Článek
Holčička a Havel
Na Václava Havla mám krásnou vzpomínku. Jako malý capart, tehdy v rámci výletu se školkou, jsem navštívila Pražský hrad. Průvodkyně měla na výklad, ze kterého si moc nepamatuji. Krom jedné pasáže. Ukazovala nám okno, které patří k prezidentské kanceláři. Všimla jsem si, že za tím oknem někdo stojí. A tak jsem já, tenkrát šestiletá malá holka, začala poskakovat a mávat tím směrem. A člověk v okně začal mávat zpátky. Průvodkyně si pak dělala legraci, že mi pan prezident zamával. Později jsem náhodou zjistila, že ten den skutečně v kanceláři úřadoval. Pravděpodobnost, že to byl on, je tak celkem vysoká. Nevěříte mi? Nevadí. Ani rodiče mi nevěřili. Ale já vím, že je to pravda.
Z dramatika prezidentem
Václav Havel se stal symbolem sametové revoluce. A později i demokracie a svobody. Za komunismu byl dramatikem a kritikem režimu. Později byl za své názory a prodemokratické postoje režimem perzekuován a vězněn. Nevzdal to. A to je pro naši demokracii mnohem důležitější, než si dnes někteří přiznávají. Stal se jedním z mluvčích Charty 77, která usilovala o dodržování lidských práv. Během sametové revoluce byl jedním ze zakladatelů protikomunistického hnutí Občanské fórum. Právě jako kandidát OF byl 29. prosince 1989 zvolen prezidentem Československé republiky. Z dramatika se tak stal politický reprezentant malé země ve střední Evropě, kterou i díky němu znala velká část světa.
Státník, kterého si svět vážil
Jako prezident přivítal Václav Havel v naší republice celou řadu návštěvníků z řad nejen světových politických špiček. Na Havlovo pozvání navštívila Českou republiku britská královna Alžběta II. Na státnickou návštěvu za Havlem přiletěli američtí prezidenti George H. W. Bush, Bill Clinton a George W. Bush. Na Havlovo osobní pozvání republiku od roku 1990 pravidelně navštěvoval i Dalajláma. Papež Jan Pavel II. na pozvání Havla navštívil Československo už v roce 1990, šlo o první návštěvu papeže v zemi po 30 letech. Po rozdělení zemí pak ještě samostatnou Českou republiku hned dvakrát, a to v letech 1995 a 1997. Kromě nich Václav Havel v naší zemi přivítal mnohé další zahraniční politické i náboženské představitele. Podobně tak i mnohé herce, zpěváky nebo třeba kapelu The Rolling Stones. Po letech téměř izolace, kterou v zemi udržoval socialistický režim, byl národ po „západní“ kultuře i politice hladový. A mnohé světové osobnosti si přály seznámit se se zemí i s prezidentem, který se stal symbolem demokracie, proto jeho pozvání rádi přijímali.
Projev v kongresu a řada vyznamenání
Projev v americkém Kongresu ve Washingtonu 21. února 1990 byl prvním velkým politickým vystoupením Václava Havla. Už jeho příchod vyvolal dlouhý potlesk ve stoje a mnoho kongresmanů se minimálně pokusilo potřást československému prezidentovi rukou, jak je vidět ve videu na webu ČT edu. V projevu mluvil nejen o pádu komunismu v Československu, ale i o proměně celé Evropy. Poděkoval Spojeným státům za podporu svobody, vyzval k pomoci demokratizujícímu se Sovětskému svazu a zdůraznil, že budoucnost světa nespočívá jen ve vojenské síle, ale především v demokracii, lidských právech, odpovědnosti a morálce. Připomněl také, že skutečná politika se musí opírat o svědomí, nikoliv pouze o mocenské zájmy. Projev byl mnohokrát přerušen potleskem. Toto vystoupení mělo velký ohlas. Havel jím upozornil svět nejen na sebe, ale i na nově demokratické Československo.
„Všichni moji kolegové, demokraté i republikáni, kteří spolu většinou nesouhlasí, se shodli, že Havel apeloval na to nejlepší, co v sobě lidé mají,“ řekl později bývalý americký kongresman Robert J. Mrazek pro Seznam Zprávy, dále zmínil: „A dovolím si říct, že v moderní historii byl Havlův projev ten nejinspirativnější a nejdůležitější, jaký kdy lídr zahraničního státu na této půdě přednesl.“
Václav Havel získal za svou činnost celou řadu státních vyznamenání, jejich seznam uvádí Wikipedia. Mezi nimi například v roce 1990 ve Francii velký kříž Řádu čestné legie, v Lisabonu Řád svobody; v roce 1996 Řád lázně udělený Spojeným královstvím, řetěz Řádu kříže země Panny Marie udělený Estonskem. V říjnu 2003 bylo Václavu Havlovi doživotně propůjčeno nejvyšší státní vyznamenání České republiky, tedy Řád bílého lva.
Havlovi byla udělena i celá řada čestných doktorátů na světových univerzitách v oblasti práva, lidských práv nebo třeba literatury.
Rovněž obdržel mnoho cen a medailí. Mimo jiných například ocenění Velvyslanec svědomí od Art for Amnesty při Amnesty International v Dublinu nebo Cena Raula Wallenberga za lidská práva udělená Nadací lidských práv ve Washingtonu.
Kontroverzní rozhodnutí
Václava Havla neprovázelo jen uznání a ocenění, některá jeho rozhodnutí byla kontroverzní. Mezi ně například patří takzvaná velká amnestie. Vyhlášení rozsáhlé amnestie připadající na 1. ledna 1990 patří mezi první rozhodnutí Václava Havla jako prezidenta. Havel velice dobře věděl, že komunisty věznění političtí vězni bývali ve vykonstruovaných procesech souzeni i za trestnou činnost. Bylo tedy jen velmi těžko rozpoznatelné, kdo je vězněn „za politiku“ a kdo za jiný trestný čin. Dále byli lidé souzeni za porušení zákona, který odporoval lidským právům. Podle prezidenta byla řešením právě amnestie. Ta se netýkala nejzávažnějších trestných činů, jako je vražda nebo znásilnění. Kolem amnestie panuje velké množství mýtů, kterým bohužel spousta lidí věří. Jedním z nejčastějších je tvrzení, že právě tato amnestie způsobila výrazný nárůst kriminality. Podle výzkumu Institutu pro kriminologii a sociální prevenci z roku 1991 se do roku 1991 vrátilo do vězení 25 % amnestovaných, jak uvádí Seznam Zprávy. Což tvrzení o velkém nárůstu kriminality odporuje.
Odcházení
Václav Havel zemřel v neděli 18. prosince 2011 v 9.46 hodin. Měl dlouhodobé zdravotní problémy, kvůli kterým se stranil veřejnosti. Na jeho úmrtí svět reagoval téměř okamžitě. Čeští i zahraniční politici vyjadřovali soustrast nejen jeho manželce Dagmar, ale také celému českému lidu. Ještě 18. prosince v 18 hodin večer se rozezněly zvony po celé České republice, aby velkého demokrata doprovodili při jeho odcházení. Demokratická společnost truchlila. Lidé se scházeli na náměstích a zapalovali svíčky, později se státního pohřbu zúčastnilo přes deset tisíc lidí.
Zpráva o Havlově úmrtí obletěla stránky světových médií, stejně jako vyjádření státníků a dalších světových osobností, které na bývalého prezidenta vzpomínaly.
„Pamatuji si, jak odvážně pan Havel bránil lidská práva v dobách, kdy byla lidu ve vaší zemi systematicky odpírána, a vzdávám poctu jeho vizionářskému vedení při vytváření nového demokratického zřízení po pádu předchozího režimu. Vzdávám díky bohu za svobodu, které se nyní lidé v České republice těší,“ napsal papež Benedikt XVI. v dopise, jak uvádí Lidovky.
„Byl duší revoluce. Skláním se před tímto velkým bojovníkem za demokracii. Truchlíme spolu s českým lidem,“ prohlásil německý ministr zahraničních věcí Guido Westerwelle, jak uvedly Novinky.cz.
„Společně s Vámi truchlíme nad ztrátou velkého Evropana,“ napsala Merkelová v kondolenci Havlovu nástupci Václavu Klausovi podle webu Novinky.cz.
Do Prahy na pohřeb pak přicestovala celá řada státníků, církevních představitelů i světových osobností, aby se s Havlem osobně rozloučili.
Havlovi nástupci
Prezidenti, kteří byli v úřadu po Václavu Havlovi, podle mého názoru, ani zdaleka nedosahují právě Havlových kvalit. Ano, svět je zná. Ale proč? Jednoho kvůli krádeži propisky a odmítavým postojům vůči Evropské unii. A druhého? Záběry vrávorajícího prezidenta nad svatováclavskými klenoty obletěly svět. Stejně jako jeho výroky na adresu novinářů. Nebo tisková konference, při které se pálily rudé trenýrky. Chceme, aby nás svět znal takhle?
Naštěstí máme v tuto chvíli prezidenta, který nás důstojně reprezentuje. Myslím tím, že skutečně reprezentuje a není pro ostudu. Petr Pavel je po Václavu Havlovi druhým prezidentem, za kterého se nemusím stydět.
Vzpomínka na závěr
Článek jsem vzpomínkou začala, dovolte mi ho vzpomínkou zakončit. Když mi bylo dvanáct let, byla jsem na zdravotním pobytu v Řecku. Tam jsem šla do malého krámku se suvenýry. Prodavač slyšel, že se s kamarádkou bavíme česky. Přišel se nás zeptat, odkud jsme. Když jsem odpověděla, že z České republiky, jeho tvář se rozzářila širokým úsměvem.
„Česko! Praha! Václav Havel!“ vykřikl.
A já v tu chvíli ucítila skutečnou vlasteneckou hrdost. Hrdost nad tím, že mou zemi a prezidenta zná prodavač v maličkém zapadlém obchůdku v Řecku. Děkuji, pane prezidente Havle!
Další zdroje:
