Článek
Jak se to jistě stalo mnoha z nás, během pandemie padla firma, kde jsem pracovala. A já ze dne na den stála před otázkou: „Co mám krucinál dělat?“
Úspory se rychle tenčily, protože výplata už pár měsíců stála za houby. Firma slibovala, že je to dočasné a zase se to vzpamatuje. Prý jen na čas omezí objem práce. S tím právě souvisela menší výplata. Já, husa pitomá, tomu věřila. A pak přišel hromadný e-mail: „Vážení zaměstnanci, omlouváme se… Bla, bla, bla, kecy a kecy… velmi nás to mrzí, firma jde do konkurzu.“
„Takže dočasný, že jo?“ křičela jsem na monitor počítače.
Bylo to ale houby platný. Telefon přímé nadřízené byl vypnutý. Jejího nadřízeného taky. Generálnímu řediteli jsem volat nezkoušela. Vypila jsem lahev vína, upravila si životopis a šla spát. Naštěstí. Ráno jsem totiž zjistila, že v životopisu mám u posledního zaměstnavatele napsáno: „Firma XYZ – nechutný bídáci“. Mezi své koníčky jsem zařadila „důvěřování bídákům“, „skoky šipkou do planých slibů“ a „nekonečná naivita křížená s nebetyčnou vírou v lepší svět“. Uznávám, možná by to potenciálního zaměstnavatele zaujalo, ale do výběrového řízení by mi to nepomohlo. A ano, než jsem tyhle blbiny vymazala, životopis jsem si vytiskla. Protože tohle bych si měla uchovat černé na bílém.
Vyzbrojená správnou verzí životopisu jsem ráno vyrazila do města. Protože moje naivita značně klesla, rozhodla jsem se najít si úplně jakoukoliv práci. Hlavně rychle. A hlavně někde, kde to pandemie nemůže položit. Obešla jsem tedy šest supermarketů. Šest! Všude si vzali můj životopis a zasunuli ho naspod hromady dalších, ale kromě soucitných pohledů jsem nic nezískala. Protože, jak mi řekla jedna personalistka: „Mladá paní, ráda bych vám pomohla… Jenže my máme plno jako nikdy. Dokonce tu pracuje herec z divadla a dvě sboristky. To víte, všechno se zavírá.“
Herci a sboristkám jsem samozřejmě nemohla konkurovat. Jednak dělali práci stejně kvalitně, jako bych ji dělala já, potom přivedli mezi zákazníky svoje fanoušky, hlavně ale dokázali z polední pauzy udělat představení. Já bych jim mohla tak maximálně uvařit kafe a povědět dva vtipy. Zašla jsem i do dvou místních fabrik. Tam pro změnu krčili rameny, že výrobu spíš omezují a nenabírají. Nechtěli dokonce ani životopis. Jedna personalistka si poznamenala moje telefonní číslo na kousek papíru. Slíbila, že se ozve, kdyby měli zájem o zaslání životopisu pro výběrové řízení. Vsadím se, že ten papírek po mém odchodu hodila do koše.
S náladou pod bodem mrazu jsem doma zasedla k počítači a zkoumala nabídky práce na internetu. A konečně jsem našla něco zajímavého! Čtyři nabídky práce pro telefonní operátory. Všechny z domova! To je ono!
„Počítač mám. Sluchátka s mikrofonem, mám! Stabilní internet… No, dejme tomu,“ vypočítávala jsem podmínky pro uchazeče nahlas.
Jestli tohle opravdu stačí, práci určitě získám do večera! A protože jsem se hlásila na práci telefonistky, popadla jsem telefon a v rámci přípravy na výkon povolání vytočila hned telefonní číslo uvedené u prvního inzerátu. Po desetiminutovém (téměř) monologu nadšené ženy na druhé straně jsem zjistila, že jde o prodej hrnců a peřin po telefonu. První možnost padla. Druhý inzerát vypadal nadějněji. Chyba! Šlo o navolávání schůzek pro investiční společnost. Odměnu dávali za každou domluvenou schůzku. Byla jsem naivní, ale tolik? Kdo by chtěl investovat v době, kdy herci a sboristky sedí za pokladnou v supermarketech, protože nemají práci?
Volala jsem kamarádce, abych si postěžovala. Vyslechla mě, politovala a… poslala mi kontakt na pána, který mě stoprocentně zaměstná!
„Je to taky telefonování,“ řekla mi k tomu.
Na víc jsem se nezeptala. Měla jsem! Ale zase zafungovala moje nekonečná naivita křížená s nebetyčnou vírou v lepší svět. Fakt jsem to v tom životopisu měla nechat! Okamžitě jsem panu Horákovi poslala e-mail. Přiložila jsem životopis, doplnila, že ráda komunikuju s lidmi, učím se novým věcem a mým snem je získat práci jako telefonistka. To poslední jsem napsala trochu střízlivěji. Než jsem si stihla uvařit kafe, přišla mi odpověď. O třech slovech: „Zavolejte paní Dvořákové.“
Vytočila jsem tedy uvedené telefonní číslo a sama sobě v duchu držela palce.
„Dobrý den, sháním práci, psala jsem panu Horákovi a on mi napsal, abych vám zavolala. Měla byste pro mě něco?“ ptala jsem se, když se paní Dvořáková představila a optala se na mé přání.
„Samozřejmě. My dáme šanci každému. Máte zájem?“ vychrlila ze sebe unaveným hlasem zaměstnané ženy.
Okamžitě jsem potvrdila, že zájem mám. A sdělila jsem, že začít můžu hned.
„Jenom… Prosím vás, není to prodej? A budu volat já lidem nebo oni mně?“
„Ne, prodej opravdu ne. Budete mít linku, kde přijímáte hovory. Platíme devět korun za provolanou minutu. Víte, o jako práci se jedná, že ano?“ ujišťovala se paní Dvořáková trochu nervózně.
„Jistě! Jenom jsem si to chtěla ověřit,“ lhala jsem, až se mi od pusy prášilo.
„Tak jo. Sežeňte si SIM kartu, pak pošlete telefonní číslo panu Horákovi. On připojí číslo do našeho systému. Domluvte si s ním směny a pak mi napište. Uděláme si spolu krátké školení,“ udílela mi pokyny, které jsem si pečlivě zapisovala.
Hned po skončení hovoru jsem volala kamarádce, abych konečně zjistila, o jakou práci se jedná. Jenže ona mi napsala, že pracuje a zavolá později.
„No co, ono to vyplave napovrch. Hlavní je, že mám práci,“ říkala jsem si, když jsem mířila do trafiky pro SIM kartu.
Krátké školení jsem si s paní Dvořákovou domluvila na následující ráno. Večer jsem usínala s tím, že sice pořád nevím, co budu dělat, ale aspoň bude na chleba. Ráno jsem byla lehce nervózní a přemýšlela, jaké otázky položit, abych nenápadně zjistila, co vlastně mi na ten chleba vydělá. Paní Dvořáková zavolala přesně v devět, jak jsme se domluvily. Překvapilo mě, jak rychle to jde.
„Tak jo, jdeme rovnou na to. Bude to fofr, ono se tohle nedá moc školit,“ překvapila mě paní Dvořáková hned první větou.
„Dobře,“ vypravila jsem ze sebe nervózně.
„Narovinu… Je to sprostý. Ale s tím se asi dá počítat,“ začala vysvětlovat a připravila mě tím na pár vteřin o dar řeči. „Hlavně zákazníkům tykejte. Oni by se přece jenom pánové lekli, kdybyste jim vykala.“
„Pánové?“ pípla jsem zděšeně.
„Víte, o jako práci se jedná, že jo?“ zopakovala paní Dvořáková otázku z předchozího dne.
V tu chvíli jsem se opotila. Nechtěla jsem přiznat, že nevím. Ale rozhodně se mi nelíbilo, kam by tohle mohlo směřovat.
„Ona mi to doporučila kamarádka… A úplně mi nevysvětlila…“ začala jsem.
„Erotická linka,“ řekla Dvořáková dvě slova.
Moje zalapání po dechu musela slyšet. Prostě musela! Čekala jsem, že teď přijde ta část, kdy je to sprostý. Z její strany. Ale začala se smát. A to tak moc, až mě skrz telefon nakazila a smály jsme se obě.
„Já se hrozně omlouvám,“ řekla jsem, když mi to dech mezi záchvaty smíchu dovolil.
„Divila byste se, jak často se tohle stává,“ smála se paní Dvořáková. Smích mě přešel, když se zeptala: „A nechcete to aspoň zkusit? Máte příjemnej hlas. A pan Horák už zařizuje propojení linky na vaše číslo.“
A protože mi bylo trapné, že kvůli mně někdo něco zařizuje a dva dny se mnou komunikuje, protože jsem hloupá a nezeptala jsem se… a taky protože jsem byla fakt zoufalá, že nemůžu nic najít… Kývla jsem. Uznávám, byla jsem i trochu zvědavá. Moje kariéra operátorky erotické linky začala v jednu odpoledne. Skončila v šest večer.
Byla jsem bohatší o nějakou tu zkušenost, nové výrazy, kterými se dají pojmenovat pohlavní orgány a osm stovek. Od té doby se vždycky v první větě přesně ptám na náplň práce.
