Článek
Moje tchyně (54) se ke mně vždycky chovala mile. Ne přímo přátelsky nebo láskyplně, ale slušně a přívětivě. Vztah mezi námi se zlepšil, když se narodil Martínek (4), náš první syn. Tchyně vnuka zbožňovala snad od prvního dne. Stejně jako Filípka (2), který se narodil o dva roky později. S oběma dětmi mi hodně pomáhala, protože můj manžel Mirek (34) je zedník a celé dny tráví v práci.
Nabídka bydlení
Když jsem byla podruhé těhotná, tchyně přišla s nečekaným návrhem.
„Nebude pro čtyři lidi váš byt moc malý? Co kdybyste se nastěhovali ke mně?“ ptala se v neděli, když jsme seděli u kávy.
Poměrně dlouho a důkladně jsem o tom přemýšlela. Náš, tedy spíše můj byt, má šedesát metrů čtverečních. Dva pokoje a kuchyň. Sama jsem si říkala, že pro dvě děti to časem bude malé. Tchyně má dům. Pět pokojů, kuchyň, dvě koupelny. A hlavně velkou zahradu, která by byla pro děti ideální.
„Máma by byla šťastná, kdybychom šli k ní. Už mi to nabízela dvakrát,“ řekl mi manžel večer, když syn usnul.
„Ale bydlet s tchyní… Já nevím, no,“ přiznala jsem.
„Chová se k tobě snad špatně, Jarko?“
„Nechová. Ale soužití s rodiči nedělá dobrotu.“
Tomu se manžel jenom zasmál. Prý se to stává v rodinách, kde spolu nevycházejí. A já si přece s jeho maminkou rozumím, ne?
„A co uděláme s mým bytem, Míro?“
„Jak s tvým bytem? Snad s naším bytem, ne? Jsme manželé, tak je všechno naše!“ Zvedl se a tím debatu ukončil.
Neměl pravdu. Byt jsem si pořídila na hypotéku ještě před tím, než jsme se vzali. Byt byl tedy i podle zákona jenom můj. Tenhle můj postoj ho z nějakého důvodu vždycky rozčílil. Za dvě hodiny se ale sám k tématu vrátil.
„Prostě ten byt pronajmeme. A z pronájmu se bude platit hypotéka. Budeme mít víc peněz,“ použil silný argument.
O týden později jsme pozvali tchyni na oběd, abychom probrali podrobnosti.
Začátek soužití
Tchyně nám uvolnila velkou ložnici v patře. Sama se přesunula do menšího pokoje dole. V přízemí tedy byla kuchyň, obývací pokoj, tchynina ložnice s koupelnou. V patře pak dva dětské pokoje, ložnice s koupelnou a jeden malý pokojík, ze kterého jsem chtěla udělat hernu pro kluky. Stěhovali jsme se, když jsem byla v osmém měsíci těhotenství. Bylo léto, velké horko. Já sotva zvládala vyjít schody.
„Maminko, proč není posekaná zahrada? Jak tu v tom má Martínek běhat?“ ptala jsem se první večer.
Tráva měla snad deset centimetrů.
„Jaruško, já pracuju. Z práce chodím utahaná… O víkendu jsem vám byla pomáhat balit. Kdy jsem to měla udělat?“
„Mohla jste říct Mirkovi. Udělal by to. Navíc to trvá kolik? Deset minut? To se dá stihnout i po práci,“ neodpustila jsem si kousavou poznámku.
„Sekačka je v kůlně. Můžeš se do toho pustit,“ pronesla uraženě.
Nechápala jsem, kde je problém. Vždyť jsem se jenom zeptala! Tímhle mě vždycky rozčilovala. Pracovala v účetní firmě, ne v dolech! Věčně si stěžovala, jak je z práce unavená. A ještě chtěla, abych já s tím obřím břichem sekala trávník! To tak! Mirek měl sice za dvacet minut hotovo, ale ve mně zůstala jakási hořká pachuť.
Příjezd z porodnice
Filípek se narodil dva týdny před termínem. Porod byl náročný. Přesto mě z porodnice pustili po třech dnech. Manžel přijel sám. Dvakrát jsem mu říkala, ať vezme i Martina. Ať si tu první cestu užijeme jako rodina.
„Máma říkala, že to takhle bude jednodušší. Pro nás i pro malýho,“ vysvětloval.
„Jasně! Takže teď budeš dělat, co říká tvoje maminka?“
Mirek se urazil. Normálně bych možná takhle nereagovala, ale znáte to… Hormony.
„Vítejte!“ Tchyně se usmívala, když nám otvírala dveře od domu. „Dala jsem Martínka spinkat. Ať si s Filípkem můžete v klidu vybalit a odpočinout si po cestě.“
„Děláte si srandu? Těšila jsem se, že pojedeme domů všichni společně. Dobře, smířila jsem se s tím, že je to jinak. Teď mi řeknete, že Marťa nepřivítá brášku, když přijedeme domů?“ Sledovala jsem ji napjatým pohledem.
„Já jsem to myslela dobře…“ pokoušela se mě uklidnit.
Podívala jsem se na manžela s očekáváním, že se mě zastane. On ale udělal to, co vždycky.
„Jaruš, o nic přece nejde.“
„Jistě, ona to vždycky myslí dobře!“ s těmito slovy jsem je nechala v obýváku a zmizela do patra.
„To víš, mami, je teď přecitlivělá. Nemyslí to tak,“ slyšela jsem ještě manžela, když jsem vycházela schody.
Vzbudila jsem Martínka, abych mu ukázala brášku. Byl protivný celý zbytek dne. A budil tím i Filipa. A za všechno mohla tchyně, která to prý myslela dobře!
Filípkovy první narozeniny
První narozeniny syna jsem plánovala dlouho. Protože se narodil v létě, těšila jsem se na oslavu na zahradě. Pozvala jsem kamarádky s dětmi, svoji sestru, rodiče… mělo nás být asi dvacet. Podle toho jsem nakoupila na grilovačku. Objednala jsem dort pro dvacet lidí.
„Proč jsi nepozval Pavlu?“ zeptala se tchyně manžela den před oslavou.
„My jsme nepozvali Pavlu?“ otočil se na mě a tvářil se naštvaně.
„Neříkal jsi, abych je pozvala,“ odpověděla jsem a dál v klidu nafukovala balonky.
Pavla je Mirkova sestra. Přijela by s manželem a třemi dětmi.
„Je přece jasný, že když máme rodinnou oslavu, pozveš moji ségru! Je to Filipova teta.“
Protočila jsem očima. A takhle to bylo s tchyní pořád! Přišla s rádoby obyčejnou otázkou a rozpoutala hádku mezi mnou a manželem.
„Zavolám jim, ať přijdou.“ Mirek už vytahoval telefon.
„To nemyslíš vážně! Je to pět lidí navíc! Bude málo masa i dortu. Pavla může přijet jindy,“ pokusila jsem se ho zastavit.
„Takže ty si můžeš pozvat deset kamarádek a mě nemůže přijít ségra?“ zasyčel manžel polohlasně a už vytáčel hovor.
Pavla nakonec opravdu přijela. A já jsem musela rozdávat tak malé kousky dortu, až jsem se styděla. S tchyní jsem dva týdny nemluvila.
Poslední kapka
Mezitím se stalo asi milion drobností, které přilévaly do poháru mojí trpělivosti. Několikrát jsem manželovi řekla, že se chci odstěhovat. Jenže můj byt je v pronájmu a smlouva je ještě na rok. Museli bychom si najít jiné bydlení. Stejně je to tam pro nás malé. A kluci milují zahradu. Letos jsem pořídila klukům bazén.
„Maminko, kam si můžeme dát bazének?“ zajímala jsem se ze slušnosti.
„Třeba tamhle.“ Ukázala doprostřed zahrady.
Pak zalezla do domu. Dívala jsem se na místo, kam ukázala. No to určitě! Většinu dne tam paří slunce. Vybrala jsem místo ve stínu.
„Jarko, říkala jsem, ať to dáš jinam. Tady to mám přímo pod oknem ložnice.“ Povzdechla si, když zase vylezla.
„Tady je stín. Přece kluci nebudou na sluníčku. Víte, kolik času tam budou trávit?“
„No právě,“ zamumlala a zase zmizela v domě.
Nechápala jsem, co jí zase vadí. V poslední době byla úplně strašná. Cokoliv jsem udělala, bylo špatně. Vynadala mi, že smrdí celý dům, když jsem připálila jídlo. Jí se to snad nikdy nestalo? Stěžovala si Mirkovi, že nezamykám hlavní vchodové dveře. Proč bych měla? Zamykala se přece branka. Uznávám, že i já jsem si otevřela pusu, když mi něco vadilo. A to ona nesnesla. Mluvím s ní tedy jen v nejnutnějších případech.
„Nechcete už jít domů?“ křikla na nás z okna, když se kluci druhý den koupali.
„Proč? Je hezky,“ odpověděla jsem.
Byly teprve čtyři hodiny. Před půl hodinou přišla z práce a už mě zase terorizuje.
„Kluci, pojďte už dovnitř. Už je pozdě,“ začala znovu o hodinu a půl později.
„Víte co, kluci? Pojďte, když tu babičce tolik vadíte. Pustíme si pohádku.“
Sbalila jsem obě děti a šla do patra. Tchyně se mi pokoušela něco říct, ale neposlouchala jsem. Martin se vztekal, protože nechtěl z vody. Rozbrečel i Filipa. Trvalo hodinu, než se uklidnili.
„Co se tady zase dělo?“ spustil manžel hned po příchodu domů.
„To, co vždycky. Tvoje matka se do všeho plete. Vyhnala kluky z bazénu.“
„Jarko… Máma chodí do práce. Je utahaná a potřebuje si odpočinout. A to dost dobře nejde, když jí kluci ječí pod okny.“
„Aha, matinka si stěžovala a Mireček je na její straně!“ zvýšila jsem hlas.
„Tak to není… Jenom tu musíme fungovat všichni spolu.“
„Nemusíme. Já už to nezvládám. Klid je tady jenom ve chvíli, kdy je ona v práci. Pak to začne. Stěžuje si úplně na všechno! Že kluci rozházeli boty, že zůstala otevřená lednice, že kluci křičí… Já už na to nemám. Prostě se odstěhujeme,“ vybuchla jsem.
„Jak chceš. Já odsud nejdu. Pro kluky je to tady taky lepší. Ty máš pořád problém.“
Prozatímní řešení
Bouchla jsem za sebou dveřmi a zavřela se u kluků v pokoji. Nikdy se mě nezastane. A to mi vadí ze všeho nejvíc. Tohle se stalo před dvěma týdny. Tchyně se mi od té doby vyhýbá. Vyhovuje mi to, je mi ale jasné, že to takhle nebude napořád. Nájemcům jsem dala výpověď, protože byt potřebuji pro sebe. Byt bude volný za tři měsíce. Mirek měl pravdu, když říkal, že pro kluky je dům lepší. Rozhodla jsem se tedy udělat vstřícné gesto. Až mi nájemci sdělí datum vystěhování, nabídnu byt tchyni. Může se tam nastěhovat. Stejně si stěžuje, že na dům se zahradou nestačí. V bytě by měla méně práce a klid. Řekla jsem o tom manželovi a on se hrozně naštval. Pohádali jsme se. Myslí si, že chci jeho matku vyhodit z jejího domu. Ale my už tu nějakou dobu bydlíme. Dům je i náš. Nebo ne? Kluci si tu zvykli. Byt je pro nás malý. Tohle mi přijde jako logické řešení. Uvidím, co mi na to řekne. A vám všem soužití dvou generací důrazně nedoporučuju!
Příběh od čtenářky byl redakčně upraven. Jména i některé další údaje byly změněny.
