Článek
Narodila se jako Hana Zýková v roce 1921 v Chotěboři a začátek jejího života nepůsobil nijak výjimečně. Dospívala v Pardubicích, převážně u prarodičů, trochu stranou rodičů i jistoty. Nebyla vzornou premiantkou, spíš mladou ženou s představivostí, romantickým pohledem na svět a vnitřním neklidem, který člověka nutí hledat něco víc než jen obyčejný život. A právě tenhle mix touhy po něčem větším a atmosféry války se jí nakonec stal osudem.
Ještě před devatenáctými narozeninami potkala na taneční zábavě v pardubickém hotelu Grand o sedm let staršího Václava Krupku. Bývalý důstojník jezdeckého pluku, uniforma, sebejisté vystupování. Pro mladou Hanu to byl svět, který vypadal dospěle a bezpečně. V červnu 1940 si ho vzala za manžela a stala se paní Krupkovou. Zpočátku vedli zdánlivě obyčejný život uprostřed okupované země. Hana se starala o domácnost, Václav pracoval v civilu. Jako by se snažili udržet normálnost v době, kdy se vše kolem hroutilo.
Světová válka narušila její poklidný život
Jenže do jejich manželství brzy vstoupila válka v mnohem osobnější podobě. Na konci roku 1941 byli vysazeni do protektorátu parašutisté z Británie v rámci operace Silver A. Na Hanu se obrátila kamarádka Taťána Hladěnová s neurčitým vzkazem, že její manžel potřebuje mluvit s Václavem. Za tou nenápadnou větou se skrývalo rozhodnutí, které Hanu posune z role manželky a hospodyňky do role spojky odboje.
Když dorazili ke Hladěnovým, čekalo je překvapení. V obýváku seděl Alfréd Bartoš, někdejší Václavův spolužák z vojenské akademie a v té době velitel paravýsadku Silver A. Nabídl jim spolupráci. Nebyla to nabídka na papíře, spíš tiché přizvání do světa, kde se každý krok může stát posledním. Krupkovi i Hladěnovi přesto kývli. Válečná doba umí přesvědčit i ty, kdo by se v míru nikdy do ničeho podobného nepustili.
Hana se stala spojkou. Drobná brunetka, která byla na první pohled nenápadná, začala jezdit mezi Pardubicemi a Prahou, nosila vzkazy k Moravcovým na Žižkov. Přenášela šifry, byla přítomná při přípravě depeší pro Londýn. Dá se tušit, že vedle pocitu povinnosti v tom bylo i něco dalšího. Mladé ženě se najednou otevřel svět tajných signálů, výprav, zakázaných cest. Romantika odboje ale vždy existuje jen do chvíle, než člověk uvidí, co se stane, když se něco pokazí.
Začala bojovat proti nespravedlnosti
Do hry vstoupily i emoce, které s válkou zdánlivě nesouvisí, ale o to víc jí komplikují tvář. Bartoš trávil mnoho času u Hladěnových a s Taťánou je sblížil milostný vztah. Žárlivý František Hladěna to neunesl a vyhodil ho z bytu. Bartoš tak našel útočiště u Krupkových. Hana a Václav mu dali střechu nad hlavou, i když tím vystavili sebe i své okolí smrtelnému riziku. V tu chvíli asi málokdo z nich dokázal domyslet, kam až to všechno povede.
Když 27. května 1942 proběhl atentát na Reinharda Heydricha, Bartoš ležel nemocný v bytě Krupkových. Hana se o něj starala a zároveň se ocitla uprostřed víru, který už nebylo možné zastavit. Vypravená do Prahy zjišťovala informace, vracela se vlakem přes kontroly a tvářila se jako další obyčejná cestující. Jenže gestapo už rozplétalo síť jejich podvodů. Do hry vstoupil člověk, který se později stal symbolem zrady, parašutista Karel Čurda. Ten na gestapu prozradil jména i adresy, včetně těch od Krupkových.
Wilhelm Schultze
Zatčení v hotelu v Polici nad Metují, náhlé probuzení do reality, kdy se člověk ze dne na den ocitne z role pomocníka v roli podezřelého. Přesun do Petschkova paláce, suterén, kterému se v té době říkalo kino. Dřevěná lavice, oddělení od manžela, bílá zeď a nejistota, co všechno už gestapo ví. Strach, který už není jen abstraktní, ale skutečný, fyzicky přítomný v každém kroku vyšetřovatele. To vše si prožila za to, co dělala. Za to, aby pro blaho druhých obětovala svůj život.
První výslechy Hana zkoušela ustát popíráním. Pak ji však přivedou k mladému Vlastimilu Moravcovi, synovi odbojářů, který ji vyzve, aby přestala zatloukat. Tohle setkání praskne jako poslední ochranná vrstva. Hana začne přiznávat a tím definitivně vstupuje do prostoru, kde už nejde jen o hrdinství nebo zradu, ale o holé přežití.
Tajná nabídka StB jako záchrana života
Pak přichází okamžik, který dodnes rozděluje pohled na tuto ženu. Kriminální rada Wilhelm Schultze, uhlazený důstojník, jí nabídne něco, co se nahlas těžko pojmenovává. Kávu, cigaretu, zdání lidského zacházení, a zároveň nevyřčený obchod, jehož cena je jasná. Noc, ve které se mladá žena rozhodne vyměnit vlastní tělo za příslib života. Nebyl to románek, nebyl to vztah. Byl to pokus obejít jistou smrt a zachránit i manžela, jak si to tehdy vyložila.
Není těžké pochopit, proč jí to část společnosti nikdy neodpustila. Stejně jako není těžké si položit nepříjemnou otázku, co by v podobné situaci udělal člověk sám. Hana na sebe vzala roli, kterou už nikdy nesetřásla. Schultze skutečně využil svého vlivu, aby ji i Václava uchránil od popravy. Ona se však za to musela zavázat ke spolupráci s gestapem. V továrně Waltrovka pracovala jako úřednice, jenže oficiálně sledovala dělníky. Vyšetřování po válce ukázalo, že ačkoliv nikoho neudala, stigma „gestapácké milenky“ ji už navždy zůstalo.
Václav skončil ve Flossenbürgu, místo původně plánovaného Mauthausenu, a díky tomu přežil. Tady se příběh láme do další vrstvy tragédie. Hana mu svým ponižujícím kompromisem nakonec zachránila život, ale po válce to pro něj neznamenalo vděčnost, naopak velkou zradu a nepochopení. On byl viděn jako hrdina, který prošel koncentrákem. Ona jako ta, která přežila díky režimu, jenž jejich svět ničil. Rozvod, který přišel krátce před narozením syna, byl pro ni další životní ranou. Vykoupila manžela z pekla a nakonec zůstala sama, se synem a se jménem, které znělo jako obžaloba.
Nálepky lehké ženy se mezi lidmi nezbavila
Poválečné soudy byly tvrdé, často rychlé a málokdy jemnocitné. Hana se ocitla v jejich mlýnku. Velké noviny znaly jednoduché nálepky, veřejnost potřebovala viníky. Přestože se neprokázalo, že konkrétně někoho udala, skončila za mřížemi jako konfidentka gestapa. Tři roky vězení z ní udělaly mladou, ale životem nalomenou ženu. A přece právě tam vznikl nový život, když za ní Václav docházel a ona otěhotněla. Špetka intimní blízkosti v prostředí, které jinak člověka systematicky ničí.
Po propuštění ji čekalo další kolo pronásledování, tentokrát už od vlastního státu. Strach z opakování procesu, hrozba, že přijde o syna. Rozhodnutí utéct za hranice, falešný převaděč, který je ve skutečnosti nástrojem Státní bezpečnosti. Zadržení na fingované hranici, pouta, Ruzyň, nový typ vyšetřovatele, tentokrát se znakem státu, nikoli okupanta. A znovu stejný vzorec. Nabídka spolupráce výměnou za život. Hana znovu volí přežití a rozhodne se jednat dle vlastního uvážení.
Pod novým jménem Jana Králová žila roky v Praze. Pracovala jako úřednice, která plní úkoly, cestuje, hlásí, ale zároveň v sobě nosí zkušenost ženy, která už dvakrát prodala kus sebe, aby zůstala naživu. Vztah s vyšetřovatelem, který překročil hranici profesionality, jen podtrhuje, jak moc byla její osobní autonomie rozbitá. Kontroly, závislost na systému, který ji držel v šachu. A do toho ironie osudu. Nejvyšší soud v roce 1955 zrušil její poválečný rozsudek za spolupráci s gestapem a Hana byla prohlášena za nevinnou. Papír jí vrátil čest, ale život už jí ji dávno vzal.
Historici se o ní dodnes zajímají
Setkání s bývalým manželem na náměstí Republiky v roce 1961 symbolicky rozbilo i její falešnou identitu. Minulost ji dohnala fyzicky, v běžný den, na rušné křižovatce. Teprve v roce 1968 se Hana konečně nadechla k opravdovému odchodu. Využila krátkého uvolnění poměrů a spolu se synem odešla do západního Německa. Tam se znovu provdala a pod jménem Hana Schusterová dožila v klidu, daleko od země, kde ji střídavě potřebovali, soudili a odsuzovali.
V devadesátých letech se k ní vrátila pozornost historiků. Návštěva badatele Jaroslava Čvančary, návrat do Pardubic po půlstoletí, tiché přiznání, že v Petschkově paláci vědomě využila své ženskosti, aby získala šanci na život. Ne jako chlubení, spíš jako pozdní snaha říct nahlas něco, co v ní leželo desítky let. Zemřela v dubnu 1997. A tak po ní zůstává spíš otázka než hotový soud. Byla hrdinkou, která riskovala život v odboji. Byla také ženou, která vstoupila do intimního vztahu s gestapákem. Přežila díky kompromisům, které mnozí nedokážou přijmout. Jenže válka a totalita nejsou prostředím, kde má člověk na výběr mezi dobrem a zlem v čisté podobě.
Zdroje:
