Článek
Jako studentka jsem brigádně pracovala v supermarketu, později v trafice. Nebudu tu mluvit o tom, jak náročné to bylo, nebo jestli byla práce mizerně placená, směny dlouhé a zákazníci protivní. Dnes vám povím pár historek, kterým se směju i po letech. A že jich bylo!
Pracuje tu vůbec někdo jinej?
Kvůli škole jsem dělala odpolední nebo víkendové směny. Obvykle pět dnů v týdnu, někdy i šest. Zhruba po měsíci jsem měla i „své“ zákazníky. Snažila jsem se být milá, usmívala se, prohodila s lidmi pár slov. A tak se našlo několik zákazníků, kteří si rádi vystáli frontu právě u mojí pokladny.
„Slečno, já vás tu vždycky ráda vidím,“ říkávala jedna zákaznice.
„Jak jste tady, hned mám lepší den!“ skládal mi poklony jeden stařeček.
Nebudu lhát, těšilo mě to. A vždycky jsem se na „svoje“ lidi těšila a pamatovala jsem si je. Stejně jako starší paní, kterou jsem v jednom týdnu obsluhovala snad pětkrát. A právě ona si mě při jednom nákupu obzvlášť důkladně sjela pohledem.
„Zase vy?“ zeptala se.
Jen jsem překvapeně zamrkala a nevěděla, co říct. Její tón hlasu moc nenapovídal tomu, že by to říkala s potěšením.
„Já už ten váš ksicht nemůžu vidět!“ pokračovala.
A já zase zůstala beze slov. Jen kamsi zmizel můj pověstný úsměv.
„Co vám jako přijde pořád vtipný?“ šila do mě dál.
„Vůbec nic… Jenom se snažím být milá,“ vypravila jsem ze sebe mezi neustálým „Píp! Píp! Píp!“ pokladny.
„Tak se na to vykašlete!“ doporučila mi ta dobrá žena.
„Pět set dvacet, prosím,“ sdělila jsem jí s úlevou, že už tohle končí, cenu nákupu.
„No! A ještě to u vás vždycky mám drahý!“
„Myslíte, že jsem udělala chybu? Jestli ano, projdeme to spolu a vyřešíme to,“ navrhla jsem.
To už fronta začínala brblat. Ona milá dáma zaplatila a přesunula se na druhou stranu pokladny, kde dlouho studovala účtenku.
„No tak nablokovaný to máte normálně, no! Ale stejně příště půjdu k někomu jinýmu!“ Přeletěla pohledem dlouhou řadu pokladen a než odešla, ještě na mě houkla: „Jestli tu teda pracuje i někdo jinej! Když jste tu pořád jenom vy!“
Proč jako tolik?
Tohle se odehrálo, když jsem zastupovala kolegyni v oddělení mléčných výrobků. V klidu jsem si doplňovala jogurty a přemýšlela o písemce z matematiky, která mě druhý den čekala. V tom jsem ucítila náraz do nohy. Moc nízko na to, aby to bylo další najetí nákupním košíkem od někoho, kdo si mě nevšiml. Sjela jsem pohledem dolů a spatřila, jak do mě netrpělivě šťouchá berle. Na jejím druhém konci stála očividně rozladěná starší žena.
„Vy tu pracujete?“ zeptala se, když si všimla, že má mou pozornost.
Spolkla jsem poznámku o tom, že mám na sobě firemní triko, jmenovku a doplňuju jogurty jenom pro zábavu. Kvůli neodbytné berli jsem o krok ustoupila.
„Dobrý den, ano, mohu vám pomoci?“ Nasadila jsem profesionální úsměv.
„Proč tu toho jako máte tolik?“ vyhrkla žena.
Vyvalila jsem oči, zhluboka se nadechla a odpověděla: „Aby bylo na výběr.“
„Dřív byl jahodovej jogurt, merunkovej jogurt, bílej jogurt a stačilo to!“ sdělila mi jako největší tajemství.
Na to jsem dokázala jen tiše kuňknout: „Aha!“
„Lidi sou rozmazlený! A vy je v tom podporujete.“ Při tom obvinění dramaticky pozvedla berli mým směrem.
Ustoupila jsem o další krok a snažila se zachovat vážnou tvář.
„No tak co s tím uděláte?“ položila dotaz hromovým hlasem.
„Já osobně pravděpodobně nic. Nebo co bych měla dělat?“ Zamračila jsem se, jak jsem usilovně vymýšlela vhodné řešení.
„Tak to skovejte! Nebo já nevim!“ doporučovala mi.
„To asi nepůjde,“ namítla jsem o několik desítek decibelů tišeji než ona.
„To bych se na to podívala…“ zahuhlala a zmizela.
O deset minut později přišel vedoucí, aby mi oznámil, že si zákaznice stěžovala, že máme moc velký výběr jogurtů.
Dobrý den, máte…
Do téhle kategorie by se dala dát celá spousta situací. Vynechám naprosto rozumné a logické dotazy, kde zákazník něco nemohl najít. To se stalo snad každému. Mám ale pár situací, které (jak se říká) hlava nebere.
Jednou jsem si takhle seděla za pokladnou, pokyvovala jsem nohou do rytmu pípání, když se u mě zastavil muž ve středních letech.
„Prosim vás,“ oslovil mě poněkud nesměle.
Zvedla jsem k němu hlavu od pokladny, kam jsem zadávala množství pečiva v nákupu někoho jiného.
„Prosim vás, máte otevřeno?“ položil svůj dotaz.
Zmateně jsem se rozhlédla po obchodě zaplněném zákazníky. Ostatní pokladny pípaly.
Než jsem stihla odpovědět, zákazník, který byl zrovna na řadě, řekl: „Ne. Maj zavříno.“
„Děkuju,“ křikl druhý muž a než jsem stihla zareagovat, odpochodoval směrem ven.
Další situace se odehrála, když jsem pracovala v trafice. Rovnala jsem noviny, když vešel mladý muž. Chvíli se rozhlížel po prodejně. Já jsem rychle zamířila za pult, abych mu byla k dispozici. Muž přešel k časopisům, které dlouhou chvíli studoval. Následně přešel k pultu, znovu se rozhlédl, zadíval se na mě a zeptal se: „Dobrý den, máte cigarety?“
Nebyla jsem schopná ničeho jiného než se otočit ke dvěma obřím regálům cigaret, které jsem měla přímo za sebou.
Kouzelný dědeček
Do trafiky jednou přišel doslova kouzelný dědeček. Starý pán, který vypadal jako kdyby si odskočil z pohádky. Měl košili, vestičku, kulaté brýle a červeného motýlka na krku. Do rytmu chůze si poklepával vycházkovou holí.
„Dobrý den, mám tady tohle,“ pronesl mile a podal mi recept na léky.
„Dobrý den, tady jste ale v trafice, to musíte vedle do lékárny,“ vysvětlila jsem.
Tohle se občas stávalo, lékárna měla vchod vedle. Pán se rozhlédl, schoval recept zpátky do kapsy a řekl: „Omlouvám se vám, mladá paní. V tom případě bych vás požádal o nějaké kapky na kašel.“
„Promiňte, to my tady nemáme. Musíte vedle do lékárny. Tady je trafika, my máme noviny, časopisy, cigarety…“ snažila jsem se znovu.
Pán se opět rozhlédl. Chvíli bylo ticho. Pak bublina kolem kouzelného dědečka slyšitelně praskla.
„A proč to neřekneš hned?“ křikl. A odkráčel se slovy: „Polib si pozadí, ty příslušnice nejstaršího řemesla!“
On to teda řekl malinko jinak, ale to by se tu publikovat vážně nedalo.
Pokud vás toto téma baví, dejte mi o tom vědět. Ráda se podělím o další historky.
