Piloti RAF: Po válce byli hrdinové. Komunisté je zavírali za zradu a špionáž

Rozhodli se bojovat proti nacistickému Německu. Za svou zemi, přestože v cizí armádě. Z okupovaného Československa mladí muži prchali do Polska, později do Francie a do Velké Británie. Zde vstupovali do armády. Cesta nebyla jednoduchá. Mnozí mladí muži chtěli bojovat za svou vlast proti Hitlerovi. Někteří dokonce sami čekali, kdy bude mobilizace. Mobilizace byla vyhlášena 23. září 1938. Už o týden později, 30. září 1938, po podpisu mnichovské dohody, kdy Československo ztratilo třetinu svého území, byla mobilizace odvolána, jak uvádí web Válečné hroby. Následně proběhla demobilizace. A tak stáli muži, kteří byli připraveni bojovat, před otázkou, co dál. Čekat? S tím se mnoho z nich nesmířilo. Vzdát se? To už vůbec ne. A tak se nejeden mladý muž sbalil, dokonce ani rodičům často neřekl, kam jde, a uprostřed noci zmizel. Pak přišla informace, že se stal bojovým pilotem. Muži odcházeli jako jednotlivci, ale i jako celé skupiny. S jediným cílem. Bojovat za svobodu.

Ve Velké Británii byli letci zařazováni do RAF (Royal Air Force) tedy do Královského letectva. V rámci RAF začaly rychle vznikat československé oddíly, takzvané perutě. Československé perutě vznikly na základě dohody britské vlády s československou exilovou vládou. Wikipedie uvádí, že 25. října 1940 vznikla československo-britská dohoda o československé branné moci, která kromě postavení a organizace československých vojenských jednotek ve Velké Británii upravovala také způsob jejich financování. Vznikly tak čtyři československé perutě – 310., 312. a 313. československá stíhací peruť RAF a 311. československá bombardovací peruť.

Českoslovenští stíhací letci se zapojili do bojů, zejména do bitvy o Británii v roce 1940. Protože byli českoslovenští letci občany Protektorátu, pokud byli Němci zajati, nebyli bráni jako zajatci, ale jako velezrádci. Podle toho s nimi bylo zacházeno.

Obzvlášť to platilo pro 311. peruť. To byla jediná bombardovací peruť ze čtyř československých perutí. Prováděla bombardovací nálety na střediska německého průmyslu a 23. září 1940 poprvé zaútočila na Berlín. V roce 1942 pak byla 311. peruť stažena kvůli ztrátám a nedostatku záloh, aby hlídkovala nad Atlantikem. Zde letci lokalizovali a ničili německé válečné lodě a ponorky a dělali vzdušný doprovod spojeneckým dopravním lodím.

Českoslovenští letci mimo jiné sestřelili nebo silně poškodili 365 nepřátelských letadel a sestřelili 6 řízených střel V1. Kromě toho bylo cílem bombardování 311. bombardovací perutě velké množství průmyslových, zbrojních a podobných nepřátelských objektů.

Nejúspěšnější československou perutí byla peruť 310, zvaná „třistadesítka“, která má na kontě 9 027 operačních letů v celkové délce přes 15 tisíc hodin. Bylo jí přiznáno 55 jistých sestřelů, 20 pravděpodobných a dalších 33 poškozených nepřátelských letadel, jak uvádí Novinky.cz.

Z války se nevrátilo 531 příslušníků československého letectva, kteří v akcích přišli o život.

„Vydařený byl každý let, z kterého jste se vrátil, poněvadž jednou jak jste odstartoval, tak nikdo nevěděl, jestli se vrátí nebo nevrátí. Člověk se nesměl bát ničeho. Poněvadž kdybych věděl, že se nevrátím, tak vůbec tam neletím,“ řekl generál Emil Boček, příslušník 312. stíhací perutě pro Český rozhlas.

Domů se letci vraceli postupně a samozřejmě až po konci války. Nejvíce jich domů přiletělo 13. srpna 1945.

„Letíme domů. Šest dlouhých let jsem snil o tomto okamžiku. Vidím Prahu. Marně se snažím potlačit slzy, které se mi derou do očí. Vidím ruzyňské letiště a tisíce lidí na jeho okraji,“ popisují Seznam Zprávy pocity velitele 310. československé stíhací perutě, štábního kapitána Jiřího Hartmana.

Letce vítaly zástupy lidí. Byli to hrdinové. Mnoho lidí znalo jejich jména, malí chlapci chtěli být jako oni. Mluvilo se o nich s úctou. Měli celou řadu válečných vyznamenání. Jejich zásluhy jim otevíraly nejedny dveře, co se týkalo pracovních i osobních příležitostí.

To ale netrvalo dlouho. Přišel rok 1948 a s ním změna režimu. K moci se dostali komunisté a z RAF se stala zkratka, která se nahlas neříkala.

Přišel únor 1948, moc získala Komunistická strana a mnohé se změnilo. Mimo jiné i vnímání bývalých pilotů RAF. Najednou začali přicházet o práci, 444 bývalých pilotů bylo ve většině případů vyhozeno z československé armády, která je pár let předtím přivítala s otevřenou náručí. Začali probíhat výslechy. Přátelé se k bývalým pilotům začali obracet zády. Hrdinství se stalo překážkou. A to všechno z jediného důvodu. Režimu se nelíbily jejich vazby na zahraničí. Byli podezřelí. Jejich hrdinské činy za války jim mohly poskytnout cestu k moci, protože hrdinové jsou hodni následování. A těch, které by chtěl někdo následovat, se komunisté báli.

Velkou roli v tom sehráli komunistický zástupce velitele letectva Josef Hanuš a šéf Vojenského obranného zpravodajství Bedřich Reicin. Hanuš tvrdil, že letci se sdružují v uzavřených skupinách, mluví mezi sebou anglicky, chovají se vůči ostatním nadřazeně a volají po demokracii. Říkal o letcích, že jsou zvyklí jednat samostatně, sami se rozhodovat, říkat, co si myslí a odmítají se přizpůsobit.

A pokud někdo říkal, co si myslí, byl problematický.

Čistky v armádě i v aeroliniích, kde letci pracovali, musely proběhnout v několika vlnách a část pilotů zůstala. Nebyla za ně náhrada a letový provoz by zkolaboval. Jak už bylo zmíněno, k armádě nastoupilo 444 bývalých letců. Dva měsíce po komunistickém převratu, tedy v dubnu 1948, jich dle Seznam Zpráv bylo vyhozeno 106. Tím to neskončilo. V září roku 1950 už jich z původních 444 zůstalo pouze 96. A když čistky skončily? Zbylo jich pouhých 13. Stejně tomu bylo i v ČSA, kde letci pilotovali dopravní letadla.

Letci věděli, že je zle. Z války se jich vrátilo 1359. Po převratu se pokusilo odejít do zahraničí 400 letců. Některým se zadařilo, někteří narazili na nasazené provokatéry. Ti je odhalili a zadržené letce čekalo dlouhé vězení v komunistických lágrech. Například bývalý velitel československých letců, generál Karel Janoušek, dostal za pokus o útěk 19 let. Major Josef Bryks, který byl v RAF od roku 1940, v roce 1941 byl sestřelen a zajat. Ze zajetí se čtyřikrát pokusil utéct. Byl těžce zraněný. Po konci války se vrátil domů. Po převratu byl uvězněn a odsouzen k deseti letům vězení v komunistickém lágru, kde v roce 1957 zemřel. Josef Bryks byl jedním z mnoha válečných hrdinů, které komunistický režim doslova umořil ve vězení.

Komunistický režim ale nebojoval jen proti letcům, kteří se snažili emigrovat. Ve stejném nebezpečí byli i letci, kteří zůstali. Ti byli vyslýcháni, jestli nemají něco společného s emigrací ostatních, jestli mají vazby na zahraničí, jestli také nechystají útěk. K výslechům patřilo i fyzické bití, někdy až mučení. Aby tomu unikli, mnozí letci se přiznali, že někomu k útěku pomáhali, sami útěk chystali nebo se předávali zprávy zahraničním agentům. Nic z toho nedělali, jen se chtěli vyhnout tomu, aby je umlátili. Následně byli souzeni ve vykonstruovaných procesech a vězněni.

„Přesný číselný přehled o tom, kolik bývalých příslušníků RAF bylo uvězněno, kolik bylo internováno v Táborech nucených prací, kolik jich bylo ‚jen‘ vyhozeno z práce či jinak existenčně postiženo, dodnes neexistuje,“ řekl historik Jiří Rajlich pro web Vojenského historického ústavu Praha. „V zásadě však můžeme říct, že poúnorovými perzekucemi byli ‚západní‘ letci postiženi jako celek, tedy téměř každý z nich se potýkal s nějakými problémy.“

Právě Tábory nucených prací byly dalším „trestem“ pro bývalé piloty RAF. Zde byli bez soudu vězněni po dobu tří měsíců až dvou let. Za hrdinský čin až dva roky v pracovním táboře. Bez soudu. Zní to nereálně? Dělo se to.

Co byly tábory nucené práce? Wikipedie říká, že Tábory nucené práce (TNP) byly na území Československé republiky zřizovány na základě zákona č. 247/1948 Sb., o táborech nucené práce, který byl schválen 25. října 1948. Jak už název napovídá, v táborech se muselo nuceně pracovat. Vězni byli přiřazováni k práci podle své tělesné zdatnosti a závažnosti provinění. A nebo podle závažnosti „provinění budoucího“. K tomu, aby někoho poslali do pracovního tábora, totiž stačilo, aby existovalo podezření, že může trestný čin spáchat. Bez soudu. Preventivně. Až na dva roky. Stačilo k tomu rozhodnutí funkcionářů Národních výborů, členů komunistické strany Česka nebo Slovenska a člověk v rozmezí 18 až 60 let mohl být poslán do tábora. Posílali se tam především „nepřátelé režimu“, mezi které bývalí letci RAF podle režimu patřili.

Hlavní úlohou TNP bylo izolovat „problémové osoby“ od veřejnosti a pokusit se napravit jejich „problematické chování“. To se dělo prostřednictvím těžké práce, nedostatku jídla, nedostatečné zdravotní péče a právě izolace. Ta umožňovala nedůstojné zacházení s vězni.

Vlna perzekucí začala polevovat až v roce 1960. V tomto roce byla vyhlášena amnestie a většina bývalých pilotů RAF byla propuštěna. Ne všichni. Někteří z propuštěných byli uvězněni znovu. Rehabilitace a uznání se letci znovu dočkali až po sametové revoluci v roce 1989. Pádu komunistického režimu se podle webu Vojenského historického ústavu Praha doložitelně dožily necelé dvě stovky bývalých československých letců, kteří za 2. světové války bojovali v řadách RAF. Byla jim navrácena ocenění, jsou znovu nazýváni hrdiny a je na ně vzpomínáno s úctou, kterou si zaslouží.

Odvaha československých letců RAF a jejich podíl na konci války je něco, co by mělo být připomínáno při každé příležitosti. Nikdy nezapomeňme na chlapce, kteří odešli s touhou bránit vlast. Ne pro sebe. Ne pro slávu. Pro lidi. Pro svobodu. Pro vlast, která je pak odmítla a trestala.