Článek
Nepůsobila jako někdo, kdo si roli první dámy pečlivě nacvičil. Byla člověkem, který zůstal stejný i ve chvíli, kdy se ocitl v centru pozornosti celé země. Možná i proto její smrt v lednu 1996 zasáhla tolik lidí. Mnozí tehdy neměli pocit, že odešla jen manželka prezidenta, ale někdo blízký, koho si veřejnost pustila až nečekaně blízko k sobě. Václav Havel jí s lehkým úsměvem říkal bručoun.
Jejich vztah možná nikdy nepůsobil jako velká filmová romance, přesto k sobě neoddělitelně patřili. Byli každý úplně jiný a právě v tom byl jejich zvláštní soulad. On vyrůstal v intelektuálním prostředí, obklopený knihami a debatami, zatímco ona přišla z úplně opačného světa. Ze žižkovských ulic, z prostředí, kde se člověk učil obstát sám za sebe a kde nebyl prostor na zbytečné pózy ani pozlátko. Přesto, nebo možná právě proto, mezi nimi vzniklo pouto, které vydrželo víc než rozdíly, ze kterých pocházeli.
Z nevinného setkání životní láska
Není proto divu, že z Olgy vyrostla žena, která v sobě nesla stejnou tvrdost a vnitřní sílu, jaká byla po generace spjatá se Žižkovem. Pro někoho mohla působit nekompromisně či přímočaře, rozhodně ale nepatřila k těm, kdo by se báli práce nebo nepohodlí. Nebyla typem ženy, která by hledala pohodlí za každou cenu. Právě tak ji popisuje i Pavel Kosatík ve své knize Devět žen z hradu, kde její osobnost vykresluje jako pevnou, odolnou a hluboce zakořeněnou v prostředí, z něhož vyšla.
Narodila se v červenci roku 1933. Když jí bylo šest let, otec rodinu opustil a veškerá tíha každodenního života zůstala na bedrech její matky. Ta pracovala jako dělnice a z jediného platu se snažila uživit tři děti. Nebylo to jednoduché období, ale jak Olga později prozradila, její maminka patřila k ženám, které se jen tak nezlomí. I přes těžké podmínky dokázala rodinu držet pohromadě a nikdy se nevzdávala.
Tenhle rys si nesla i ona sama. V rodině chyběla mužská ruka, a tak velká část povinností zůstávala právě na Olze a jejích sourozencích. Od dětství byla zvyklá zapojit se do práce a spoléhat hlavně na vlastní ruce. Tvrdší každodenní realita z ní udělala člověka, který se práce nebál a nečekal, že věci přijdou samy. Možná právě proto nikdy nepatřila mezi dívky s naivními představami o světě a život brala spíš takový, jaký skutečně byl.
Vždy se chtěla odlišovat
Olga se už od mládí od svých vrstevníků v mnohém lišila. Když se po roce 1948 v zemi ujali moci komunisté a většina lidí se snažila přizpůsobit nové realitě, ona se vydala vlastní cestou. Místo toho, aby šla s proudem a přidala se do strany, nastoupila do Baťových závodů, kde se začala učit řemeslu, a to i přesto, že studium na střední škole by bez potíží zvládla. Její rozhodnutí bylo o to výraznější, že doma panovala jiná nálada. Matka vstoupila do KSČ už v roce 1945 a tehdy upřímně věřila, že nová doba přinese spravedlivější a lepší budoucnost.
Kde se u ní vlastně vzal tak výrazný antikomunistický postoj, lze dnes jen těžko s jistotou říct. Možná v sobě od mládí nesla pocit, že realita bývá jiná než slova a sliby, které tehdejší doba nabízela. V rodině se také vyprávělo o bolestné zkušenosti z období osvobození, kdy měla její matka podle svědectví blízkých projít traumatem, o němž se tehdy veřejně nemluvilo. A možná za tím nebyl žádný konkrétní okamžik, jen její povaha. A také se ráda učila novým věcem, což se jí také později stalo osudným.
Olga přišla o čtyři prsty na levé ruce a byl jí přiznán invalidní důchod. Ani to ji ale nezlomilo. Byla to zkrátka ona, ta žena, která se odmítala nechat definovat tím, co se jí v životě přihodilo. Když se po listopadu 1989 objevovala po boku Václava Havla, málokdo si vůbec uvědomil, že jí část ruky chybí. Všiml si toho snad jen ten, kdo stál opravdu blízko. Pro ostatní byla především silnou, přirozenou a důstojnou osobností, která si dokázala zachovat klid i eleganci navzdory všemu, čím si prošla.
Po boku Václava Havla byla silnou a milující ženou
V padesátých letech se živila tím, co bylo zrovna po ruce. Opravovala punčochy, prošla bazarem, pracovala i v účtárně. Zkrátka se uměla přizpůsobit a nikdy se neztratila. Vedle práce si ale hledala i něco, co by jí život trochu rozsvítilo. Často proto chodila do divadel, i když tehdejší nabídka nebyla nijak závratná. Navštěvovala Národní divadlo, Městská divadla pražská a občas zavítala i mezi ochotníky. Právě tam nacházela svět, který jí byl blízký a který jí pomáhal uniknout z obyčejných každodenních starostí.
Už od mládí v sobě nosila silnou touhu stát na jevišti a jednou se herectví věnovat naplno. Právě proto se rozhodla začít chodit na hodiny herectví. Zkoušela psát i vlastní scénáře pro televizi a s obdivem vzhlížela k tehdejším hereckým idolům, mezi nimiž pro ni měl výjimečné místo Gérard Philipe. Několik menších rolí si vyzkoušela v ochotnickém divadle, ale skutečná herecká kariéra se jí nakonec vyhnula. Hvězdou se nikdy nestala, přesto v ní láska k herectví zůstala po celý život.
V roce 1953 se v jejím životě objevil Václav Havel. Byl o tři roky mladší a v té době ještě velmi mladý kluk, zatímco ona měla vztah s Ladislavem Trojanem. Vašek na ni tehdy působil trochu jako přerostlé dítě, a možná ho tak zpočátku i vnímala. Bylo mu teprve sedmnáct a ani jeho původ mu život nijak neusnadňoval. Pocházel z intelektuální rodiny, která byla tehdejším režimem označena za třídního nepřítele, a kvůli tomu nemohl pokračovat ve studiu. Místo školy pracoval jako laborant. Přesto v sobě měl něco, co Olgu okamžitě zaujalo. Byl neobyčejně sečtělý, měl přehled nejen v literatuře a rozhovory s ním pro ni znamenaly zvláštní klid a blízkost. Měl v sobě energii, vnitřní tah a talent, který byl cítit už tehdy, a právě to na něm Olgu přitahovalo možná víc než cokoliv jiného.
Nekompromisní, rázná a nebojácná
Vzali se až po deseti letech vztahu. V té době už byl Václav Havel známým a respektovaným dramatikem. Oba tehdy působili v Divadle Na zábradlí a pro ni to nebyla jen práce, ale i způsob, jak vedle něj stát jako rovnocenná partnerka, ne pouze jako manželka slavného muže. Společný život ale nebyl úplně jednoduchý. Manželé bydleli spolu s Havlovou matkou v bytě na Rašínově nábřeží, což s sebou přinášelo napětí i kompromisy.
Když se naskytla možnost koupit chalupu na Hrádečku, byla to spíš logická odpověď na situaci než velké životní rozhodnutí. Právě tam si postupně začali vytvářet nový domov. V období normalizace se Hrádeček stal jejich skutečným útočištěm a také místem, kde se cítili svobodněji než kdekoliv jinde. Po roce 1968 se navíc Havel ocitl na seznamu nepohodlných osob a právě tady našli prostor, kde mohli alespoň částečně dýchat.
Po listopadu 1989 se život Olgy Havlové během několika týdnů změnil. Václav Havel usedl do prezidentského křesla a ona se rázem ocitla v roli první dámy, o kterou nikdy nestála. Veřejný zájem o jejího muže prudce vzrostl a z prezidenta se stala světová osobnost. Spolu s ním se do centra pozornosti dostala i ona. Nebylo to něco, co by jí bylo vlastní. Nerada se nechávala fotografovat, neměla potřebu pózovat ani se předvádět. Nebyla ženou, která by trávila hodiny v obchodech a vybírala okázalé šaty. Přesto si velmi dobře uvědomovala, že s novou rolí přichází i odpovědnost. A že první dáma, ať chce nebo ne, musí svou zemi reprezentovat.
Pracovala až do posledních let svého života a naposledy se na veřejnosti objevila v roce 1995. Bylo to na vernisáži fotografa Bohdana Holomíčka, svého blízkého přítele. O pár měsíců později, v listopadu téhož roku, převzala ocenění Žena roku, které ji tehdy upřímně potěšilo. Zemřela 27. ledna 1996. Odešla tiše, doma, v přítomnosti manžela, zdravotní sestry a jejich milované fenky Ďuly. To, jak silnou stopu po sobě zanechala, se ukázalo až při posledním rozloučení. Na její pohřeb přišly tisíce lidí, aby se poklonily ženě, kterou si mnozí pamatovali jako osobnost „krásně svou“, jak o ní kdysi řekl Milan Uhde. Ženě, která se nebála říkat věci nahlas a zůstala sama sebou až do konce.
Zdroje použité ke zpracování:
