Článek
Můj syn Jiří (35) je jedináček. Vymodlené dítě po dvou ztrátách v prvních týdnech těhotenství. Jako dítě jsem ho rozmazlovala. Nebudu tvrdit, že ne. Nestydím se za to. Můj chlapeček si to zasloužil. Když mu byly dva roky, jeho otec si našel jinou a nás opustil. K synovi jsem přilnula ještě víc. Vychovala jsem ho sama. Vystudoval vysokou školu a já na něj byla neskutečně pyšná. A na sebe, protože já jsem mu to všechno umožnila.
Nestíhám, mami
Že Jiří někoho potkal, jsem poznala dřív, než mi to řekl. Začal se chovat jinak. Víc se usmíval, lépe se oblékal, začal chodit ke kadeřníkovi. A pak najednou třeba celé odpoledne nenapsal. Jindy mi odpovídal na moje otázky, co obědval, jak se má v práci nebo jestli nechce přijít. Teď mě odbýval jedním telefonátem večer.
„Mami… někoho jsem poznal!“ sdělil mi s úsměvem a rozzářenýma očima u nedělního oběda.
„Myslela jsem si to. Co je zač ta žena, která mi tě bere?“
Jiří se zatvářil zmateně. Svoji nervozitu jsem zamaskovala smíchem. Naštěstí se rozesmál i on.
„Je skvělá. Pracujeme ve stejné firmě, je…“ vyprávěl, ale já jsem nevnímala.
Ta poznámka nebyla tak nevinná, jak by se zdálo. Cítila jsem to tak. Ale nikdy bych to nahlas nepřiznala. Přece bych mu nekazila radost.
„Tak co myslíš, mami?“
Zatřásla jsem hlavou, abych ho znovu dokázala vnímat.
„Co jsi říkal, miláčku?“ Usmála jsem se.
„Ptal jsem se, jestli ti ji můžu někdy představit,“ zopakoval.
Skoro se mi zatmělo před očima. Proč bych měla chtít poznat nějakou jeho příležitostnou známost?
„To je to tak vážné? Opravdu mi nemusíš představovat každou, kterou potkáš, drahoušku.“
„Scházíme se už půl roku, mami.“
Teď se mi zatmělo před očima doopravdy.
„Ty jsi mi to tajil takhle dlouho? Jak jsi mohl?“
Nechápal mě. Neviděl v tom problém. A já cítila, že snad s každým jeho slovem patřím do jeho života méně a méně.
Nakonec ji opravdu přivedl. Byla to obyčejná holka, kterých člověk denně potká sto. Neudělala na mě žádný zvláštní dojem.
„Myslíš si, že vám to vydrží?“ zeptala jsem se Jiřího, když mě políbil na rozloučenou.
„Ale mami…“ Vyčítavě se na mě podíval.
Od té chvíle byly telefonáty s ním krátké a… Neumím to vysvětlit. Cítila jsem, jak se mi vzdaluje. Každý druhý telefonát začínal slovy: „Nestíhám, mami. Děje se něco?“
Zásnubní večeře
Čas plynul a Jiří už mě nechodil navštěvovat třikrát týdně. Chodíval na nedělní obědy, ale postupně zkracoval svoje návštěvy, až se mnou byl sotva hodinu. Tu husičku přivedl ještě třikrát. Já jsem ji nezvala. A zdálo se, že ani ona není nadšená tím, že se mnou sedí u jednoho stolu. Proto mě překvapilo, když mi Jiří ve středu zavolal.
„Mami, co budeš dělat v pátek večer?“
„Co bych dělala, drahoušku? Budu sama sedět doma. A budu čekat, jestli si někdo vzpomene, že existuju.“
V telefonu bylo ticho. Pak jsem zaslechla, že mluví ona. Jak se vlastně ta jeho jmenuje? Petra?
„Chtěli bychom tě s Lindou pozvat na večeři,“ promluvil Jiří konečně.
„Vy oba? A co kdybychom někam šli jenom my dva spolu?“ navrhla jsem rychle.
„My oba,“ odmítl pevně.
„Dobře… přijdete ke mně?“
Nechala jsem si nadiktovat adresu restaurace, kam mám v pátek přijet. A v hlavě mi hlodal dotaz, co se stalo, že tohle organizují.
„Moc rádi vás vidíme, paní Pavlíno,“ pronesla Linda, když nás číšník usadil.
„Jak se ti daří, Jiříčku? Povýšili tě snad?“ oslovila jsem syna hned.
„Máme se dobře, mami. Chceme ti něco říct,“ začal.
„Není těhotná, že ne?“ přerušila jsem ho okamžitě a ovívala se ubrouskem.
„Ne, paní Pavlíno.“
„Je ti něco, mami?“ V Jiřího hlase chyběla dřívější starostlivost a zájem.
„Vůbec ne, drahoušku. Jen je mi trochu teplo. Vám se nezdá, že je tu horko?“
„Vlastně trochu ano, mami… chtěli jsme ti říct, že se budeme brát.“
Rozkašlala jsem se, když mi zaskočila voda, kterou jsem pila. Nevěděla jsem, jestli dobře slyším. Co ho to napadlo?
„Rozmyslel sis to dobře, Jiříčku?“
„Mami, jsme spolu přes rok. Známe se skoro čtyři roky. Půl roku spolu bydlíme. Myslím, že jsem se rozmyslel velice dobře.“
On s ní půl roku bydlí a nic mi neřekl? V očích mě pálily slzy.
„Paní Pavlíno, proč mě nemáte ráda?“ překvapila mě dotazem Linda.
Do tváře se mi nahrnula horkost. Jak si dovoluje položit tuhle otázku před mým synkem? Vstala jsem od stolu.
„Omluvte mě, není mi dobře. Půjdu si domů lehnout.“
Slyšela jsem ještě, jak jí Jiří něco říká. Takhle to přece být nemělo! Měl běžet za mnou a ujistit se, že jsem v pořádku.
Tajný plán
Jiřímu jsem později vysvětlila, že jsem byla jen rozrušená. Trval na tom, abych se Lindě omluvila. Udělala jsem to, přestože jsem nechápala, co jsem já udělala špatně. Chtěla jsem jenom, aby byl můj syn šťastný. Linda se ke mně chovala zdvořile. Stejně jako já k ní. Jiří mi několikrát vyčetl, že jsem k ní chladná.
„To pochopíš, až budeš mít svoje děti,“ odpovídala jsem.
Svatba se blížila a naše vztahy se trochu srovnaly. Hlavně mezi mnou a Jiřím. Zase mi víc volal a začal chodit na nedělní obědy. A mě napadlo, jak bych mu mohla udělat radost. Věděla jsem, že jde Jiří asi měsíc před svatbou k zubaři. Vždycky si kvůli tomu brával dovolenou. Ze zubaře býval nervózní. Jela jsem s ním a doprovodila ho domů. Co jsem potřebovala, ani jsem nemusela hledat. Pasy byly položené na malém stolku v obýváku. I s letenkami. Pečlivě jsem si opsala číslo letu.
Svatební cesta
Svatba nebyla moc velká. Na tom určitě trvala ona. Jsem doteď přesvědčená, že Jiřík by určitě pozval celou širokou rodinu, kdyby mu to dovolila. Večer jsem odcházela mezi prvními. Potřebovala jsem si ještě dobalit malý kufřík.
Ráno jsem vstávala velmi brzy a vzala si taxi na letiště. Schválně jsem prošla odbavením dřív. Aby bylo překvapení dokonalé. Do letadla jsem nastupovala první. Přikrčená jsem čekala na sedačce, dokud se nerozsvítilo světlo ohlašující, že je možný pohyb po letadle. Pak jsem vstala a přešla k místům vpředu.
„Překvapení!“ zašeptala jsem do ucha synovi.
Leknutím nadskočil. Pak ke mně otočil hlavu s úplně jiným výrazem, než jsem čekala. Byl rozzlobený.
„Mami, tohle nemyslíš vážně! Jedeme na svatební cestu, ne na rodinnou dovolenou. Co tu děláš?“ skoro křičel.
„Myslela jsem, že budeš mít radost, Jiříku.“
„Já jsem si myslel, že budeš šťastná, když jsem šťastný já. Netušil jsem, že budeš takhle příšerně žárlit a zajdeš až takhle daleko,“ ztišil hlas, protože se po nás začali otáčet ti, kdo seděli kolem.
„Žárlit? Já? Jiří, tohle přeháníš! Jak tě mohlo napadnout, že bych žárlila na takovou… takovou…“
„Řekněte to, paní Pavlíno. Jaká jsem?“ zapojila se Linda do hovoru, kam ji nikdo nezval.
Dívala jsem se na ni. Přála bych si, aby ji nikdy nepotkal.
„A dost! Mami, Linda je teď moje žena. Měla bys to respektovat. Dokud s tím nezačneš, nemáme si co říct,“ prohlásil Jiří tvrdě a zadíval se přímo před sebe.
Neušlo mi, že pevně sevřel její ruku. Z očí mi začaly stékat slzy, kterých jsem si všimla jen proto, že padaly na opěrku jeho sedačky. Ani se na mě nepodíval.
Dnes je to půl roku, co jsem se synem mluvila naposledy. Volala jsem mu těsně před Vánoci, abych ho pozvala na Štědrý den. Zeptal se, jestli je zvaná i jeho manželka. Když jsem neodpověděla, úsečně mi sdělil, že platí, co řekl naposledy a zavěsil. Jak bych ale mohla pozvat na Vánoce nebo vůbec tolerovat někoho, kdo mi ukradl syna?
Příběh od čtenářky byl redakčně upraven. Jména i některé další údaje byly změněny.
