Článek
Dva hlavní aktéři, ale tentokrát nehráli sami. Na jedné straně ten, který žádal pokračování hry. Na druhé ten, kdo se rozhodl změnit pravidla – a nebyl sám. Vedle něj stál další hráč, nový, ale o to hlasitější. Společně vytvořili scénu, která neměla vést k dohodě, ale k demonstraci síly.
Slova létala vzduchem, ne jako mosty k porozumění, ale jako dobře mířené údery. Když přišla první známka nesouhlasu, nebyla to pozvánka k debatě, ale signál k útoku. Druhý hlas v pozadí zesílil do podoby ozvěny, která jen potvrzovala, že scénář je předem napsaný.
A pak, přesně podle očekávání, ostrý pohled, rázný pohyb – dveře se zavřely dřív, než se stačilo cokoliv dojednat. Publikum dostalo, co chtělo. Hrdiny i padouchy, vítěze i poražené. Ne skutečnou diplomacii, ale show, kde se nehraje o kompromisy, ale o dominanci. A mezitím tam venku hra pokračuje.
