Článek
Už samotné složení současné vlády naznačovalo, že může dojít k posunu politické kultury. Spojení hnutí ANO, SPD a Motoristů slibovalo ostrý styl komunikace i tvrdší přístup k institucím. Přesto jen málokdo očekával, že se politický konflikt posune až do roviny, kterou část odborné veřejnosti označuje za nepřijatelný nátlak na prezidenta republiky.
Právě chování strany Motoristé vyvolává největší pochybnosti. Její představitelé dlouhodobě pracují s rétorikou, která relativizuje význam ústavních zvyklostí, a zároveň se dovolávají principů, které sami v minulosti hodnotili zcela opačně. Připomenout lze například situaci z roku 2021, kdy tehdejší odmítnutí jmenování ministra zahraničí prezidentem Milošem Zemanem část dnešních aktérů veřejně obhajovala. Dnes však stejný postup označují za porušení Ústavy.
Celý spor se navíc netýká odborných kompetencí, ale především politického tlaku na obsazení konkrétní funkce. Vzniká tak dojem, že nejde o fungování státu, nýbrž o hledání pozic pro vybrané osoby. Argumentace zkušenostmi, které s výkonem ministerské funkce přímo nesouvisejí, tento dojem spíše posiluje.
Zásadní je rovněž otázka legitimity. Zatímco Motoristé vstoupili do Sněmovny s přibližně šesti procenty hlasů, prezident republiky disponuje nejsilnějším přímým mandátem v dějinách České republiky. Jakýkoli pokus o nátlak na hlavu státu proto vyvolává pochybnosti o respektu k základním demokratickým principům.
Pozornost se přirozeně obrací i k premiérovi Andreji Babišovi. Jeho zdrženlivost a vyhýbání se jasnému postoji působí jako snaha udržet křehkou koaliční rovnováhu za každou cenu. Právě tato pasivita však podle kritiků oslabuje důvěru ve schopnost vlády řídit stát s autoritou a odpovědností. Je zřejmé, že Andrej Babiš se vydání k trestnímu stíhání brání ze všech sil. To samo o sobě nikoho nepřekvapí. Pokud se ale ukáže, že má v celé téhle nepřijatelné věci podporu Petra Macinky a že za tím stojí právě Babiš, pak už nejde jen o jeden politický spor. V takové chvíli by měla vláda nést odpovědnost a odejít. Způsob, jakým se dnes někteří politici chovají, totiž připomíná spíš praktiky, které patří do úplně jiného světa — ne do demokratické země, která si zakládá na právním státě.
Celá situace navíc odhaluje nepříjemnou slabost samotného premiéra. Ve snaze udržet si podporu SPD a Motoristů, kteří jako jediní odmítají jeho vydání k trestnímu stíhání, je ochoten ustupovat i v otázkách, které by měly mít jasné hranice. U těch nejvážnějších pak sází na jedinou taktiku — mlčet, nechat čas plynout a doufat, že se vše postupně rozplyne samo.
Pokud by se navíc potvrdilo, že komunikace směrem k prezidentovi mohla naplnit znaky vydírání, šlo by o mimořádně závažnou situaci. Ta by již nebyla pouze politickým sporem, ale věcí pro bezpečnostní složky státu. V takovém případě by odpovědnost nemohla nést jen jednotlivá osoba, ale i celé vládní vedení.
Další pochybnosti vyvolal i postup ministerstva zahraničí vůči médiím, konkrétně omezení účasti novinářky Deníku N na tiskové konferenci. Takový krok je v demokratickém prostředí vnímán velmi citlivě, zvlášť v době, kdy je role médií klíčová pro veřejnou kontrolu moci.
Celá kauza tak přerostla rámec běžného politického konfliktu. Nejde už pouze o jméno jednoho kandidáta, ale o vztah vlády k ústavním institucím, svobodě médií a respektu k demokratickým pravidlům. V tomto kontextu se prezident republiky nejeví jako aktér sporu, nýbrž jako jeho adresát.
Zahraniční ohlas, který situace začíná vyvolávat, pak představuje další varování. Česká republika je vnímána jako stabilní demokratická země a podobné konflikty její obraz v zahraničí oslabují. Bez ohledu na politické sympatie se tak nabízí závěr, že odpovědnost za vzniklou situaci musí být jasně pojmenována.
Pokud vláda nedokáže podobné jednání jednoznačně odmítnout, podrývá tím vlastní důvěryhodnost. A pokud jej toleruje, nese za něj plnou politickou odpovědnost. V sázce už totiž není jen osud jednoho ministra, ale důvěra veřejnosti v samotné fungování státu. Ale jedno je snad v dnešní demokratické zemi jasné - vždy má pravdu prezident republiky, a pokud někdo neuznává jeho autoritu, nemá v politice co dělat. Ať už tím Petr Macinka nebo celá koalice sledují cokoliv, působí to jako něco, co by v normální společnosti vůbec nemělo projít bez odezvy. Tohle už není jen politická hra, ale hranice, za kterou by měl přijít i tlak ze strany veřejnosti. Něco podobného si v historii samostatné České republiky snad ani nepamatujeme.
O to děsivější je představa, že by takové jednání mělo mít podporu samotného premiéra. Pokud by se ukázalo, že je to pravda, pak se podle mě nebavíme o selhání jednotlivce, ale o problému celé vlády. Každý, kdo se snaží podobné chování omlouvat, zlehčovat nebo zametat pod koberec, by v politice neměl dál působit. Smutné je, že si téhle ostudy začínají všímat i zahraniční média. A trochu absurdně pak působí představa, že si Petr Macinka myslí, že tímto způsobem zapůsobí na prezidenta republiky — člověka, který v minulosti riskoval vlastní život při záchraně desítek lidí během války v Jugoslávii.
A psát prezidentovi výhružné SMS je za hranou nejen slušnosti, ale i morální lidskosti.
Zdroje:
DENÍK N - ten bohužel nedostal oprávnění se tiskové konference zúčastnit. I zde demokracii potlačila osobní touha a nevraživost
Autorský text a názor autora
