Článek
Pondělí
Jako každé ráno v létě i dnes se ve 3:00 ráno rozezní rádio. Převalím se v posteli a tiše zabrblám.
„Vstávat a s úsměvem do práce! Je nový den. Den, kdy vám život neomezují nesmyslná nařízení Green Dealu. Ani rychlostní omezení. Dokonce ani omezený prezident-motorkář se dvěma křestními jmény, který se cpal, kam neměl. Je tu nový svět. Jsem váš milovaný prezident Metr Pacinka a se mnou přišel nový zákon!“ nese se z rádia, které nejde vypnout.
Tu řeč znám zpaměti. Poslouchám ji denně. Vrhnu nevraživý pohled směrem k portrétu, který teď v ložnici musí mít každý. Rychle vstávám z postele. Tedy spíše se odlepuji od prostěradla. Je úplně propocené. Stejně jako polštář. Deky už dneska nikdo nepoužívá. V noci bylo krásných 32 °C. Vlezu do sprchy a rychle se myji. Voda teče jen dvě minuty na osobu. Musí se šetřit, takže se hlásí počet osob v bytě. Žiju sama, voda ve sprše tedy teče čtyři minuty denně. Dvě ráno, dvě večer.
Vycházím na rozpálenou ulici. Přestože je teprve půl čtvrté ráno, je ulice plná lidí spěchajících do práce. Každý to chce stihnout, než vyjde slunce. Metr Pacinka to takhle doporučil a jeho doporučení jsou svatá. Stejně je to k ničemu, když v tom největším teple chodíme domů. Aspoň, že po půlroce zkušebního provozu zrušil šestidenní pracovní týden.
„Abyste neměli čas myslet na koniny,“ řekl Metr Pacinka, když ho zaváděl. Rušil ho pak potichu.
Před vrátnici už je fronta. Zase jsem to nestihla dřív než ostatní. S povzdechem se řadím za kolegu. Po deseti minutách čekání se zpředu fronty ozve rozruch a tříštění skla.
„Co jste to udělala, ženská bláznivá?“ ječí zděšeně ředitel firmy.
„Shodila portrét,“ hučí řadou zděšeně.
Pracovnice politického oddělení, konkrétně divize řečí o problematice klimatu, která má dnes u portrétu službu s hadříkem, odvádí provinilou pryč. Má okamžitou výpověď.
„Vy! Tu máte, vemte to za mě!“ houkne a vrazí mi hadřík do ruky.
Chtě nechtě, musím dopředu. Čekám, až donesou rezervní portrét, přibijí ho hřeby na zeď a znovu se rozeběhne rituál. Nařízení staré tři měsíce. Při příchodu do práce musí každý zaměstnanec políbit portrét prezidenta Pacinky.
„Celý den pak budete myslet na to, že pracujete pro dobro státu,“ vysvětloval Metr Pacinka v televizi se svým drzým úšklebkem.
Služba s hadříkem, kterou dnes mimořádně zastupuji, má za úkol po každých třech zaměstnancích portrét přeleštit. Aby vždy vypadal stejně dokonale jako náš úžasný prezident. Aspoň tak praví padesátistránkový manuál k Obřadu ranního polibku.
Z práce spěchám rovnou domů. No, spěchám… Venku je 55,7 °C. Jdu tak pomalu, že mě předběhne i želva jakéhosi subtropického druhu, která se v naší zemi nově usídlila.
Úterý
Teplota se dnes má vyšplhat přes 65 °C. Kanceláře se přesouvají do sklepa. Kanceláře vedení, samozřejmě. My, obyčejní lidé, pracujeme normálně v patrech. Tedy až poté, co přestěhujeme vše potřebné pro vedení do sklepů. Nás ředitel, stejně jako všichni výše postavení lidé, je teď členem strany Motoristé pro plebs. Musí. A my k nim musíme mít patřičnou úctu a dělat všechno, co nám řeknou. Zbytek pracovní doby jsem poměrně nervózní. Dnes musím do obchodu. Není jiná možnost. Ráda bych se tomu vyhnula, ale doma mám už jen olej. V tomhle počasí horký olej. Okamžitě se snažím myslet na něco jiného. Slova jako: „horko, horký, oteplování, tání, klima“ a podobně jsou zakázána. Říkat je smí jen vyvolení.
„Co je to dneska s tebou?“ ptá se mě kolegyně, která se ovívá několika papíry.
Druhá kolegyně hlídá u dveří. Ovívání na veřejnosti je zakázáno. Prý budí pohoršení.
„Musím na nákup,“ zamumlám a dívám se do monitoru počítače.
„To je mi líto.“
Naoko lhostejně pokrčím rameny a snažím se tvářit klidně. Klidná ale nejsem! Minule jsem byla svědkem hned několika rvaček. První byla u chlaďáku s jogurty. Lidi se málem ušlapali, aby se dostali pro kousek chladu. Klimatizace v obchodě nefunguje už dva měsíce. Kdo zvládne nakoupit, aniž by omdlel, považuje to za úspěch. Další rvačka byla v uličce s elektronikou. Zrovna dovezli předepsané dva větráky, které se za týden smí prodat. Oba si odnesl nějaký zápasník MMA.
Vcházím do obchodu. Je tu větší horko než venku. Chlaďáky nefungují. Jogurty už se neprodávají. Stejně jako zmrzlina, čokoláda, oplatky… Dnes nekoupíte nic, co se může roztéct nebo zkazit bez chlazení. Můžete si ale koupit živé kuře. V oddělení vajec. Sama se líhnou. Rychle beru pár konzerv, kyselé mléko, předvařené těstoviny a kuře. Ne to živé, mražené. Podrážděná pracovnice obchodu mi ho musí donést z mrazáku v zázemí. Cestou brblá, protože musí projít přes dvojí ozbrojenou kontrolu. Aby se k mrazáku nedostal nikdo nepovolaný.
„Nakupujte s radostí a úsměvem! Svět je krásný,“ opakuje do zblbnutí hlas Metra Pacinky z reproduktoru nad mou hlavou.
Mířím domů. Mražené kuře nesu na tácku. Když vstupuji do domu, je grilované. Dneska doma nikdo nevaří. Nejde to. Nákup nevybaluji, spěchám před televizi. Za pár okamžiků začínají zprávy. Povinně je musí sledovat všichni. Hlídá se to. Téměř v poslední vteřině přikládám prst na čtečku otisků prstů u televize.
„Dneska absenci mít nebudu,“ oddechnu si, protože tenhle měsíc už jednu mám. Omdlela jsem cestou z práce a nestihla zprávy.
„Hovořím já. Váš milovaný prezident Metr Pacinka. Občané, šíří se nám zvěsti… Zlé zvěsti. Moc a moc zlé. Prý máme venku nelidské vedro. Jaká lež! Dobře se na mě podívejte. Ani se nepotím,“ vybízí všechny.
Zadívám se na obrazovku. Pozadí za prezidentem se zavlní. A znovu. Pak plachta potištěná motivem kanceláře padá. Zírám na to, co odhalila. Ten bídák sedí v mrazáku! Jasně poznávám mrazící box v supermarketu. Proto se nepotí! Přenos se vypne. Televize se vypne. Vypne se i elektřina. Signál v mobilním telefonu zmizí.
„Už zase…“ zaúpím, když mi dojde, o co jde.
Mimořádný stav. Určitě souvisí s tím, co se stalo ve zprávách. Dokud neskončí, musíme se všichni podle nařízení schovat do postele pod deku. Myslím si, že je to proto, abychom si nemohli předávat informace.
Čtvrtek
Včera jsem nemohla psát. Vytekly mi všechny náplně z propisek. Dneska jsem v kanceláři ukradla obyčejnou tužku. V noci bylo 43 °C. Všichni nadávali, že skoro nespali. Já ne. Mám totiž malý ochlazovač. A než se zeptáte… ano, mám ho řádně registrovaný. Ale je opravdu malý, proto mi ho ještě nezestátnili. Naplní se vodou, zapne se a fouká chladný vzduch. Mám ho u postele a zapínám ho jen v noci. Je to jediná možnost, jak se trochu vyspat. Dneska večer nebyly zprávy.
Pátek
V práci všem přišlo divné, že neusínám za počítačem. Prořekla jsem se, že mám ochlazovač. Za tři hodiny jsem měla čtyři žádosti o ruku. Žádnou jsem nepřijala. To tak! Aby byl ochlazovač společné jmění manželů a já se o něj musela dělit. Ani náhodou! Pak se naštěstí pozornost kolegů přesunula na kolegyni. Prokecla se, že má funkční lednici! To jí závidím i já. I když se mi tomu teda nechce věřit. Všem lednicím kvůli horku shořely motory už před měsícem.
Cestou domů z práce jsem o vlásek unikla uhoření. Stala se mi hrozná věc. Venku je skoro 80 °C. V kabelce se mi samovznítily desinfekční ubrousky. Taktak jsem ji stihla zahodit. Okamžitě se zapekla do asfaltu. Ten už teď dost teče. Zničil mi boty.
Večer byly zprávy. Incident s mrazákem prý mají na svědomí hackeři. Prezident Pacinka vůbec nebyl v mrazáku. Prý se nabourali do vysílání a pustili tam video vytvořené umělou hloupoligencí. Hlásili taky, že přestanou jezdit vlaky. Škoda. Chtěla jsem na víkend za rodiči. Bydlí v domku a představte si… Mají sklep! To by bylo skvělé, tam je chladněji, celý víkend bych nevylezla. Ale mám smůlu. Jedoucí vlaky prý kvůli tření o koleje zapalovaly pole s řepkou. Tak je jediný český dotobaron zakázal.
Sobota
Od dnešního dne platí absolutní zákaz vycházení. A taky krizový stav. Ohlásil to politik Hapáček. Měl na sobě červené plavky. Signál toho, že je zle. Prý má přijít vlna veder. Taky zakázali teploměry. Protože šíří paniku.
Odpoledne se tu stavil soused. Občas přijde na kávu. Poslouchá zakázané zahraniční zpravodajství. Říkal, že teploty mají dosahovat bodu varu. Z rovníkové Afriky prý posílají humanitární pomoc. Tři stáda velbloudů, kteří mají fungovat místo sanitek a svážet vážně popálené, kteří poruší zákaz vycházení.
Jsem v šoku. Ještě štěstí, že Metr Pacinka před lety ukončil klimatickou krizi. Jak by to tu asi vypadalo, kdyby to neudělal? Bylo by tři sta stupňů? Ještě že ho máme!
