Článek
„Tenhle příběh nemá být stížnost nebo pokus vyvolat lítost. Berte to jako varování před něčím, co se celkem běžně děje,“ říká čtenářka Simona (39).
Dovolená, na kterou jsem nechtěla jet
Loni na jaře jsme se s přítelem domluvili, že v létě pojedeme k moři. Jenže jsme se rozešli dřív, než jsme stihli dovolenou vybrat. Rozešli jsme se v klidu a bez emocí. Tu samou noc jsem si spontánně zamluvila zájezd právě do toho wellness hotelu a rovnou zaplatila plnou cenu.
„Zbláznila ses? Samotná ženská do Egypta? Něco se ti stane!“ zděsila se moje kamarádka, když jsem jí o měsíc později ukázala rezervaci v hotelu.
Před ní jsem se tvářila, že je to přece v dnešní době normální. Ale červíček pochybností už hlodal. Co když má pravdu? Ale touha po tom, abych vypadla z bytu, kde jsme s bývalým přítelem prozatím spolu bydleli, byla silnější. Na dovolenou jsem odjela, přestože mi intuice radila opak.
Vítejte v ráji!
Nervozita zmizela v podstatě hned, jak jsem dojela do hotelu. Všechno se zdálo dokonalé. Pokoj, jídlo, výhled na moře. Velmi rychle jsem si začala všímat i pozornosti mužů. Těch, kdo tu byli na dovolené, stejně jako já. Hlavně ale místních zaměstnanců hotelu. V hotelové restauraci mi číšník vždycky našel to nejlepší místo. Mladičký recepční mě nenechával čekat na klíč ani vteřinu. Zacházeli se mnou jako s královnou. Nebudu lhát, líbilo se mi to. Po několika měsících soužití s mužem, který mě vnímal jako nezbytné zlo, než si sežene vlastní byt, to asi bylo pochopitelné. Tmavovlasí a opálení Egypťané mi lichotili, věnovali mi pozornost, dávali se se mnou sami do řeči. A já jejich kouzlu propadala víc a víc. Především kouzlu barmana v baru na pláži. Drinky mi nosil až na lehátko. Stačilo mávnout.
Princ na velbloudu
„Jsi tu sama?“ oslovil mě anglicky, když jsem si třetí večer dovolené přišla užít západ slunce na pláži.
Přikývla jsem a sledovala moře. Připozdívalo se, nebylo tu moc lidí a druhý mladík na baru stíhal obsluhovat sám. „Můj“ barman si ke mně přisedl a podal mi drink, který jsem si neobjednala. Ten samý drink, který jsem pila předešlý večer.
„Pamatuješ si, co piju?“
„Jak bych na tebe mohl zapomenout?“ Usmál se.
Seděli jsme tam spolu přes hodinu. Mluvili, smáli se a pozorovali moře. Cítila jsem se příjemně, jako už dlouho ne. Kdybych zoufale netoužila po něčí blízkosti, jeho sladké řečičky by na mě nejspíš neměly žádný efekt. Teď mě přitahovaly jako světlo můru.
„Tak já se zítra stavím na drink,“ řekla jsem, když jsem se zvedla z lehátka.
K mému překvapení zavrtěl hlavou.
„Zítra tu nebudu, krásko. Mám volný den.“
„Škoda,“ pípla jsem zklamaně.
Zdálo se, že je mým postojem potěšený. Dneska bych to vnímala jako varování. Tehdy mi to přišlo romantické.
„Vezmu tě na výlet, chceš?“ navrhl po chvíli mlčení.
Souhlasila jsem rychleji a nadšeněji, než by se asi na skoro čtyřicetiletou ženskou slušelo. Odpovědí mi byl další široký úsměv na jeho tváři.
Až v pokoji jsem si uvědomila, že jsem mu neřekla své jméno. Já jsem věděla, že je Omar. Ale jen proto, že měl na košili připevněnou jmenovku.
Omar ráno čekal na recepci. Když mě viděl přicházet, nervózně zamával helmou, kterou držel v ruce.
„Pojedeme na motorce, nevadí ti to?“ začal hned, jak mě navzdory mým rozpakům políbil na tvář.
Před hotelem mě dovedl k lehce orezlé starší motorce. Ukazoval mi ji s takovou pýchou, až bych věřila, že přede mnou stojí minimálně Harley.
Výlety s malým háčkem
Od toho dne jsme na stařičké motorce vyjížděli mimo hotel každý den. Ať už to byl výlet za výhledem na západ slunce na útesech, projížďka městem nebo prostě jen cesta za soukromím mimo pohledy turistů.
„Přál bych si, abych tě mohl pozvat na jídlo nebo aspoň drink,“ řekl smutně na prvním výletě.
„A co ti v tom brání?“
„Hotel platí málo. A živím staré rodiče,“ vysvětlil, jako kdyby se za to styděl.
Pomyslela jsem si, jak skvělým člověkem musí být, když se o mrzký výdělek dělí s těmi, kdo ho vychovali. Tehdy mě to až dojalo. A začala jsem peněženku otevírat častěji, než jsem si uvědomovala. Až zpětně mi došlo, že jsem platila nejen jídlo a pití pro oba, ale i drobné nákupy, které na konci našich cest dělal „pro rodiče“. Potraviny, léky, ale i alkohol nebo cigarety.
„Proč jsi mi nenapsal?“ houkla jsem rozčileně, když jsem předposlední den pobytu přišla k baru u bazénu.
Omar se opíral o bar a čekal, až přijdou hosté. Jak mě uviděl, objevil se mu na tváři napůl provinilý a napůl zdrcený výraz. Až jsem se lekla, že se něco stalo.
„Rozbil se mi telefon, habibi,“ řekl tiše, když mě odvedl kousek od baru.
Úlevou jsem se skoro rozplakala. Měla jsem za to, že problém je v mém brzkém odjezdu a on bude chtít náš rodící se vztah ukončit.
„Takže se mnou to nesouvisí?“
„Ne, tebe miluju, habibi.“ Usmál se tím svým okouzlujícím úsměvem.
„Proč si nekoupíš nový telefon, Omare?“
Zadíval se na svoje ošlapané sandály a cosi nesrozumitelně zamumlal. Nemusela jsem se ptát, co říkal. Odpověď jsem znala. Peníze. Mobil pro něj byl moc drahý.
„Co je?“ Nervózně jsem se zasmála, protože jsem zjistila, že mě upřeně pozoruje.
„Jsi tak nádherná… Bohyně. Co kdybychom se večer jeli někam rozloučit?“
Kývnutím jsem souhlasila. A v tu chvíli jsem se rozhodla, že mu jako dárek na rozloučenou koupím právě ten telefon.
Láska nezná hranice. Jenom čísla
Po návratu domů jsem si uvědomila, co jsem celou dovolenou popírala. Do Omara jsem se zamilovala. Chyběl mi od první minuty, co jsem nasedla do letadla. Obzvlášť po krásném večeru, který jsme spolu strávili. Stranou od všeho a všech, jen my dva, romantika… A samozřejmě sex. Protože jsem měla za to, že to k tomu patří. A sama jsem to chtěla. Volali jsme si každé ráno, než jsem šla do práce. Stejně jako každý večer. Během dne jsme si posílali desítky zpráv. Čas od času poslal svým novým iPhonem pořízenou fotku z místa, kde jsme byli spolu. A k ní plno romantických vyznání lásky. O čtrnáct dní později se na půl dne odmlčel. Byla jsem tak nervózní, že si toho všimla nejen kolegyně v práci, ale i bývalý přítel. Dvakrát se zeptal, co se děje. Nepřiznala jsem se. Svedla jsem to na problémy v práci. A počítala dny do jeho stěhování ze společného bytu.
„Jak se máš, lásko moje jediná?“ ptal se Omar, když konečně večer zavolal.
„Teď už dobře, bála jsem se, že se ti něco stalo.“
„Stalo. Nebudu tě zatěžovat. Jaký měla den moje bohyně?“
„Počkej, Omare… To není o zatěžování. Miluju tě. A ty mě. Musíme spolu sdílet všechno. To dobrý i to horší.“
Na druhé straně bylo dlouhé ticho. Pak se ozval těžký povzdech.
„Máma je v nemocnici. Potřebuje operaci. Nemám na to peníze,“ vysypal ze sebe a bylo znát, že je ve stresu.
„Kolik to je?“
„Ne, moje krásná lásko. To tě nesmí ani napadnout. Já těch pět set dolarů nějak seženu a mami zachráním. Ty mysli na sebe. Jaký byl tvůj den?“
Nechal se pár minut přemlouvat, než slíbil, že zjistí, jak přijmout peníze. Pak hovor rychle ukončil. Za deset minut mi napsal zprávu, kde popsal přesný postup zaslání peněz přes Western Union.
Tehdy mi možná měla začít blikat varovná kontrolka. Ale nestalo se tak. Dokonce jsem byla ráda, že můžu pomoct mamince muže, kterého tolik miluji. O čtyři dny později zmínil, že potřebuje na léky. Dvě stě dolarů jsem odesílala tentýž den. Za týden to bylo čtyři sta na další operaci. Pořád totéž dokola. A já to neviděla. Pár hodin se neozval, pak mi nechtěl říct, co se děje, nechtěl moje peníze, já ho přesvědčovala, on nakonec svolil. Stovky a stovky dolarů. Za několik týdnů i tisíce. Nejdřív se mu rozbila motorka. Potom přišel o práci v hotelu. Pak o bydlení. A já, jak hloupá husa, platila a platila.
Oči mi otevřela žádost o ruku
„Dívej, co jsem koupil!“ přišla mi zpráva během jednoho říjnového pondělí.
Na fotce byl prstýnek s drobným kamínkem.
„Co je to?“ odepsala jsem hned.
„Chci si tě vzít, lásko moje. Tenhle prstýnek sis prohlížela v klenotnictví.“
Zírala jsem na display mobilu snad dvacet minut. A skoro plakala štěstím. Pamatoval si, co se mi líbí!
„Žádost o ruku jsem si představovala jinak,“ odpověděla jsem a myslela to jako vtip.
Deset minut nenapsal. Pak dvacet. Pak to bylo půl hodiny.
„Byl to vtip! Vezmu si tě,“ napsala jsem pro případ, že by to špatně pochopil.
„OK.“
Dvě písmena. Nic víc. Večer konečně zavolal. Omlouval se, že měl moc práce. A znovu se zeptal, jestli si ho chci vzít.
„Chci,“ zašeptala jsem.
„Pak musíš brzy přiletět, lásko moje překrásná. Ale ne do hotelu. Co kdybych nám sehnal byt? Budeme opravdu spolu.“
„Omare, to je skvělý nápad!“
Hovor pak už trval jen pár minut. Musel obstarat svou nemocnou maminku.
Ráno mi poslal fotky pěkného bytu s výhledem na moře. Napsal k tomu: „Líbí?“
Cítila jsem se jako ve snu. On to myslel vážně!
„Pořídím ho pro nás. Jestli tedy chceš. Musím ale zaplatit zálohu.“
„Kolik?“ odepsala jsem okamžitě.
„10 000 dolarů.“
Na tu částku jsem zírala několik minut.
„Je to hodně, já vím. Chci ale, aby se ti tu líbilo. Nebo už se mnou žít nechceš, lásko moje?“
Otevřela jsem internetové bankovnictví, abych udělala převod. Ale… Omylem jsem klikla vedle a otevřel se celý seznam převodů na daný účet.
„To není možné!“ vyhrkla jsem s pohledem upřeným na čísla.
A v tu chvíli jsem vystřízlivěla až bolestně rychle. Za pět měsíců jsem Omarovi naposílala skoro čtyři sta tisíc korun. Ne tisíce. Ani desetitisíce. Čtyři sta tisíc! Zabzučel mi telefon, aby oznámil příchozí zprávu.
„Nechceš, to nevadí. Pořád tě miluju a chci si tě vzít. Ale nebudeme spolu moct být sami. Jinak to v mé nové práci zjistí a zase mě kvůli tomu vyhodí.“
Poprvé jsem si uvědomila ten nátlak. Zbytek dne jsem ležela na gauči a v duchu si přehrávala naše telefonáty. Četla jsem zprávy. A všechno mi to došlo. Byl v tom vzorec. Uvedl mě do nejistoty, pak naznačil problém, který moje peněženka vyřeší, odmítl nabízenou pomoc, nakonec kývl. Ukázková manipulace. Pořád jsem si říkala, že mu možná křivdím. Pletu se. Je to celé shoda špatných okolností. Přesto jsem mu neodpověděla na několik zpráv. Poslední přišla nad ránem.
„Jak chceš,“ stálo v ní.
To samé odpoledne mi poslal fotku, na které byl s jinou ženou. Pak týden mlčel.
„Omlouvám se, lásko moje jediná. Byl jsem zklamaný a jednal v afektu. Tu ženu ani neznám. Vrať se ke mně, prosím! Miluju tě. Teď už ti ale víc psát nemůžu. Hotel mi nezaplatil. Nemám kredit na telefonu. Odpusť mi a zavolej.“
Už jsem mu neodpověděla. Protože jsem konečně věděla, co by přišlo.
Příběh čtenářky byl redakčně upraven, jména byla změněna.
