Článek
Řady České televize opouští další tvář, se kterou diváci roky tak nějak počítali. Ne proto, že by ji přestala bavit novinařina, ale proto, že se změnily podmínky kolem ní. Barbora Kroužková se rozhodla odejít na vlastní žádost v okamžiku, kdy už bylo jasné, že její pozice v hlavním zpravodajství skončila. Pro někoho jen personální rošáda, pro jiného signál, že se ve veřejnoprávním prostoru děje něco, co stojí za pozornost.
Její poslední události nebyly velkým dramatem, spíš tichým rozloučením. Poděkování divákům, přiznání, že šlo o rozhodnutí někoho jiného, a věta o tom, že změna je součást života. Pak přišla přesunuta k pořadu Interview na zpravodajském kanálu. Formálně vše probíhá podle pravidel, výpovědní lhůta, dohoda, úřední jazyk. Za těmito slovy je ale vidět člověk, který se po letech v jedné instituci rozhodne zvednout a odejít jinam.
Kroužková otevřeně přiznává, že po dvou měsících od přeřazení z hlavního večerního zpravodajství došla k závěru, že její cesta v České televizi končí. Neodchází do neznáma, mluví o nové pracovní nabídce a o tom, že chce dál pracovat pro nezávislá a svobodná média. Zní v tom určitá úleva i vymezení. Jako by tím říkala, že nechce být jen součástí změn, které neurčuje, ale spíš aktivní hráč v prostředí, kde dává smysl to, čemu věří.
Její jméno se tak přidává k dalším, která v posledních měsících z obrazovky veřejnoprávní televize mizí. Nora Fridrichová, sportovní tváře jako Barbora Černošková nebo Jan Smetana. Každý z těchto odchodů má svůj vlastní příběh, dohromady ale skládají obraz instituce, která prochází proměnou. Divák to možná vnímá jen jako jinou tvář u stejného formátu, pro lidi uvnitř je to často otázka hodnot, autonomie a představy o tom, co má veřejnoprávní médium představovat.
Barbora Kroužková není v českém mediálním prostředí žádný nováček. Roky strávila v České televizi, provázela hlavní zpravodajské relace, ranní vysílání, studia i specializované pořady. Ještě předtím působila v Českém rozhlase, nejdříve jako redaktorka, později jako moderátorka. Pro mnoho diváků byla symbolem klidného, věcného projevu bez zbytečného patosu. Právě u takových osobností bere veřejnost jejich odchod osobněji, i když je nikdy nepoznala jinak než přes obrazovku.
Celý příběh jejího odchodu ale otevírá širší otázku, která přesahuje jednu konkrétní moderátorku. Jakou roli má mít dnes veřejnoprávní televize a jak nakládá se svými lidmi. Když někdo, kdo v ní strávil výraznou část kariéry, řekne, že chce dál bojovat za nezávislá média, jen už jinde, nejde to úplně snadno přejít. Působí to jako tiché upozornění, že uvnitř systému se něco posouvá způsobem, se kterým se všichni nedokážou ztotožnit.
Zůstává po tom všem zvláštní pocit. Program pojede dál, pořady nezmizí, místo jedné tváře přijde jiná. Přesto se nelze ubránit dojmu, že každým takovým odchodem se veřejnoprávní prostor malinko mění. Možná je to jen přirozená výměna generací. A možná je to i vizitka doby, ve které je čím dál těžší udržet prostředí, kde se silné osobnosti cítí opravdu svobodně. A právě to je otázka, nad kterou má smysl se v tichu po posledním vysílání na chvíli zastavit.
Zdroje:
