chvíli si vybrala paní Nováková, aby si mě vyzvedla. Rychlým pohledem přeletěla od vysmáté recepční ke mně. Stála jsem před mokrým křesílkem a kapala ze mě voda. Pohovor byl pak velmi rychlý. V inzerátu s nabídkou práce nenapsali pravdivě snad jediné slovo – víc odpracovaných hodin za výrazně méně peněz. Když jsem při odchodu míjela recepční, pořád se smála. Moje nálada byla na bodu mrazu.
Trapas na nádraží a den ještě nekončí
Měla jsem domluvenou schůzku s kamarádkou nedaleko vlakového nádraží. Když měla půl hodiny zpoždění, volala jsem jí.
„Já na tebe zapomněla, promiň! Letím,“ vychrlila.
Než stihla přijít, podařilo se mi obrátit na sebe kornout se zmrzlinou. Musel na mě být úžasný pohled! Rozcuchaná, triko ještě vlhké, sukni pokydanou bílým svinstvem.
„Asi se nemám ptát, jak dopadl pohovor, co?“ zhodnotila kamarádka trefně můj výraz.
Abych se vůbec mohla pohybovat mezi lidmi, vyrazily jsme do nedalekého obchodu. Tam jsem popadla první alespoň trochu vhodnou sukni a navzdory své zásadě neoblékat na sebe nic bez praní, jsem ji vyměnila za tu špinavou. Nálada mi radikálně stoupla ve chvíli, kdy mi kamarádka půjčila hřeben a já ze sebe udělala normálního člověka.
Domů jsem se rozhodla jet vlakem. Hlavně proto, že jsem se pohybovala v blízkosti nádraží.
„Dobrý den, jízdenku do Prahy,“ požádala jsem u pokladny.
„Jako na jiný nádraží?“ optala se paní za přepážkou. Protože jsem se na ni dívala asi opravdu hodně nechápavě, doplnila: „Jste v Praze. Na hlavním nádraží.“
Honem jsem se opravila na správnou cílovou stanici.
„A lokomotivou. Teda… první třídou. Platit budu bankomatem,“ ztrapnila jsem se definitivně a vytáhla jsem platební kartu.
„Samozřejmě, že bankomatem, pokud chcete koupit celou lokomotivu,“ smála se paní.
Pochopila, že mám nejspíš těžký den a dalšími otázkami mě netrápila.
V sedm hodin večer jsem konečně stála před domem a marně hledala klíče. Pak jsem hledala dál. A pro jistotu ještě jednou. Do vchodu mě naštěstí pustila sousedka. Zámečník přijel celkem rychle. Klíče spokojeně ležely v bytě na botníku.
Až budete mít někdy špatný den, vzpomeňte si, že to může být ještě horší!
