Článek
Petr a Martin byli sousedé už deset let. Dobře se znali, občas si pomáhali a jejich vztah byl přátelský. Každý měl svůj pozemek, oddělený starým, ale pevným plotem. Vše bylo jasné a dané.
Jednoho rána se ale všechno změnilo. Petr vyšel ven a uviděl, že jeho plot je stržený. Dřevěné kůly ležely na zemi a přes jeho zahradu vedly čerstvé stopy pneumatik. Nechápal, co se stalo. Vtom zahlédl Martina, jak se svým autem vjíždí na jeho pozemek.
„Martine! Co to děláš?“ zavolal na něj.
Martin jen pokrčil rameny. „Ten plot byl stejně starý. A tenhle kousek země… no, vždyť je to skoro jedno, ne?“ řekl ledabyle.
„Ne, není to jedno,“ odvětil Petr. „Tohle je můj pozemek. Můžeš se ke mně chovat slušně a respektovat to?“
Martin se zamračil. „Ale no tak, Petře. Trocha země sem, trocha tam. Co na tom záleží? Možná je načase si na to zvyknout.“
Petr si uvědomil, že domluva nikam nevede. Zavolal tedy policii. Když strážník dorazil, Petr mu vylíčil situaci. Očekával spravedlnost, jasné rozhodnutí. Místo toho ale policista nejprve dlouze mluvil s Martinem. Potom přešel k Petrovi a řekl:
„Podívejte, v rámci všeobecného blaha by bylo nejlepší, kdybyste kousek svého pozemku přenechal. Vyřeší to spory a nebude třeba žádných složitých jednání.“
Petr nevěřil vlastním uším. „Ale ten pozemek je můj! Proč bych měl ustupovat někomu, kdo ho jednoduše zabral?“
Policista pokrčil rameny. „Někdy musíme dělat kompromisy. Pro dobro všech.“
Petr se rozhlédl. Nikdo jiný se ho nezastal. Policista si s Martinem rozuměl, sousedi se dívali jinam. Byl v tom sám. A pokud se chtěl bránit, musel najít někoho, kdo by mu opravdu pomohl.
Ale kdo? A hlavně – za jakou cenu?
