Podezřelá úmrtí novorozenců za socialismu. Matky dodnes hledají odpovědi

Devět měsíců nosily pod srdce dítě. Ženy různého věku, z různých měst a sociálních skupin. Přesto mají jedno společné. Zemřelo jim dítě. Alespoň to jim řekli těsně po porodu. Po revoluci začaly ženy pátrat. Díky sociálním sítím se daří jejich příběhy propojovat. Všechny spojuje podobný scénář. Běžný porod, někdy s menšími komplikacemi. Narození dítěte. Jeho následná izolace od matky. A zpráva, že dítě zemřelo. Takto to popisují ženy, které jsou přesvědčené, že jim dítě ukradli. A mají pro to své důvody. Proč si tohle myslí?

Příběhy žen, které jsou přesvědčené, že jejich dítě zmizelo, jsem poprvé našla ve Facebookové skupině, která má přes 2 500 členů. Následně jsem podobné tragické příběhy našla i jinde. Vzhledem k citlivosti věci nebudu tyto zdroje uvádět konkrétněji. Vím o několika takových případech, které se odehrály mezi lety 1970 až 1989 v Československu. Ve výpovědích několika žen se opakuje stejná porodnice ve středních Čechách. Většina z těchto žen zmiňuje bezproblémové těhotenství. Porod někdy provázely komplikace, které přímo neohrožovaly život dítěte. Některé matky byly dle svých slov omámeny léky. Mnohé slyšely dítě plakat, viděly ho nebo ho držely v náručí. Jiným toto umožněno nebylo. Podle výpovědí žen se opakuje velmi podobný scénář.

Ve většině případů dítě od matky izolovali bezprostředně po porodu. Některým matkám ani nikdo neřekl, co se děje. Následoval přesun dítěte do inkubátoru nebo do jiné nemocnice. Alespoň to tvrdil personál. A to i přesto, že některým ženám nedlouho před tím řekli, že dítě je v pořádku, jakou má váhu, jak je velké. Někdy dokonce předali tyto informace otci dítěte, který si o ně zavolal. Matce dítě nedali ani na kojení s tím, že je v inkubátoru. Pak přišla strašná zpráva.

Některým matkám údajně bylo řečeno, že jejich dítě zemřelo krátce po porodu, konkrétně během pár hodin. Jiné dlouhé dny žily s vědomím, že je jejich dítě v inkubátoru nebo jiné nemocnici, kam za ním matku nepustili. Nedostávala o novorozenci téměř žádné informace. Pak ženu propustili z nemocnice. Za několik dní přišel telegram nebo telefonát, že dítě zemřelo. Málokdy prý řekli příčinu úmrtí. Ženy dle svých slov dostaly informaci, že se o pohřeb stará nemocnice a ony to nemají řešit. Obdržely rodný a úmrtní list. Kdo to nezažil, neumí si představit bolest matky, které zemřelo dítě. Někdo by si mohl myslet, že se některé z žen s bolestí a zármutkem nevyrovnají a chytají se sebemenší naděje, že by jejich dítě mohlo žít. S tím by se dalo souhlasit, kdyby neexistovalo velké množství nesrovnalostí.

Mnohé z žen, které o dítě přišly, vypovídají, že byly pod vlivem léků ještě v době, kdy dítě mělo žít. Shodují se i jejich výpovědi o tom, jak se k nim po „úmrtí“ dítěte choval personál porodnice. Bez špetky empatie a pochopení, často na ně zdravotní sestry i lékaři křičeli, ať se nevyptávají a nechají to být. Neukázali jim tělo dítěte, nevydali ho k pohřbu. Tvrdili, že je to pro jejich dobro.

Rodné listy, které ženy dostaly, byly často s chybami. Nebylo například uvedeno jméno dítěte, přestože v porodnici jméno matka nahlásila. Někdy bylo chybně uvedené datum narození. O dny, v jednom případě, o kterém vím, dokonce o týden. Následně byly nesrovnalosti i v úmrtním listu dítěte. Chybné datum nebo jméno. Ne nutně vždy v obou případech (rodný a úmrtní list). V jednom případě byl dokonce úmrtní list dítěte narozeného z dvojčat napsaný na jméno jeho sourozence. Matky dostávaly i různé odpovědi na dotaz, proč dítě zemřelo. Jednou řekli například, že šlo o infekci, podruhé, že nedýchalo. U téhož dítěte.

Další podivná věc je špatná informovanost dalších institucí. Za socialismu chodila k novopečeným maminkám 24–48 hodin po propuštění z porodnice dětská nebo ženská sestra. V případě úmrtí dítěte byly vyrozuměny. Některé z žen uvádějí, že k nim domů přišla sestra a ptala se, kde mají dítě. Vůbec nebyla informována, že dítě zemřelo. Přestože běžná praxe byla jiná. Další matky říkají, že dostaly pozvánku na vítání občánků. To pořádá úřad ve spolupráci s matrikou. Matrika měla mít údaje o zemřelém dítěti. V těchto případech samozřejmě mohl selhat lidský faktor a informace se nemusela dostat na správné místo nebo byla přehlédnuta. Ale v několika případech? To už přirozeně vyvolává otázky.

Mnohé ženy začaly po svých dětech a jejich osudu pátrat až po roce 1989 v době, kdy mohly mít přístup k informacím. Obepisovaly matriky i nemocnice. Mnohé z nich podle svých slov narazily na to, že se ztratily dokumenty, které se mají archivovat. Údaje o porodu se archivují 40 let. A právě tyto doklady se v mnoha případech ztratily. Některé ženy se až po revoluci dostaly k rodným a úmrtním listům, které do té doby neměly. I zde podle nich byly chyby. Špatná jména, data… Podobně to bylo i s pitevními protokoly a zprávami z nemocnice, ke kterým se ženy dostaly. Nejpodivnější je část, kdy nemocniční personál měl říct ženám, že se nemocnice postará o pohřeb dětí. Podle dostupných informací nemocnice pohřby běžně nezajišťovaly. Jedné z žen údajně bylo řečeno, že nemocnice mrtvě narozené nebo zemřelé děti pohřbívá na svém pozemku. Až po mnoha letech se dozvěděla, že se nikdy nic takového nedělo.

Žena, která si přeje vystupovat pod jménem Andrea, porodila dceru 21. května 1976 ve středních Čechách.

„Po porodu mi sestřička řekla, že dítě je zdravé. Dceru jsem viděla. Měla hrozně moc tmavých vlasů. Byla růžová a hlasitě křičela. Pak ji odnesli s tím, že ji změří a zváží,“ uvádí Andrea.

Říká, že pak dostala kapačku a usnula. Probudila se až večer. Zdravotní sestra jí řekla, že už je pozdě a dítě jí dají ráno. Ať si odpočine.

„Ráno přišel lékař na vizitu. Ptala jsem se po dceři. Lékař mi řekl, ať si to řeším se sestrou, že on je gynekolog. Ale dal mi nějakou injekci. Zase jsem usnula. Vzbudila jsem se pozdě odpoledne. Šla jsem na sesternu, aby mi dceru ukázali. Tvrdili, že nemůžou, že o tom rozhoduje lékařka. Pak jsem potkala na chodbě sestru, která vezla novorozence na kojení. Ptala jsem se na dceru. Sestra se divila, proč mi holčičku neukázali, že je na novorozeneckém pokoji. A že mi ji přiveze. Místo ní přišla jiná sestra, že mi nese léky. Prášek jsem si vzala. Dnes jsem přesvědčená, že mi dávali něco na spaní. Nemůžu to ale nijak dokázat. Ráno přišla lékařka a řekla mi, že dcera předchozí den zemřela. Ta sestra s novorozenci se prý spletla. V rodném listu pak bylo datum narození 24. května. Ale já rodila dřív. Vím to jistě. Dcera údajně zemřela 25. května,“ říká Andrea.

Pokud se Andrea nemýlí a souhlasí datum úmrtí, dítě v době, kdy jí oznámili jeho úmrtí, žilo. Podle jejího popisu jí byla smrt dcery oznámena 22. května. Dva dny před datem narození uvedeným v rodném listu. Podle Andrey se dokumenty o porodu ztratily. Andrea dodnes nemá odpovědi. Neví, jestli došlo k chybě nebo úmyslu.

„Musela jsem se s tím smířit, jinak bych se zbláznila,“ připouští.

Martina prožila tragédii hned dvakrát.

„V roce 1974 jsem porodila syna. Přísahám, že po narození plakal. Vím, že doktor řekl, že mám chlapečka a že gratuluje. To by přece neříkal, kdyby syn nebyl v pořádku. O pár hodin později jsem ho chtěla vidět. Dívali se na mě jako na blázna a řekli mi, že chlapec se narodil mrtvý. Nikdo mi to do té chvíle neřekl. Musela bych to přece vědět! Lékař na mě pak křičel, ať nejsem hysterická, že jsem mladá a můžu mít ještě hromadu dětí. A že jestli budu mít horečku, můžu si za to sama,“ vypráví Martina.

Zmiňuje ještě, že nedostala ani rodný list. Nemocnice jí řekla, že mrtvě narozené děti se převážejí do krematoria. Chtěla syna vidět, ale prý už tam tělíčko nebylo.

„Za rok a půl, na začátku roku 1976, jsem ve stejné porodnici porodila dceru. Neměla jsem na výběr, existovala spádovost a podle bydliště jsem patřila do téhle porodnice. Porod byl bez komplikací, dcera byla živá, dýchala. Hned na sále mi ji ukázali. Večer mi ji přinesli na kojení. Dcera normálně pila. Ráno ji přinesli znovu. Za pár minut vtrhla do pokoje zdravotní sestra, dceru mi sebrala a řekla, že je na tom špatně a musejí ji převézt do jiné nemocnice. Než jsem se rozkoukala, sestra byla pryč. Šla jsem na sesternu. Jiná sestra mě zahnala do pokoje, že přijde lékař a vysvětlí mi to. Jenže mě přepadla hysterie. Museli mi dát injekci na uklidnění. Lékař přišel až ráno a řekl mi, že dcera má nemocné plíce. Jak je možné, že jsem ji kojila, ona plakala a normálně dýchala? O tři dny později mě propustili domů. I to bylo zvláštní, v porodnici se bývalo týden po porodu. Pak přišel telegram, že dcera zemřela. Bylo tam napsáno, že měla nemocné ledviny. V úmrtním listu je špatně datum.“

Martina pak dodává, že po tom nepátrala do chvíle, než si přečetla podobné příběhy na Facebooku.

„Pátrání jsem rychle vzdala. Člověk se ničeho nedopátrá a měla jsem z toho jenom zdravotní problémy a trápení,“ uzavírá Martina svůj příběh.

„Syn se narodil a měl 2,20 kg. Řekli mi, že tak malé dítě neudrží teplotu a musí do inkubátoru. Pak přišli, že měl infekci v břiše a v noci zemřel,“ říká Karla. „Druhý den se mě lékař ptal, proč brečím. Jak to, že to nevěděl? Nedostala jsem rodný list. Měli jsme rodinného známého u policie. Slíbil mi, že se poptá. Pak přišel a řekl mi, že se dítě narodilo, ale teď už není moje. A abych nepátrala, jinak budu mít problémy.“

Karla doplňuje, že začala po synovi pátrat v roce 2010.

„Našla jsem zápis v matriční knize, který potvrzuje, že se syn narodil. Na jeho základě mám rodný list. Ale dál jsem se nedostala. Nikdo mi nevěří. Policie, úřady… Nikdo. Myslí si, že mi zármutek zastřel rozum. Přesto pořád doufám, že svého chlapečka najdu. Třeba se mi sám ozve,“ dodává Karla.

Výše zmíněné případy z Československa nejsou ojedinělé. Televize SAT 1 přinesla informace o případu, který se odehrál v Německu. Na redakci se obrátila žena, která porodila dítě v roce 1985 v Lipsku. Měla dceru, kterou jí ale v nemocnici ani neukázali. Po pár dnech ji poslali domů s tím, že dítě tam musí zůstat kvůli zdravotním problémům. Neřekli ale, kvůli jakým konkrétně. Pak zavolali, že děvčátko zemřelo.

I tento případ má spoustu nesrovnalostí a nezodpovězených otázek. V dokumentaci o porodu jsou chyby. Je například uvedeno, že matce bylo při porodu 23 let, ve skutečnosti jí ale bylo 16. Dále je zmíněno, že šlo o předčasný porod, přestože šlo o porod v termínu. Chybné je i datum oznámení smrti, neshoduje se s datem v pitevním protokolu.

Žena po 34 letech našla hrob, kde by měla být její dcera uložena. Zařídila povolení k exhumaci. Zjistilo se, že v hrobě jsou pouze kosti dospělého člověka. Žádné dítě.

Nemocnice jakékoliv pochybení a nesrovnalosti odmítá. Podle SAT 1 není tento případ ojedinělý.

Oficiální záznamy hovoří jasně. Buďto zemřely nebo nikdy ani neexistovaly. Ale je to pravda? Dochované úřední záznamy hovoří o úmrtí dětí. Některé matky jsou ale přesvědčené, že skutečnost byla jiná. Dále se už můžeme pohybovat jen na poli spekulací. Některé ženy jsou si jisté, že jim děti byly ukradeny a následně prodány „na Západ“ nebo do prominentních bezdětných rodin ve Východním bloku. Podle některých tomu napovídají i chybné údaje o narození a úmrtí, které podle nich znemožňují děti dohledat. Neexistují oficiální důkazy o tom, že by v Československu probíhal obchod s dětmi. Nikdy se nedostala na veřejnost žádná zmínka o tom, že by se to mělo dít. Tato skutečnost vyvolává další a další otázky.

Pokud by se něco takového skutečně dělo organizovaně, muselo by být zapojeno velké množství lidí. Přesto se dosud neobjevily důkazy, které by existenci takového systému prokázaly. Na druhou stranu zůstávají výpovědi žen, jejichž příběhy vykazují řadu podobností. Čím více se člověk ptá, tím více otázek vyvstává. Na jednoznačné odpovědi zatím nestačí dostupné důkazy.

Tento článek popisuje výpovědi žen a veřejně dostupné informace. Nejde o tvrzení, že k organizovanému obchodování s dětmi v Československu skutečně docházelo.

Zdroje: Seznam Zprávy (článek 1, článek 2, článek 3, článek 4), CNN Prima News, Alef investigation